WELZLOVÁNÍ 2007

Festival cestovatelů, dobrodruhů a recesistů

Osobu Jana Welzla, guru českých cestovatelů, si již počtvrté připomínají v jeho rodišti Zábřehu. Pro ty, kteří jej neznají, doporučujeme jeho knihu Třicet let na zlatém severu (poslední vydání v roce 1999 ve Chvojkově nakladatelství). Toto strhující a mnohdy humorné vyprávění však museli v roce 1929 pracně uvést v život dva mladí brněnští novináři B. Golombek a E. Valenta. Welzl byl totiž charismatický vypravěč, méně už pak vládl slohem a pravopisem. Tito novináři jeho vyprávění zaznamenávali na stenograf a protože Welzl neustále odbočoval a přeskakoval z příhody na příhodu, museli pak záznam pracně setříhávat a dávat do časového sledu. Kniha se stala bestselerem a to i v zahraničí, vzniklo dokonce podezření, že žádný Welzl neexistuje a tyto „neuvěřitelné“ příhody si vymysleli oba mladíci. Spor se také rozhořel na univerzitní půdě, kdy jeden americký profesor tvrdil, že na Novosibiřských ostrovech žádní eskymáci nežijí. Na rozdíl od Welzla, který tam v dynamitem vystřílené jeskyni leta žil, tam onen profesor nikdy nebyl. Věda nakonec dala Welzlovi za pravdu.

„V Jakutsku, kde jsem si nakoupil zásob na zimu, poznali lidé hned, že jsem cizí. Kdekdo se mě ptal, odkud a kam. Vypravoval jsem odkud jdu a kam mám namířeno. Spráskli ruce a všichni tvrdili, že nedojdu, vždyť prý nemám za sebou ani třetinu cesty. Smál jsem se, řekl jsem, že už jsem toho dost prošel a dost zkusil, že projdu šťastně nejen k pobřeží Arktického oceánu, ale i dál.

Lidé na severu, kteří se vyznali v mapách, konečně pak i moji rodáci doma, pokud sledovali podle mého vypravování mou cestu Sibiří, divili se, jak často jsem si zacházel, jaké nepochopitelné okliky jsem dělal a co času jsem někdy na jednotlivé úseky spotřeboval. To se dobře mluví. Ale pusťte člověka, který nerozumí mapám, kterého vede jenom slunce a odhodlání, pusťte ho v Krasnojarsku a pak řekněte mu, aby došel k Arktickému oceánu! A sledujte pak, usazeni v pohodlných židlích, v teple a uprostřed pohody, jeho křivolakou cestu! Vím dobře, že jsem si zacházel. Ale jel jsem pro vlastní potěšení, chtěl jsem poznat co nejvíc světa, co nejvíce neznámých lidí; byla to vandrácká krev, kterou jsme měli v rodině, která zahnala i mého bratra do nitra Austrálie, kde zmizel, a která mě teď proháněla sibiřskou pevninou, jak bůh dal.“ (ukázka z knihy Třicet let na zlatém severu)

V Zábřehu se opět běhalo s kufrem

Čerstvě napadaný sníh a ostrý vítr čekal v sobotu 27. ledna na všechny, kdo zamířili na vrch Humenec nad Zábřehem. Příhodnější počasí pro pořádání recesistického závodu Welzlův kufr by si nemohl přát ani sám Jan Eskymo Welzl. Čtvrtý ročník netradičního klání přilákal na místní kopec sedmatřicet závodníků a více než stovku diváků, kteří se sem i přes mrazivé počasí přišli pobavit. O dobrou zábavu totiž při závodu inspirovaném trampotami slavného zábřežského rodáka není nikdy nouze.

Soutěžící musejí v co nejkratším čase uběhnout trasu vytyčenou ve svahu Humence. Nejde přitom jen o rychlost, ale také o nejlepší masku připomínající legendárního světoběžníka. Na trati se to tak hemžilo kožichy, beranicemi, huňatými límci a sněžnicemi. Žádnému soutěžícímu pak nesměl chybět kufr v ruce, případně doutník v ústech. Aby soutěžící náročný terén zvládli bez újmy na zdraví, připravili pro ně pořadatelé tři občerstvovací zastávky. Na nich se mohli recesisté posilnit špekem, slivovicí a olomouckým tvarůžkem. „Nepijte vodu, nebo vás mráz roztrhá,“ nabádal soutěžící těsně před startem pořadatel Pavel Zubík. Svou radu nemusel nikterak zdůrazňovat. Kromě nezletilců po připravené minerálce nesáhl nikdo, dospělí závodníci raději upřednostnili lahodný destilát.

Welzlův kufr je už tradičně spojen také se soutěží o nejlepší slivovici. Letos bylo do hodnocení přihlášeno pět vzorků. Po odborné degustaci přiznali porotci palmu vítězství rok staré pálence z jablek, kterou do soutěže přihlásil Josef Klimek. Celý rok se tak vyhodnocený kalvádos může pyšnit titulem Welzlova cestovatelská slivovice.

Přestože Welzlův kufr se po víkendu uzavřel, festival Welzlování, zaštítěný Welzlovým legendárním výrokem „Prondu, prondu – neprondu, neprondu“, ještě zdaleka nekončí. Na všechny příznivce cestování a dobrodružství čekají přednášky, vernisáž fotografií Neznámý Nepál a mezinárodní soutěžní přehlídka filmů s cestovatelskou tematikou Welzlovo filmobile. V neděli 11. února přijdou ještě jednou ke slovu recesisté. Na Masarykově náměstí se totiž koná další ročník recesistických závodů čtyřspřeží s lidskou posádkou. Přestože do saní se opět zapřáhnou především čtyřčlenné tým, nebude chybět ani vložený závod skutečných psích spřežení.

Zbývající program WELZLOVÁNÍ 2007 – festivalu cestovatelů, dobrodruhů a recesistů

Čt 1. 2., 17,00 hod – Galerie Tunklův dvorec – Putování za vojenskou historií (audiovizuální pořad)

Čt 8. 2., 17,00 hod – galerie a kavárna kina Retro – Karel Kocůrek: Neznámý Nepál (vernisáž výstavy fotografií)

Čt 8. 2., 17,30 hod – sál kina Retro – Neznámý Nepál (audiovizuální pořad s přednáškou a minikoncertem na originální tibetské nástroje)

Ne 11. 2., 14,00 hod – Masarykovo nám. – Závody čtyřspřežení s lidskou posádkou (recesistický závod)

Čt 15. 2., 17,00 hod – Václav Keprt: Ukrajina (audiovizuální pořad)

So 17. 2., kino Retro – Welzlovo filmobile (mezinárodní soutěžní přehlídka filmů s cestovatelskou tematikou)