Přiďte pobejt!

Toto krásné pozvání v krkonošském nářečí jsem si dovolil vypůjčit k poudání o krkonošském nářečí. Co je vlastně nářečí? Je to nespisovný jazykový útvar užívaný pouze mluvčími z určité geografické oblasti. Nářečí v češtině vznikala přibližně od 12. století jako důsledek izolace jednotlivých oblastí a lidí v nich žijících. V současné době se nářečí pomalu stírají, ale Krkonoše jsou oblastí, kde stále žijí lidé, kteří si svého nářečí váží a nestydí se s ním si vámi popoudať.[/]
Krkonoše byly zvláště po třicetileté válce domovem horalů obou národností, tedy české i německé. Obě etnika – české i německé – žila v symbióze po mnoho staletí, a tak docházelo k vzájemným slovním výpůjčkám a tak v oblasti Krkonoš a Podkrkonoší vznikl podivný dialekt ze směsi češtiny a němčiny.
Naše nářečí můžeme nalézt i umělecké literatuře, kde se jím dociluje přesvědčivější charakteristiky postav i prostředí. Rádi si přečteme knížky v krkonošském nářečí, pověsti a pohádky plné člověčího humoru a laskavého pohledu na ten náš život.[/]
Krkonošské nářečí se širokými samohláskami a zdvojenou výslovností některých souhlásek (mejllo, honně) inspirovalo řadu spisovatelů – příkladem je štěpanický řídící Josef Šír. Zásluhou turistů je mírně zkarikovaná věta „V Mérklouje pérší na smérkový pérkýnko“ . Další autorkou píšící v pověsti v krkonošském dialektu je Amálie Kutinová, kdy její knížka Muzikantské řemeslo je putováním za Krkonošskou písničkou a lidovou vyprávěnkou.[/]
Hodně dalších autorů psalo v „kerkonošským nářečí“. Jenže bude nejlepší, když k nám přijedete a sami si vyslechnete příběhy v místním dialektu.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu
Reklama
Reklama