Smíchov a Košíře-Od Bertramky na Cibulku

Název čtvrti Smíchov není odvozen od smíchu, ale od toho, že se zde smíchali poddaní různých vrchností. Pracovali na pozemcích kartuziánského kláštera, vypáleného roku 1419 husity. Po třicetileté válce se ve venkovské krajině zakládaly četné usedlosti, dvorce a letohrádky. Některé z nich zůstaly alespoň zčásti zachovány i v dnešní městské zástavbě. Od 19. století sem začal pronikat průmysl. Okolo továren se tak rozrostlo předměstí, které se v polovině 19. století stalo druhým největším v Čechách, k Praze byl připojen roku 1922. Nejvýznamnější památkou je kostel sv. Václava, vybudovaný podle návrhu Antonína Barvitia v novorenesančním slohu v letech 1881-85. Svatyně má podobu trojlodní baziliky se dvěma 50 m vysokými průčelními věžemi. Postranní lodě jsou od centrální odděleny čtyřmi sloupy z kararského mramoru. Hlavní loď se žulovými jónskými sloupy zakončuje apsida s mozaikou Krista a českých světců od Josefa Matyáše Trenkwalda malbami sv. Václava od Františka Sequense. Naproti najdeme nákupní centrum Nový Smíchov a za ním Zlatý Anděl. Nabízí se tu řada obchodů, kde si můžete nakoupit cokoliv chcete, je tu i multikino a různé wellness nabídky. Ihned vedle je taky známá Portheimka. Usedlost nebo letohrádek leží ve Štefánikově ulici. Postavil ho barokní architekt Kilián Ignác Dienzenhofer v roku 1728. Objekt s mansardovou střechou vyzdobil freskou Bakchanálie Václav Vavřinec Reiner. Hrabě Buquoy zahrnul objekt rokokovou nádherou, areál se stal centrem společenského života. Porgesové z ní udělali reprezentativní sídlo. Nejhodnotnějšími dřevinami u sídla, kde se odehrávají kulturní události je líska turecká, jírovec pleťový, javor stříbrný. Nad Smíchovem leží Košíře. Měly venkovštější ráz, mezi činžovní zástavbou se uchovávají pozůstatky přírodního, venkovského a výletního charakteru. Najdeme zde mnoho usedlostí, např. Kavalírku, která má novoklasicistní vzhled. V patře jsou okna rámovaná štukovou římsou, plastiky a socha sv. Václava u brány z jižní strany. Od stanice metra Anděl ale dojdeme Plzeňskou ulicí do Mozartovy ul., kde stojí nejznámější usedlost Bertramka čp. 169/2. Vznikla v 17. století a vystřídalo se v ní několik majitelů. Roku 1784 usedlost na konci kaštanové aleje koupil hrabě Clam pro operní pěvkyni Josefinu Duškovou. Bydlela tu s manželem klavíristou a hudebním skladatelem F. X. Duškem. Josefina se důvěrně znala s W. A. Mozartem a na své usedlosti ho hostila při jeho pražských pobytech na podzim roku 1787 a v létě roku 1791. V rohovém pokojíku skladatel napsal poslední noc před premiérou 29. října 1787 předehru k Don Giovannimu a v roce 1791 ouverturu k opeře La Clemenza di Tito. Skladatel komponoval i v zahradě dnes přístupné vily, kde hrával kuželky. Stával tam i pavilón, do kterého prý Josefina Mistra dne 3. listopadu 1787 zamkla, aby jí konečně napsal slíbenou árii. Legenda vypráví, že zpěvačka měla být příčinou rozdělení Polska. Při turné se do ní ve Varšavě zamiloval polský král Stanislav August Poniatowski, který vládl jen z vůle mocné milenky, carevny Kateřiny. Ta se rozzuřila a osud země byl zpečetěn. V roku 1792 zde zpívala a skutečně byla otevřená galantním dobrodružstvím stejně jako král. Roku 1873 byla Bertramka částečně přestavěna, ani zařízení není původní, pouze zde zůstala kachlová kamna a klavír, na který hrál Mozart. Na terase visíval zvonec, který svolával hosty k tabuli. Vypráví se, že když Bertramku 6. dubna 1928 navštívil Leoš Janáček a jako mnoho návštěvníků před ním na zvon zazvonil, srdce se utrhlo a spadlo. Zanedlouho umřel. V Holečkově ulici poblíž je mohutný chrám sv. Gabriela, postavený koncem 19. století v novorománském slohu, u něj stojí klášter beuronských benediktinek. Na protější straně spatříme kostel Sacré Coeur s klášterem řádu sester Srdce Ježíšova, postavený koncem 19. století v novogotickém stylu.
Podél Plzeňské ulice, jen o málo výše nad Mozartovou ulicí leží Malostranský hřbitov. Založen byl za moru roku 1680 na bývalé vinici koupené malostranským Vlašským špitálem. Za moru v letech 1713-14 tu postavili kapli Nejsvětější Trojice a pohřbívalo se tu i za epidemie v letech 1771-72. Roku 1786 zakázal císař Josef pohřbívání doprostřed města, hřbitov daleko za hradbami tak začala využívat malostranská a hradčanská obec. Odtud i název. Je cenným památníkem hřbitovní plastiky 18. a 19. století. V době, kdy byla církev, dosavadní hlavní zákazník sochařů oslabena josefínskými reformami, umělci si našli nové odbytiště ve stoupající oblibě hřbitovních pomníků a památníků. Střed hřbitova ovládá pomník biskupa, knížete pasovského, Leopolda Thun-Hohensteina. Model pro monumentální dílo vytvořil rok před smrtí Václav Prachner. Samotný pomník ulil ze železné litiny v roce 1831 Dominik Zatloukal. Procházíme-li romanticky zpustlým hřbitovem kolem tohoto pomníku, zřetelně vnímáme vyrovnanou sílu a klid klečící postavy, jíž chtěl vyjádřit, že kladné lidské hodnoty přetrvávají i zmar smrti. Jde o „hřbitov počátku národního obrození“, je na něm pohřbeno mnoho mužů a žen, kteří se zasloužili o obnovu kulturního života. Leží zde manželé Duškovi, Karel Jaromír Erben, Antonín Mánes, historikové František Martin Pelcl a Ignácius Cornova, houslista Antonín Strobach, hudební skadatel Václav Tomášek. Hřbitov inspiroval Nerudu k napsání sbírky Hřbitovní kvítí, melancholická krása místa sevřeného dvěma ulicemi lákala i Vítězslava Nezvala, Jiřího Karáska ze Lvovic a Jaroslava Seiferta. U tramvajové zastávky Klamovka se po pravé straně rozkládá na stráni zahrada Klamovka. Usedlost se zahradou byla nazvána podle hrabat Clamů, kteří jí koupili a po roce 1757 zvelebili. V osmdesátých letech 18. století tak vznikl rozsáhlý romantický park s četnými stavbičkami. Zachován je Chrám noci, drobná kaplička, která má v kupoli zasazena barevná sklíčka, jimiž zvenku prosvítá světlo a vzbuzuje iluzi hvězdné oblohy. Hrabě Clam dal v parku postavit i pomník svému oblíbenému koni, hraběnka památníky oblíbenému brazilskému papouškovi a psovi. Roku 1877 se ve veřejném sadu odehrál jeden z posledních soubojů v Praze, hrabě Leopold Kolowrat zabil prince Auersperga. V 19. století sad vlastnil starosta Hlaváček, přitahoval romantikou a hlavně výletní restaurací, jejíž obliba byla taková, že se majiteli vyplatilo vést na své náklady tramvajovou dráhu od křižovatky Anděl. V roku 1905 tu za účasti kapely předváděl Viktor Ponrepo první pražské kino v přírodě. Dnes je místo oblíbené neméně. Ze zastávky Klamovka dojedeme na stanici Kavalírka a odtud pěšky na Košířské náměstí s kostelem sv. Jana Nepomuckého. Stavěl se v letech 1940-42 a dlouho nebyl dokončen, protože stavitele Coufala zastřelili nacisté. Krátkými uličkami ve stráni dojdeme k usedlosti Cibulka čp. 118. Koncem 18. století zdejší pozemky koupil pasovský biskup kníže Thun-Hohenstein a v letech 1818-24 si na nich vybudoval venkovské sídlo s romantickým parkem. Název pochází od cibulovité báně budovy. Kolem se rozkládají hospodářská stavení, uměleckou památkou velkého významu je samotný park, koncipovaný jako romanticky komponovaná krajina volně přecházející do přírody. Byl doplněn drobnými stavbami a sochami, zachoval se čínský pavilónek a romantická umělá zřícenina středověkého hradu s rozhlednou, odkud je krásný výhled po okolní lesnaté krajině. Pseudogotická hájovna, antický chrámek bohyně Diany, pseudogotická poustevna jsou zasazeny v přírodě mezi stromy, rybníčky a potoky. Měly vzbuzovat romantické nálady, připomínat daleké krajiny, ale i lidskou pomíjivost. Populární park navštívil císař František I. a biskup-lidumil ho ihned po založení zpřístupnil i prostým návštěvníkům. Přestože v pozdějších časech byl poškozen a chátrá, zanechává jeho návštěva hluboký dojem.