Trosky a okolí
Rozhodně bychom nemohli považovat naše putování Českým rájem za úplné, pokud bychom nenavštívili zříceninu hradu Trosky, neboť právě Trosky jsou pro svoji naprosto výjimečnou polohu, vytvářející impozantní siluetu v krajině, považovány za symbol Českého ráje. Torzo jednoho z nejznámějších hradů v Čechách je totiž umístěno na vrcholech dvojitého čedičového sopouchu, který je pozůstatkem třetihorní vulkanické činnosti v době před pěti až deseti milióny lety. Vznikl tak ojedinělý monument, jenž svojí výjimečností neustále přitahuje pozornost velkého množství turistů.
Stavbu tohoto hradu, pojmenovaného dle názvu čedičových vyvřelin Trosky, zahájil někdy po roce 1370 Čeněk z Vartemberka, který se sem rozhodl přesídlit ze svého nepříliš reprezentativního hradu Bydžova. Na každém z čedičových sopouchů nechal vystavět věž, a sice na vyšší sedmapadesátimetrové skále štíhlejší čtyřhrannou věž zvanou Panna, na nižší sedmačtyřicetimetrové rozložitější vícebokou Babu. Věže na čedičových vyvřelinách byly přístupné poměrně snadno soustavou přístavků na schodišti. Věž na Babě se liší od protější nejen svým tvarem, ale též posláním. Zatímco Panna měla především funkci strážní a snad v ní byla i kaple, Baba byla také stavením obytným. Měla díky oknům nejslunnější místnosti na hradě, i když zde muselo být značně větrno. Zvláštností této skály je, že obsahuje větší množství železné rudy, která přitahuje blesky. Na starých vyobrazeních často vidíme na Babě jen pahýly nárožních ostění, neboť zdi této věže se v důsledku častých úderů blesku vydrolovaly, a proto musely být častěji vyzdívány. Mezi těmito čedičovými skalami pak leželo dvojdílné jádro hradu, jež se dělilo se na část vstupní s konírnami a část obytnou s nádvořím a palácem. Na prvním hradním nádvoří se údajně nacházela hradní studna, v předhradí stály hospodářské budovy a sruby pro obsluhu bran. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, které byly přes deset metrů vysoké a místy téměř dva metry široké. Strategické bylo i výškové rozložení jednotlivých staveb, umožňující dokonalý přehled o blízkém i vzdáleném okolí.
Stavba v tak bizardním místě však vyžadovala značného stavitelského umu, hodně peněz a také času. Výstavba hradu se protáhla až do roku 1390, přičemž Čeněk z Vartemberka si jej příliš neužil, neboť se dostal do vážných finančních potíží. Pro jeho nesmírné dluhy mu byly záhy Trosky i s městem a hradem Bydžovem odebrány králem Václavem IV., jeho největším věřitelem, a roku 1399 prodány Otovi z Bergova. Jak prameny vyprávějí, Otova nenávist k husitům přiměla v roce 1424 Jana Žižku Trosky oblehnout. Jisté však je, že Žižka hrad nedobýval, snad jej pouze obléhal a po čase odtáhl. Odtud také pochází pověst o pojmenování obou skalisek – Panny a Baby. Podle ní Žižka celý hrad dobyl až na nejvyšší věž. Proto prý rozmrzele odtáhl a upustil od dalšího obléhání. Nedobytá byla nadále považována za Pannu, dobytá za Babu. Za pánů z Bergova také došlo na místě staré osady Týna při kostele svatého Václava k lokaci městečka Rovensko pod Troskami.
V roce 1438, v divoké době pohusitských válek, se Trosky na čas staly sídlem loupeživé bandy vedené Švejkarem a Šoufem (tedy Kryštofem Šoufem z Helfenburka). Po dlouhá léta probíhalo mezi nimi a původním majitelem smírčí jednání a nakonec byl hrad navrácen do rukou Oty z Bergova. Ten jej však v roce 1458 prodal Zbyňku Zajíci z Hazemburka, majiteli sousední Kosti a čelnímu představiteli opozice krále Jiřího z Poděbrad. Jeho politický postoj pak měl za následek, že Trosky byly v roce 1469 králem dobyty. Po Hazemburkových hrad vystřídal ještě četné majitele, roku 1559 byl připojen k panství Hruboskalskému a posléze jej jako pobělohorský konfiskát získal Albrecht z Valdštejna, který se však o Trosky vůbec nestaral. Dílo zkázy dokončila třicetiletá válka, kdy se na hradu střídali Švédové s císařským vojskem. V roce 1648 byly Trosky císařským vojskem vypáleny a definitivně se proměnily v trosky v pravém slova smyslu. Díky tomu však zřejmě Trosky unikly stejnému osudu, jaký po třicetileté válce čekal nedaleký Veliš a četné jiné hrady, jež byly na příkaz panovníka definitivně rozbořeny z obavy, aby je v budoucnu nemohla odbojná česká šlechta proti němu využívat.
Před úplnou zkázou hrad Trosky zachránilo romantické období 19. století, kdy řada obdivovatelů našla zalíbení v jeho ponurosti. Nový majitel Hruboskalského panství Jan Lexa z Aehrenthalu zahájil v roce 1841 rozsáhlé opravy hradu, avšak jeho brzká smrt tyto práce zastavila. První větší opravy se Trosky dočkaly roku 1923 zásluhou Klubu českých turistů v Rovensku. Tehdy byly opraveny zejména obě věže, hradební zdi a první i druhá hradební brána. V letech 1934-1935 byla dostavěna zřícená jižní zeď na Babě a byly vykopány základy dávno zaniklé přístavby u třetí brány. Ač byla práce Klubu českých turistů velmi záslužná, neměla ten správný efekt. Sice bylo zpevněno zdivo proti zřícení, ovšem většina archeologicky cenných informací byla nenávratně zničena. K rozsáhlé rekonstrukci této památky přistoupil až Památkový ústav v Pardubicích v 80. letech minulého století (více než 10 let byl tento hrad částečně pro veřejnost uzavřen, v letech 1983-1986 dokonce úplně). V souvislosti s tím byl proveden také důkladný průzkum skalnatého podloží a vyhodnocen stav zříceniny. Trosky byly po rekonstrukci znovu otevřeny v roce 1993, přičemž věž Baba byla zpřístupněna až v roce 2000. Od července 2002 se můžeme dostat i do patra věže po dřevěném ochoze, odkud se můžeme kochat úžasnou vyhlídkou do okolního kraje. V dubnu 1998 byly Trosky s okolím o rozloze 3,5 ha vyhlášeny za přírodní památku.
Trosky jsou skutečně právem považovány za symbol Českého ráje, neboť jsou naprosto nepřehlédnutelné, nezaměnitelné a jsou z mnohých míst Českého ráje také pozorovatelné. Velmi pěkný výhled na zříceninu hradu Trosky poskytuje rovněž Čechova vyhlídka, již můžeme navštívit v oblasti nedalekých Boreckých skal. Jedná se o malé pískovcové skalní území na vrchu Bor poblíž obce Borku, které bylo vyhlášeno v roce 1985 přírodní památkou. V blízkosti Trosek se nachází ještě jedno pomenší skalní městečko nesoucí označení Apolena. Tato přírodní rezervace, vyhlášená v roce 1998, tvoří svými 27 skalními věžemi okraj pískovcového masivu, její součástí je rovněž pseudokrasová jeskyně Sklepy.
Pokud se rozhodneme spojit návštěvu Trosek s procházkou klidným, romantickým prostředím, není nic lepšího než sejít k rybníku Vidlák, kde se můžeme občerstvit v příjemné hospůdce, a dále pokračovat po stezce vedoucí Věžickým údolím až k rybníku Věžák. To zajisté ocení především příznivci vodních radovánek zvláště v letních měsících, neboť se zde mohou ponořit do chladivé vody rybníka nebo se vystavit slunečním paprskům na vyhřáté skále, jež ční nad jeho hladinou.
U Věžického rybníka vstupujeme do oblasti přírodní památky zvané Údolí Žehrovky, chránící od roku 1990 naleziště vzácné vodní a mokřadní vegetace. Tato oblast hraničí z jedné strany u rybníka Nebákov a zahrnuje údolí potoka Žehrovky až k obci Vyskeř. Obec Vyskeř leží na úpatí stejnojmenné čedičové vyvřeliny, na jejímž vrchu se nalézá poutní kaple svaté Anny, připomínaná již v roce 1348, k níž vede od úpatí čedičového vrchu křížová cesta. V této jádru obce pak nalezneme pozoruhodný kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl vystavěn v letech 1914-1915 v novorománském stylu, avšak jeho gotický portál je původní a pochází z konce 13. století. Další zajímavostí obce je dřevěná osmiboká zvonice z roku 1750. Kdybychom se z Vyskře vydali po silnici do Lažan, která se dále stáčí a vede až k rybníku Věžák, mohli bychom spatřit jedinečný skalní útvar – Pekařovu bránu, pojmenovanou dle slavného českého historika Josefa Pekaře, rodáka z nedalekého Malého Rohozce u Turnova.
Při toku Žehrovky je kromě vzácné vegetace k vidění také spoustu skvělých mlýnských staveb. Zmiňme alespoň Podvyskeřský mlýn, Pleskotský mlýn či Podsemínský mlýn, při rybníce Nebákově stojí dodnes Vlkův mlýn, připomínaný již roku 1455, ovšem jeho dnešní podoba pochází až z poloviny 18. století. Nad Nebákovem byl také ve 13. století vystavěn skalní hrádek, obývaný ještě v 15. století. Dnes z něho zbylo pouze patrné kruhové místo po dřevěné věži a příkop. O kousek níž proti toku Žehrovky stával Dolní mlýn, z jehož staré zástavby však již nic nezbylo. Po roce 1945 byl v těchto místech založen rybník, jehož vodu využívají pískovcové lomy v Hrdoňovicích.
