Milada Marešová – zapomenutá malířka českého modernismu

(Brno – Pražákův palác Moravské galerie, 14. 3.-25. 5. 2008) Výstava v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně, která byla zahájena minulý týden, se věnuje jedné z nejvýraznějších českých meziválečných malířek, Miladě Marešové (1901–1987), na niž české dějiny umění téměř zapomněly. Mapuje autorčinu malířskou, kreslířskou a ilustrátorskou tvorbu, přičemž klade důraz především na její meziválečnou práci. Součástí výstavy je i projekce unikátního domácího biografu, rozsáhlého souboru ručně malovaných skleněných a fóliových diapozitivů, který Marešová vytvořila na začátku dvacátých let, autorčina korespondence, fotografie a dobové dokumenty.

    Dílo Milady Marešové je z dnešního pohledu zajímavé mimo jiné proto, že se věnovala ženské otázce — v jejích obrazech žen (matek, dcer, nevěst, osamělých dívek, žebraček aj.) se od konce dvacátých let zrcadlily sociální problémy, které výmluvně vypovídají o tom, že ženy měly v moderní době navzdory sílící podpoře ženské emancipace nelehkou úlohu. V době 1. československé republiky se v jejím díle průběžně a v různých obměnách objevovalo rovněž téma velkoměsta — zajímala se jak o pulzující atmosféru moderní metropole (Praha, Paříž), tak o neutěšenou sociální situaci panující v jejích chudinských předměstích. Autorka se výrazně vymykala většině dobové výtvarné produkce svou inspirací německou novou věcností, kterou tuzemská meziválečná avantgarda veskrze odmítala a jejíž ohlasy v českém moderním malířství dosud nikdo obšírněji neprozkoumal. Výtvarný jazyk Milady Marešové však v průběhu dvacátých a třicátých let nezůstával intaktní — zatímco některé její obrazy mají ironický až karikaturní výraz, jiné se blíží snové atmosféře magického realismu a v dalších se projevuje autorčin smysl pro expresivní zkratku. Její meziválečné dílo přesto vykazuje celistvost: to, co
je totiž spojuje, je zájem o všednodenní realitu a obyčejnou lidskou existenci.

    Marešová patřila mezi první ženy, jimž se po roce 1918 otevřely brány akademického uměleckého vzdělávání. Zprvu studovala na Uměleckoprůmyslové škole, posléze přešla k Vojtěchu Hynaisovi na pražskou Akademii výtvarných umění a v roce 1923 absolvovala stáž u Františka Kupky v Paříži. Již v roce 1925 měla první samostatnou výstavu v Topičově salonu v Praze a o pět let později vystavovala v prestižní galerii Aventinská mansarda. Ve dvacátých a třicátých letech ilustrovala dlouhou řadu knih a bibliofilií a jako ilustrátorka spolupracovala s časopisy Prager Presse, České slovo, Lidové noviny, Pestrý týden a Ženský svět. V roce 1940 byla zatčena gestapem za spolupráci s ilegálním časopisem V boj, který redigoval Vojtěch Preissig, a následně byla odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Z doby jejího pobytu v ženské káznici ve Waldheimu pochází řada kreseb, jež uzavírají hlavní část expozice.

    Po druhé světové válce se Marešová věnovala především dětské ilustraci a k malbě se vrátila až na začátku šedesátých let. Výběr z autorčiny poválečné práce tvoří epilog výstavy. www.moravska-gelerie.cz