Údolím Plakánek ke Kosti

Není příjemnější cesty v horkých letních dnech, než vstoupit do chladivého stínu skal malebného údolí Plakánek a projít jím až do míst, kde se na střetu s Prokopským údolí majestátně vypíná hrad Kost. Plakánek patří k nejpůvabnějším místům Českého ráje. Je to pozoruhodné kaňonovité údolí, jež vyhloubily nejrůznější přírodní faktory v podloží kvádrového pískovce, vzniklého před milióny lety zpevněním písečných usazenin na dně druhohorního moře. Velké rozpětí teploty a vlhkosti na relativně malé ploše vytváří dobré podmínky k životu pestré škály naší flóry, žije zde také mnoho vzácných zástupců živočišné říše. V několika místech si můžeme rovněž vyzkoušet zdejší zřetelnou ozvěnu. Po celém údolí Plakánku jsou navíc roztroušeny skalní stěny, kde se odedávna lámal kvalitní pískovec. Pro všechny tyto důvody bylo údolí Plakánek v roce 1990 vyhlášeno přírodní rezervací.[/]
A odkud pochází tak poetický název tohoto místa? Na tuto otázku odpovídá spousta lidových pověstí. Jedna z nich vypráví, že v údolí Plakánku je často slyšet kvílení a nářek místního ducha. Za svého pozemského života tu prý žil chudý neurozený mladík, který se nešťastně zamiloval do krásné dcery majitele nedaleké tvrze Střehom. Ale jejich láska zůstala nenaplněna, neboť její otec se všemožně snažil zabránit jejich dalšímu setkání. Mladík se prý z nešťastné lásky zbláznil a plakal a lkal pro svoji milovanou tak zoufale, že z jeho slz vyrostly okolní skály. Jiná pověst praví, že se tu kdysi v hustých lesích ztratil jednomu uhlířovi malý synek. Celý den ho se ženou hledali, až k večeru uslyšeli odkudsi z dálky dětský pláč. Pospíšili po hlase a ke své radosti objevili v údolí před hradem ztraceného syna. Podle jiné pověsti tu neplakalo dítě, ale dcera hradního pána, kterou opustil její milý. Další legenda zase líčí hrůzostrašný příběh o tom, jak tu plakávala nešťastná chudá vdova, která se nakonec i se svým malým děckem vrhla do rybníka a oba utonuli. Pláč mrtvého dítěte tu pak byl slýchán prý po dlouhá léta. Tak praví pověsti, ale existuje i poněkud realističtější verze, podle které původ tohoto názvu pochází ze 17. století, kdy zde žila rodina, jež se živila pálením dřevěného uhlí. A jelikož její členové měli od kouře věčně uslzené a zarudlé oči, přezdívalo se jim plakánkové z údolí. Jenže skutečnost je ještě trochu odlišná. Údolí by se totiž správně nemělo jmenovat Plakánek, ale Plakálek. Tak se jmenoval uhlíř, jemuž dle zpráv písemných pramenů ze 17. století pronajal tehdejší majitel Kosteckého panství Heřman Černín z Chudenic kus přilehlého lesa. Je zajímavé, jak je lidská fantazie barvitá.[/]
Vstup do Plakánku je možný ze dvou stran. Pokud se vypravíme od města Sobotka směrem na Střehom, mineme krásný roubený mlýn a vstoupíme do údolí, které je jinak také nazýváno Plakánkem Střehomským. Pokud ovšem zamíříme z města Sobotka do vísky Vesec, vkročíme do skalnatého údolí označovaného jako Plakánek Vesecký. Vesec u Sobotky je velmi unikátní ves, neboť budí dojem, jako by se tu zastavil čas. Podél okrouhlé návsi s rybníkem zde stojí nádherná přízemní i patrová roubená či kamenná stavení a klid tohoto prostředí v nás evokuje atmosféru časů dávno minulých. Proto byla také tato ves v roce 1995 vyhlášena památkovou rezervací lidové architektury.[/]

Humprecht

Reklama

Ale dříve, než se vypravíme do údolí Plakánku, odbočme ještě na chvíli z cesty. Opouštíme-li totiž město Sobotka po silnici vedoucí směrem ke vsi Vesec, míjíme po levé straně této silnice pozoruhodnou stavbu, jaká nemá široko daleko obdoby. Jedná se o lovecký zámeček Humprecht, který nechal nad Sobotkou na nenápadném čedičovém kopci zvaném Na vinici v roce 1667 vystavět tehdejší majitel Kosteckého panství Humprecht Jan Černín z Chudenic. Zámek Humprecht je malou architektonickou hříčkou, neboť připomíná orientální minaret; celá stavba, jež sloužila Černínům především k odpočinku a reprezentaci, je parafrází cařihradské Galatské věže. Výstavba zámku byla svěřena Carlu Luragovi, jednomu z nejuznávanějších architektů své doby. Dodnes není vyjasněno, proč byl zvolen neobvyklý oválný půdorys, použitý v českých zemích při stavbě zámecké budovy úplně prvně. Roku 1670 byl zámeček obehnán zdí a v jeho okolí založena obora. V roce 1678 však Humprecht po opakovaném úderu blesku zcela vyhořel. Při opravě zámku, která byla dokončena o tři roky později, nechal Jan Černín zvýšit stavbu o jedno patro, což však vedlo k přetížení základů, a proto musely být zbourány přízemní hospodářské budovy a dodatečně zpevněny základy stavby pískovcovými kvádry. Roku 1738 Černínové zámek i s panstvím prodali a poté se jeho majitelé často střídali. Na konci 18. století však byl Humprecht považován již za staromódní a dokonce se hovořilo o jeho zboření a výstavbě nové zámecké budovy. K tomu nakonec nedošlo, každopádně zámek přestal být udržován a zpustl. V roce 1829 byla vyměněna krytina střechy a při tom byl místo původního křesťanského kříže na špičku střechy umístěn turecký půlměsíc, který je tam doposud. V roce 1926 pak v rámci pozemkové reformy připadl zámek v zuboženém stavu městu Sobotce, které za něj muselo zaplatit 423 730 korun.[/]
Protože na rozsáhlé opravy nemělo město peníze, ujal se obnovy zámku Kruh rodáků a přátel města Sobotky a okolí. V létě 1937 byly upraveny čtyři nejzachovalejší místnosti, v nichž byla nainstalována expozice o Humprechtu. 16 metrů vysoký ústřední Černínský sál s výbornou akustikou se šesti až osmisekundovou ozvěnou byl opatřen čtyřmi freskami ze života Černínů a na strop byl umístěn jejich erb. Během dvou let byl zřízen nový dřevěný ochoz, z něhož je nádherná vyhlídka do širokého okolí, dále byla vyměněna krytina na střechách a vnější stěny zámku opatřeny žlutou omítkou. Následně sem bylo v roce 1940 nastěhováno městské muzeum. Zámeček byl opravován ještě několikrát, a to hned po druhé světové válce, kdy jen taktak unikl záměru zřídit v jeho prostorách německou protileteckou pozorovatelnu, a posléze byl důkladně opraven v 70. a 80. letech minulého století. V druhé polovině 20. století sem byl Památníkem národního písemnictví v Praze instalován Literárně historický památník Čtyři ze Sobotky, věnovaný soboteckým rodákům, spisovatelům Václavu Šolcovi, Františku Věnceslavu Jeřábkovi, Josefu Ladislavu Turnovskému a především Fráňu Šrámkovi. památník zed však již není. Ale opusťme již Humprecht a vraťme se zpátky na cestu do údolí Plakánek.[/]
Ať již vstupujeme do Plakánku za Střehomí nebo ve Vesci, obě cesty se posléze sbíhají u rybníka Obora nedaleko studánky Roubenka, proslavené v básních Fráni Šrámka. Dále postupují obě cesty společně a nakonec vyúsťují do prostranství vzniklého v místě, kde se setkávají tři údolí (Plakánek, Prokopské a údolí u Černého rybníka). Zde na nevysoké skále hrdě ční skvostný hrad Kost. Tento gotický hrad, jenž patří mezi nejzachovalejší hrady v naší zemi, nechal někdy před rokem 1349 zbudovat Beneš z Vartemberka, majitel zdejšího panství. Ačkoli místo staveniště hradu nebylo ze strategických hledisek nikterak výhodné, přesto se stala Kost hradem naprosto nedobytným. Skalnatý pískovcový blok, na němž byl vystaven, byl sice nezvykle nízký, ovšem s využitím sousedního Černého a Bílého rybníka a původně i dnes již neexistujícího rybníka zvaného Labuť se hrad snadno mohl proměnit v nedobytnou vodní pevnost. Také celkovým uspořádáním hradeb a bran se podařilo zabezpečit hrad tak dokonale, že se nám dochoval téměř v původním stavu dodnes. A snad právě pro jeho nedobytnost si vysloužil svůj název – Kost.[/]

Kost

Předpokládá se, že původní hrad měl zcela jinou podobu a byl záhy po svém vzniku přestavěn. Nápadné totiž je, že jedinou starou stavbou, jež není stavěná z pečlivě opracovaných kamenných kvádrů, ale jako většina jiných hradů z lomového kamene, je hranolová věž v severozápadním nároží, dnes skrytá v hmotě hradebních obytných budov. Zřejmě se jedná o pozůstatek staré tvrze či hradu, který byl jinak ze dřeva, jež při velké přestavbě bylo nahrazeno úhledným kvádříkovým zdivem. Pokud skutečně proběhla tato přestavba, musel hrad svůj vzhled naprosto změnit. Nově mu vévodila neobyčejně mohutná hranolová věž, situovaná při vstupu na jihovýchodním nároží okružní zdi, jež obepínala vnitřní dvůr. Tato hlavní, tzv. Bílá věž, je raritou celé stavby, neboť má základnu ve tvaru nepravidelného lichoběžníku, a proto jsou z jednoho místa v podhradí vidět všechny čtyři hrany věže současně. Ve vnitřním dvoře stála při čtvrté bráně další hranolová věž, zvaná Červená, a palác s okrouhlou věží, chránící most před druhou branou. V této okrouhlé věži byla umístěna malá kaple zasvěcená Panně Marii, avšak přízemí věže bylo přístupné jen otvorem v podlaze a bylo temné. Věnec hradeb nezakončovalo cimbuří, ale dřevěné ochozy.[/]
Roku 1414 vyženil hrad Kost s přilehlým panstvím Mikuláš Zajíc z Házmburka. Za jeho správy zaskočila Kost doba husitských válek. Mikuláš Zajíc patřil jako hejtman královského vojska Zikmunda Lucemburského k významným nepřátelům husitů. Právě v této souvislosti se traduje, že se Jan Žižka rozložil v údolí před hradem Kost a pokoušel se ho, leč neúspěšně, dobýt. Když prý nemohl Kost dobýt, prohlásil roztrpčeně: „Kost patří psu!“ a odtáhl. V údolí před hradem je dodnes k vidění Žižkův kamenný stůl a skála, pod níž údajně odpočíval. Jisté však je, že ve skutečnosti Žižka Kost nikdy nedobýval, naopak Kost se stala útočištěm katolických kněží, kteří získali u Mikuláše Zajíce azyl. Synové Mikuláše Jan a Oldřich patřili rovněž v duchu rodinné tradice k výrazným protivníkům husitského krále Jiřího z Poděbrad. Ten však nehodlal ve svém království trpět rozkolníky a tak když královské oddíly v roce 1467 dobyly hrady bratrů Zajíců Hrubou Skálu, Trosky a oblehly i Kost, Jan Zajíc urychleně uzavřel s Jiřím z Poděbrad příměří.[/]
Na počátku 16. století se majiteli hradu stali Šelmberkové, kteří se rozhodli zbudovat nový palác, protože stará vartemberská obytná budova již nevyhovovala moderním potřebách bydlení. Mezi dosavadním starým palácem a hranolovou věží při stupu do dvora byl v tomto období vystavěn nový reprezentační palác, v jehož patře byl zřízen sál se čtyřmi velkými okny směřujícími do údolí Černého rybníka. Všechny tyto tři budovy při západní hradbě byly stejně vysoké a tak střechy ladně splynuly do jedné roviny. Jelikož jsou místnosti budov propojeny schodištěm, nabízí se v okamžiku, kdy z prosvětleného a sluncem prozářeného sálu vstoupíme do stísněné, ponuré sousední místnosti ve starší obytné věži, jen spoře osvětlené drobnými okny, jasná ukázka rozdílu mezi starším a novým způsobem šlechtického bydlení. [/]
Šelmberkové však na Kosti dlouho nepobyli. Již v roce 1524 ji prodali pánům z Bibrštejna, kteří rovněž vystavěli na Kosti nový palác, neboť jim ani nedávno vystavěný palác Šelmberkových neposkytoval dostatečné pohodlí. Mezi druhou a třetí branou byly tehdy vybourány hradby a vyzdviženy zdi nového stavení, jemuž se dodnes říká bibrštejnský palác. Z důvodu využití co největšího prostoru, přesně vymezeném skalnatými srázy, byly zdi paláce stavěny v nejzažší možné mezi, takže se staly součástí skalnatých útesů, z nichž vyrůstaly základy nového paláce. Kolem roku 1576 prováděli na Kosti další stavební úpravy Lobkovicové, kteří v podhradí rovněž vybudovali panský pivovar s hospodářským zázemím.[/]
Za třicetileté války v letech 1632-1634 patřilo Kostecké panství Albrechtu z Valdštejna. Po jeho násilné smrti v Chebu vtrhli na jeho panství císařští vojáci a plundrovali, jak to bylo za války běžné. Nedopatřením císařské posádky generála hraběte Colloreda pak na Kosti v roce 1635 vypukl požár, který pohltil všechny horní pokoje i s krovy a podlahami kromě velké věže, kaple a konírny. Ale jinak se velké katastrofy v tomto válečném konfliktu Kosti vyhnuly, přestože krajem i nadále táhla švédská i císařská vojska a když nepustošila, nechala se alespoň vyživovat. Od roku 1637 se novými majiteli Kosteckého panství stali Černínové z Chudenic.[/]
Ačkoli hrad ustál příkoří třicetileté války, paradoxně největší nebezpečí mu hrozilo až po ukončení tohoto válečného konfliktu. V roce 1658 císař Leopold I. z obavy, aby se staré pevnosti nestaly útočištěm loupežníků nebo odbojné šlechty, nařídil zbourání některých z nich a na soupisu se objevil i hrad Kost. V této chvíli však blahodárně zasáhla hraběnka Caretta, vdova po Heřmanu Černínovi, která nakonec přesvědčila císařského vojenského inženýra Františka Pieronima, že tento hrad vlastně vůbec žádnou pevností není. Od zboření hradu bylo nakonec upuštěno a Kost zůstala v původním stavu v majetku rodu Černínů. V roce 1667 si však Humprecht Černín nechal vystavět na vršku u města Sobotky lovecký zámeček zvaný Humprecht a jelikož o Kost již neprojevoval takový zájem, hrad postupně chátral. V roce 1690 byl vartemberský palác stižen požárem a zřítil se. Z jeho sutin pak byla na místě starého paláce vystavěna sýpka.[/]
Na počátku 18. století se Černínové dostali do složité finanční situace, a proto byly nuceni Kostecké i Kosmonoské panství prodat. V roce 1738 koupili Kost Netoličtí z Mitrovic a ti ji vlastnili až do druhé poloviny 19. století. Za jejich správy se u Kosti také naposledy bojovalo. V prusko-rakouském válečném konfliktu v roce 1866 se hrad přechodně znovu stal vojenskou pevností, neboť se zde usadil rakouský 73. pluk zvaný chebský. Navečer 28. června znenadání zaútočili Prusové na předsunuté rakouské hlídky, a když se vojáci před nimi stáhli na hrad, Prušáci je pronásledovali až ke Kosti, odkud je však odehnala prudká střelba. Následující den navečer rakouská posádka Kost opustila a hrad se dostal do rukou Prusům. V roce 1889 byl na památku bojů u Kosti postaven při turnovské cestě asi 2 km západně od hradu pomník.[/]
V roce 1872, po zdlouhavém sporu o dědictví mezi potomky tří sester Evžena Vratislava Netolického, nakonec připadla Kost rodině dal Borgo z Pisy, která jej vlastní dodnes. Tehdy byly na Kosti provedeny výrazné změny. Byly zbořeny dvě budovy v předhradí, na místo zbořené dolní brány byla usazena socha sv. Jana Nepomuckého, také byla opravena tzv. Turnovská brána ve dvoře pivovaru, zbořeno přízemní stavení mezi šelmberským přístavkem a kaplí a vybourána zazděná gotická okna. V roce 1946 postihl hrad požár, při němž vyhořel bibrštejnský palác. Následně bylo přistoupeno ke generální opravě hradu, která probíhala v letech 1953-1956, a započalo se s opravou tzv. Turnovské brány, jež získala novodobé cimbuří. Dále byl opraven bibrštejnský palác a ve vnitřním dvoře dostaly všechny budovy novou eternitovou střechu. Zvlášť byla dostavěna a zastřešena vížka nad třetí bránou a poté byly všechny paláce zpřístupněny veřejnosti. Úpravy pokračovaly i v následujících letech, takže sem v roce 1963 mohly být nainstalovány výstavní síně. V roce 1964 byla na Kosti zřízena galerie starých obrazů. Do renovovaných místností byla umístěna pobočka Národní galerie v Praze, a sice první část galerie starého gotického a renesančního malířství. Jsou tu vystavena znamenitá výtvarná díla pocházející z let 1420-1520, jež byla na Kost svezena z celých Čech.[/]
Kost je nepochybně jedním z nejpůsobivějších hradů v českých zemích. Jeho monumentalitu a malebnost okolní krajiny opěvovali již odedávna největší čeští básníci a spisovatelé. V roce 1833 navštívil Kost při své cestě na Bezděz sám Karel Hynek Mácha. Z Máchova pobytu na Kosti se dochovaly dvě črty, zachycující stav hradu před velkými stavebními úpravami v druhé polovině 19. století. Také Karel Václav Rais byl krásnou této krajiny naprosto unesen a napsal o ní: „Zelená lučina, v níž kvetou parnassie, ohrazena jest stráněmi, na nichž jedle a smrky sklánějí řasnaté větve. Skalnaté postavy vznášejí z temna mohutné hlavy. Za lučinou rybník. Již již domníváte se, že jste na konci lepého údolí, ale opět a opět se zahýbá. Nenadále, neočekávaně v průčelí se stojí hrad Kost. Dojem nezapomenutelný! Tu chmuří se věž Kosti, dešti ošlehaná, kavky s pronikavým kvikotem ji obletují. Na předhradí za branou je rozkošné posezení. Vidíme celou tu pěknou kotlinu, v jejímž středu stojí na skále hrad ovívaný lesním chladem, chráněný tmavovodými rybníky – a minulost šumí nám kolem skrání.“[/]
Avšak nebylo by spravedlivé nezmínit se o jedné památce, která již částečně patří časům minulým. Budeme-li se vracet z vísky Podkost, ležící v podhradí Kosti, po silnici zpátky do Sobotky, mineme dnes již jen pozůstatky slavné Semtinské lípy, která patřila k největším a nejstarším srdčitým lipám ve východních Čechách. Původně byly u zdejší sochy sv. Jana Nepomuckého před tři sta lety vysazeny lípy dvě, z nichž jednu vyvrátil vítr v roce 1858. Zbylá Semtinská lípa dorostla do výšky 36 metrů, obvod kmene měla 8 metrů a šířku koruny 35 metrů. Tato lípa padla při bouři v květnu roku 2000. Na místě, kde původně stála, dnes leží již jen vyvrácené torzo jejího mohutného kmenu.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu
Reklama
Reklama