Dnes je 8.12. a svátek má Květoslava
Vydáváme se na další cestu a určitě bychom neměli vynechat poutní kostel Panny Marie Pomocné, který nám svítí svou bělostí v tmavých zelených lesích Příčné hory. Kostel stojí na místě dřevěné kapličky z počátku 18. století. V polovině 19. století zde byl vystavěn zděný kostel a vysvěcen vratislavským biskupem. V roce 1955 byl státní správou na poutní místo přístup zakázán z důvodů důlních prací a rudného průzkumu. Došlo k devastaci celého poutního areálu a v roce 1973 byl srovnán se zemí. V roce 1990 vznikla iniciativa pro obnovu poutního místa a v roce 1995 byl nový kostel podle původního vzoru vysvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem.
Naše pouť pokračuje do města Zlatých Hor. Toto město s bohatou hornickou tradicí leží na severním úpatí Zlatohorské vrchoviny. Od 13. století se ve městě a jeho nejbližším okolí těžilo zlato, těžba byla utlumena v 15. století. Od konce 15. století město patřilo do správy vratislavského biskupství. Došlo k pokusům obnovit těžbu, které bylo v 16. století opět na vzestupu. Postupně se těžba snižovala, úpadek nastal v 18. století, nakonec Marie Terezie zrušila hornická privilegia s platností od roku 1753. Dolování pak převzal do své režie vratislavský biskup, ale provoz byl ztrátový. Definitivní konec hornické činnosti se datuje rokem 1883. Místo horníků město začali od počátku 19. století navštěvovat pacienti, kteří se zde jezdili léčit metodou Vincence Priesnitze, který v nedalekém Jeseníku začal zavádět vodoléčbu. Zlaté Hory se brzy staly vyhledávanými lázněmi s dobrou pověstí, které byly navštěvovány pacienty hlavně ze střední a vyšší společnosti Rakouska–Uherska. Léčili se zde například Leoš Janáček a Franz Kafka. Pobývali zde pacienti, kteří se zde léčili na anémii, skrofulózu, revmatismus, dnu, tělesnou a psychickou slabost apod. K léčbě pomáhala i vhodná poloha uprostřed lesů a vhodné klima. Po roce 1945 došlo k velké rekonstrukci hlavního sanatoria, které bylo přeměněno na dětskou léčebnu, která zde funguje dodnes.V roce 1992 bylo město vyhlášeno chráněnou městskou zónou. Jedná se v podstatě o historické jádro města. Většina domů má renesanční nebo barokní jádro s empírovou přestavbou průčelí z počátku 19. století. Na náměstí nás upoutá již svým vzhledem barokní dům, ve kterém byla dříve umístěna pošta, nyní je zde Městské muzeum. Expozice dokumentují bohatou zlatohorskou historii hornictví, ve sklepních prostorách je expozice, týkající se čarodějnických procesů, vždyť právě ze Zlatých Hor pocházel největší inkvizitor Franz Heinrich Boblig z Edelstadtu (Zlatých Hor), který pak působil ve své hrozné činnosti na losinském panství. Svéráznou postavou muzea je amatérský zlatokop Henry, který v jedné místnosti muzea podává informace o historii a současnosti dobývání zlata. Před budovou radnice si můžeme prohlédnout žulovou sochu sv. Josefa s Ježíškem, dále barokní špitální kostel sv. Kříže na severním konci města farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se vypíná se svými třemi věžemi nad historickým jádrem města.
Při výjezdu ze Zlatých Hor směrem na město Jeseník nemůžeme přehlédnout v popředí Biskupské kupy malou kapli, která byla vystavěna v první polovině 17. století jako dík za vyslyšené prosby ke sv. Rochu, který byl ochráncem před morem. Kolem kaple vede křížová cesta, ze které jsou v současnosti 4 zastavení v dobrém stavu, ale z ostatních zbyly jenom trosky.
Na samotném vrcholu Biskupské hory (888 m. n. m.) stojí kamenná rozhledna z roku 1898. Nabízí výhledy na oblasti Zlatohorska, Vrbenska a Jesenicka a rovněž do polských rovin.
Obdivovatelé pozůstatků středověkých hradů mají možnost navštívit v okolí Zlatých Hor hned tři zříceniny a jejich pozůstatky. Na skalnatém výběžku Zámecké hory je zřícenina hradu Kobrštejna, který kdysi strážil zemskou stezku mezi Zlatými Horami a Vrbnem, na severním úbočí Biskupské kupy se nacházejí trosky drobného strážního hrádku Leuchtenštejna a pozůstatky jednoho z nejmohutnějších středověkých hradů Slezska Edelštejna nalezneme, když se vydáme ze Zlatých Hor po modré značce směrem na Příčnou horu. Pokračujeme v putování přes Ondřejovice a Dolní Údolí na Rejvíz, který patří k turisticky nejzajímavějším místům na Zlatohorsku. Je to nejvýše položená obec ve Slezsku, která je turisty navštěvována po celý rok. Protínají ji cyklostezky i běžkařské stezky. Nejvyhledávanějším místem je zde Národní přírodní rezervace s Velkým mechovým jezírkem, které je největším moravským vrchovištním rašeliništěm. Po dřevěném chodníčku se dostaneme až k jezírku, které je obklopeno krásným borovicovým lesem s podrostem mechu rašeliníku. Rostou zde vzácné druhy rostlin, například masožravá rosnatka okrouhlolistá, klikva a jiné. Vyskytuje se zde také na 200 druhů hmyzu, můžeme zahlédnout např. šídlo rašelinné. I v krásném letním dni máme na břehu jezírka s temnou vodou zvláštní pocit, kdy je člověk náchylný věřit legendám a bájím, které se o zdejším místě dovídá. Vracíme se do obce a navštěvujeme penzion Rejvíz. Dříve se tato dřevěná budova nazývala Noskova chata a je nemovitou kulturní památkou. Má krásný interiér a nejvíce se nám líbily vyřezávané dřevěné židle, do jejichž opěradel řezbář vypodobnil obličeje někdejších stálých hostů. Obec Rejvíz je se svou téměř jednotnou zástavbou barevných roubených lidových domků je navržen jako vesnická památková zóna. Zde naše putování po Zlatohorsku končí.
