Pověst o Bernardvi a Adamovi
Zakladatel hradu Nový Cimburk, Bernard, byl široko daleko v kraji znám jako podivín. Nesnášel lidi, jediní, které snesl ve svém okolí byli nejužší rodina, nutné služebnictvo a zbrojnoš. Aby toho nebylo málo, Bernard jen sem tam utrousil nějaké to slovo. Jeho podivínství jen podtrhovala jeho krutost a divokost. Své poddané trestal za prohřešky velmi krutě a lidé se mu proto vyhýbali.[/]
Jeho zálibou byla jízda na koni a lov v lesích. Běda tomu, kdo se mu při jeho toulkách připletl o cesty. Jednoho dne mu však v cestě stanula stařena s vnukem, kteří sbírali dříví. Protivný šlechtic vychrlil spoustu nadávek a urážek. A aby toho nebylo málo, nechal oba odtáhnout do hradního sklepení. Po třech dnech je nechal Bernard vyvést na nádvoří, a nedbaje proseb stařeny, je dal sešvihat pruty. Když se trýznitelé přiblížili k jejímu vnukovi, vrhla se zoufalá stařena ze zdi do hluboké propasti. Pána hradu to však neobměkčilo, Adama dal uvrhnout do věže a stařenino tělo pohřbil u skály Kozla.[/]
Adam však brzy našel spřízněnou duši, žalářníka Šimona, který mu nosil jídlo. Když byl chlapec propuštěn, ukázal mu žalářník i hrob jeho babičky. Chlapec se vrátil do vsi. Jeho rodná chaloupka byla však prodána, byl na světě dočista sám.
Sebral tedy své dědictví a vydal se do světa. Štěstí mu přálo, narazil na lesníka, který mu dal práci. Ten jej brzy naučil zacházet se zbraní, lovit, stopovat, opatrovat stromy. Když Adam dospěl a lesník byl povýšen, zastával jeho místo.[/]
Jednoho dne, když šel Adam opět navštívit hrob své babičky, uslyšel v lese strašný řev. Záhy uviděl muže bojujícího se statným vlkem. Shodou náhod byl tím mužem Bernard. Prvně jej Adam chtěl nechat napospas osudu, ale nakonec se zachoval podle božího zákona a pomohl bližnímu svému. Zabil tedy vlka. Bernard nabízel velkou odměnu, ale Adam mu dal poznat, kým že je. I začal se
Bernard kát a nabízet Adamovi, že jej učiní purkrabím, Adam však odvětil: “Děkuji vám, urozený pane, za tu milost, ale nemohu takového vyznamenání přijmouti. Jsem spokojen se svou službou. Pan markrabě je mi pánem dobrým a milostivým. A byl bych nevděčníkem, kdybych chtěl pro lepší bydlo z jeho služeb vystoupit. Co jsem pro vás učinil, za to nechci žádné odměny, byl bych tak učinil každému, neboť mi to velí hlas svědomí a velí to i přikázání Kristovo. Ještě jednou díky, urozený pane!”[/]
V duchu se pan Bernard hanbil, protože poznal, že Adam má pravdu. Začal tedy nový život, byl jako vyměněný. Tutam byl nerudný vládce. Naopak se z něj stal moudrý pán, kterého jeho lid zbožňoval po zbylá léta jeho vlády.
