Tábor – místo vaší dovolené
Víte, kolik je na území Tábora národních kulturních památek? A už jste navštívili i tu nejnovější – Poutní areál v Klokotech s kostelem Nanebevzetí Panny Marie?
Na vršku nad zákrutem řeky Lužnice se skví impozantní stavba poutního kostela. Byla založena kolem roku 1700 v místě bývalého gotického kostelíka a za přispění bohatých mecenášů z významných šlechtických rodů i z řad táborských obchodníků budována bezmála třicet let. Samotný kostel, jehož projekt si vzal za vzor patrně dílo jednoho z nejtalentovanějších architektů své doby, Jana Santiniho, se podařilo dokončit již v roce 1714. Postupně ke kostelu přibyly ještě ambity a kaple, až vznikl neobyčejně působivý stavební soubor s půdorysem přibližně ve tvaru dvojitého kříže.
Krásu umělecky vysoce hodnotné barokní stavby podtrhuje její sepětí s okolní přírodou. Jedna z nejcennějších kulturních památek v regionu tak právem snese srovnání s největšími skvosty architektury evropského baroka.
Od května do října je kostel otevřený každý víkend, v sobotu od 10 do 17 hodin a v neděli od 11 do 17 hodin. Přítomen je průvodce připravený provést návštěvníky. Skupinové prohlídky je vhodné rezervovat.
K tomuto malebnému místu s ambity porostlými růžemi a zvonkohrou s nejstarším zvonem z roku 1508 se pojí hned několik legend. Tou nejznámější je zjevení Panny Marie pasáčkům u klokotského pramene na Dobré Vodě, méně známá je legenda o obrazu Panny Marie Klokotské, který přečkal i poboření kostela během husitských válek. Další z legend pak vypráví o Janu Nepomuckém, který měl rok před svou mučednickou smrtí kostel vysvětit. Ať už to bylo jakkoliv, genius loci se tomuto poutnímu místu upřít nedá.
Dominantu nejstarší dochované architektonické památky v Táboře představuje z daleka viditelná věž Kotnov, nazývaná podle bájného zakladatele hradu. Věž Kotnov je dominantní památkou na hrad, který zanikl požárem roku 1532. Dochovaná věž byla v době husitské zesílena a přizpůsobena pro dělostřelecké baterie. Zajímavostí jsou odvětrávací komíny v dělových střílnách. Věž vysoká 25 metrů je dnes přístupná jako vyhlídková a vede na ni 155 schodů.
K hradní věži přiléhá jediná dosud stojící městská brána, zvaná Bechyňská. Dochovala se v téměř původním stavu z doby po roce 1420, kdy se začalo s její výstavbou. Na konci 19. století byla pod vedením architekta Josefa Mockera upravena ve stylu odpovídajícímu architektuře vrcholné gotiky. V Bechyňské bráně vznikla při rozsáhlé rekonstrukci nová expozice Tábor, pevnost spravedlivých i královské město, která představuje historii města od pravěku až po třicetiletou válku.
Další táborskou národní kulturní památkou, která se řadí k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech, je Stará radnice. S jejím budováním se začalo pravděpodobně v prvních letech 16. století, kdy městská rada nechala strhnout tři domy na západní frontě náměstí. Uvolnil se tak dostatečný prostor pro vybudování monumentální radniční budovy.
Velký sál, nazývaný též „palác“, je oprávněně pokládán za historicky nejcennější veřejný interiér v Táboře. Vznikl odstraněním větší části původního druhého patra radnice a zaklenutím vysokého prostoru dokonale zvládnutou síťovou klenbou.
Autorství paláce i celé radniční budovy je nutno připsat architektu a kameníkovi Wendelu Roskopfovi, snad původem z Lužnice. Roskopfovo působení při výstavbě radnice dosvědčuje i nápis a kamenická značka na opukovém městském znaku s letopočtem 1515-1516. Stavbu radnice dokončil Roskopf kolem roku 1521. Ve druhé polovině 17. století byla budova, poškozená předchozími válečnými léty, barokně upravena podle projektu Antonia de Alfieriho. Roku 1878 se architekt Josef Niklas pokusil vrátit radnici opět její pozdně gotický charakter. Za svou dnešní podobu tak radnice vděčí mimo jiné i Niklasově historizující úpravě.
Kromě expozice „Husité“ zde můžete navštívit také středověké podzemní chodby a gotický sál s jezdeckou sochou Jana Žižky.
Oslavy 530 let od založení údolní nádrže Jordán
Nejstarší údolní nádrž ve střední Evropě je táborským pokladem. Tábor je městem nad Jordánem. Nádrž Jordán, nejstarší údolní nádrž ve střední Evropě, je jednou z nejcennějších táborských scenérií a neodmyslitelně patří ke koloritu města.
Jordán byl založen v roce 1492 přehrazením Tismenického (Košínského) potoka jako zásobárna pitné vody pro město, má plochu cca 50 ha a maximální hloubka činí 18 metrů, délka hráze je 283 m, délka vodní nádrže je 3 km. Jordánu patří také další přírodní zajímavost, 18 m vysoký vodopád, kterým při vysokém stavu přepadá voda z nádrže do potoka.
Samotná stavba s hrází byla dokončena r. 1509. Původně chtěli Táborští v Jordánu chovat také ryby, ale nadměrné rozměry nádrže neposkytovaly k tomuto účelu dobré podmínky. Přesto je Jordán známý jako rybářský revír s kapitálními úlovky. Pod hrází se nacházejí rybí sádky a velká štičí líheň. Od roku 1830 do roku 2011 nebyl Jordán vypuštěn a nadále zůstával užitečný především jako vodní zdroj.
Od konce roku 2011 do roku 2014 procházel velkou obnovou, při které byla vybudována spodní výpusť a také proveden archeologický průzkum, při kterém bylo odhaleno mimo jiné sídliště ze starší doby bronzové a středověká cihelna.
Jordán je dnes hojně využíván k rekreaci. Volný čas můžete strávit na Sokolské plovárně na Jordánské pláži či si dopřát oddych na protějším klidném břehu.
Oslavy na Jordáně
1. června – 31. srpna – Charitativní půjčovna lodiček, šlapadel a paddleboardů
30. června – Epoque orchestra – koncert jako pocta Jordánu
6.–31. července – Jordán 530 – výstava k výročí založení údolní nádrže
23.–24. července – Táborský triatlonový festival
16. července – Jordánský maraton – 5. ročník maratonu pro všechny
15. září – 31. prosince – Sportování na Jordáně – výstava historických fotografií v Café Svět
18. září – Táborská regata – veslařské závody na krátké trati
TOP táborské akce:
16. července – Jazzový Tábor
5.–7. srpna – Komedianti v ulicích
16–18. září – Táborská setkání
Perličky
- „Nedovedeš vody na Tábor“
Ve své Moudrosti starých Čechů uvádí J. A. Komenský úsloví „Nedovedeš vody na Tábor“. Tábor měl sice z hlediska obranyschopnosti strategickou polohu, zásobování pitnou vodou bylo však zejména v době obléhání také životně důležité. Středověký Tábor měl zdroje pitné vody ze studní málo vydatné, užitková voda se nacházela hluboko v údolí a za hradbami města, a její doprava byla proto do města obtížná.
Když Táborští vytvořili údolní nádrž Jordán, byla díky její hrázi v roce svého vzniku (1492) nejvyšší zemní přehradou v Evropě. Dokazuje to dosud nejúplnější přehled vybudovaných přehrad ve světě od nejstarších dob do konce 17. století, který zpracoval švýcarský inženýr N. J. Schnitter. Výška Jordánu byla překonána v zemních přehradách až v 17. století na Slovensku a výrazně pak ve Francii. Vodní dílo Jordán je světově proslulé tím, že nádrž byla vybudována jako vodárenská nádrž a tomuto účelu slouží dodnes. V tom ji ve světě konkuruje pouze španělská přehrada Prosperina z římské doby, vysoká však pouze 12 m.
Je jistým nevděkem historie k Jordánu, že nezná jméno stavitele přehrady. Smělost jeho tvůrce však byla obdivuhodná. Neměl na co navázat, hráz rybníka Dvořiště (před r. 1367) je vysoká 10 m a velké jihočeské rybníky Josefa Štěpánka a Jakuba Krčína jsou mladší než Jordán. Do té doby byly postaveny vyšší zemní přehrady než Jordán jen v Jemenu, Srí Lance, Japonsku a Indii. Všechny sloužily závlahám. Nejstarší z nich Marib v Jemenu asi 750 let před Kristem, je vysoká 20 metrů.
Název „Jordán“ se užívá až od roku 1533, předtím byl nazýván „velkým rybníkem“ (r. 1515), „novým rybníkem nad městem“ a „rybníkem u města“ (r. 1523).
- Největší izraelská řeka
Jordán je největší izraelská řeka, která tvoří hranici mezi Izraelem, Jordánskem a Západním břehem Jordánu. Historicky a nábožensky je jednou z nejposvátnějších řek světa. Nový zákon několikrát hovoří o tom, jak Ježíš přešel Jordán během svých cest, kam za ním šly velké zástupy, aby si vyslechly jeho kázání, a aby je uzdravil od nemoci.
- Jihočeská výstava u Jordánu
V r. 1929 se v místech, kde dnes stojí plovárna, uskutečnila po dvou letech příprav Jihočeská výstava spojená s výstavou československého válečnictví. Výstaviště mělo mnoho pavilonů a výstava byla ve své době velmi úspěšná. Navštívily ji i známé osobnosti jako prezident T. G. Masaryk a ministr zahraničí Edvard Beneš. Její průběh však narušila bouře a smršť s kroupami, ve které se snažil své vystavené obrazy zachránit táborský malíř Richard Lauda. Ten pak na následky prochlazení a zápal plic zemřel.
