Lounsko a Žatecko – Krajina, lidé, zvyky
Životy obyvatel regionu zásadním způsobem ovlivňovala členitá krajina, přecházející od úrodných luk a polí okolo řeky Ohře směrem k jihu v lesnatou pahorkatinu Džbán a na jihozápadě stoupající s prvními výběžky Doupovských hor. Úrodné Poohří s většími městy Žatcem a Louny bohatlo z produkce obilí a dlouho do novověku i výborného vína, zatímco výše položené a zalesněné Podlesí zůstávalo chudším krajem. Neméně důležitou roli hrál jazyk, neboť při kolonizaci během 13. století a dalšího dosídlování vylidněných oblastí po třicetileté válce přicházelo množství osadníků mluvících německy. Zatímco oblast Lounska zůstávala vždy jazykově česká, Žatecko a Podbořansko se během novověku silně poněmčilo. Jednotícím základem jejich života byla dlouhou dobu víra, ale již od 14. století se objevují zprávy o kacířích a husitské války a následná reformace v 16. století přinesly rozdělení na katolíky, utrakvisty či později luterány. V rámci cyklu církevního roku se pohybovaly životy všech obyvatel, velké svátky s poutěmi sloužily i jako všeobecně uznávané platební termíny. Pojem svatomartinská husa dodnes vyjadřuje poddanskou povinnost odvádět dávky vrchnosti. Po rychlé rekatolizaci celého kraje v 17. století rytmický čas katolických svátků opět ovládl životy všech šlechticů, měšťanů, sedláků i bezzemků. Zejména na vsích se ale k církevním svátkům přidávala řada lidových zvyků a pověr, více či méně tolerovaných církevní správou. Ve městech bývali důležitou součástí všech svátků žáci městských škol, kteří pod vedením učitele a faráře procházeli se zpěvem a často v maskách ulice a kadidlem vykuřovali ze všech koutů ďábla. Obvyklou novoroční koledu a chození Tří králů ovšem doprovázely různé výstřelky, kárané již středověkými mravokárci. Ještě nevázanější byly masopustní zábavy, spojené s maškarními průvody i tanci s magickým podtextem – zlepšení úrody, oslava prvního jarního orání a podobně. Předposlední postní neděle zvaná Smrtná byla spojena s vynášením Morany, slaměné figuríny na dlouhé tyči, vlastně symbolickým vítězstvím života nad smrtí. Vrcholem církevního roku i lidových zvyklostí byly velikonoce, kdy obvyklou koledu doplňovaly průvody chlapců s řehtačkami. Již z druhé poloviny 14. století se dochovala píseň, kterou zpívali o koledě žáci městské školy v Žatci.[/]
Veselíť nám den nastal, v němž Pán Kristus vstal.
Dajžte, milý pane, rektoře Janovi vždycky
Šest šilinkuov velmi velikých.
Jest na každý den, a dobré bylo by celých.
Po filipojakubské noci s pálením čarodějnic a stavěním májů postupně s přibýváním polních prací lidové zábavy končily a opět ožívaly až po sklizni. Dožínky a hlavně dočesná, oslava konce chmelové sklizně, jsou dodnes živé tradiční zvyklosti. Podzimní svátky Všech svatých a svatého Martina s tradiční husou pak završoval advent s oblíbeným chozením Barborek nebo Perychty a svatého Mikuláše s čerty. Štědrý den se hodil k předpovídání budoucnosti z rozkrojených jablek, olova, svíček nebo házení pantoflem. Tradice stavění vánočních stromečků pochází až ze závěru 19. století, zato jesličky v různých podobách jsou běžné již dříve. Pro každou farnost navíc byl velkým svátkem výroční den vysvěcení farního kostela, známý jako posvícení a spojený s modlitbou i dobrým jídlem a pitím. Jinak ovšem vypadalo posvícení na chudé vsi a jinak v královském městě. V Lounech se v 16. století mohutně slavil den svaté Markéty jako připomínka dostavby farního chrámu, ovšem časem tento svátek proslul spíše jako záminka k nemírnému obžerství a svárům. Ještě barokní vzdělanec Pavel Stránský připomíná oblíbené přísloví, podle něhož se na šťastné planetě narodil ten, komu se v Žatci nevysmáli, v Litoměřicích jej neopili a v Lounech neztloukli. Prestižními městskými spolky byla literátská bratrstva, vznikající od konce 15. století. Ctihodní měšťané se v nich věnovali latinskému a českému zpěvu a pořizovali si nádherné iluminované zpěvníky – kancionály a graduály. V mladší době pak jejich místo zaujímají ostrostřelci, pořádající oblíbené střelby „ku ptáku“ čili do terče v podobě opeřence. V době baroka rychle přibývají náboženské spolky, obvykle svázané s významným kostelem či klášterem. Jejich členové se zavazovali k ctnostnému životu a modlitbám a jako důkaz své zbožnosti nosili různé odznaky, například pásky nebo škapulíře.[/]
Od druhé poloviny 19. století se až neuvěřitelnou rychlostí šíří nejrůznější spolky a brzy není jediné vsi, která by neměla alespoň spolek vysloužilců či hasičů. Sílící nacionalismus vede k tomu, že vedle sebe existují český Sokol i německé Turnvereiny a noviny obou etnik jsou plné vzájemných invektiv a pomluv. Přes všechny spory si ale Češi i Němci stavějí podobné domy z charakteristické džbánské opuky a rovněž ve velkém pěstují chmel, díky němuž bohatne zejména oblast Podlesí a Žatecko. Poválečný odsun a socialistické kolektivizačně-centralistické snahy pak znamenaly definitivní konec pro řadu místních specifik a tradic, na něž se v současnosti jen s obtížemi navazuje. Obnovují se některé dříve oblíbené pouti, oživují slavnosti spojené s chmelem, zejména žatecká dočesná. Částečnou představu o bohatství zdejších lidových tradic a zvyků poskytují regionální muzea v Žatci a Lounech, navíc i přes nepřízeň minulého půlstoletí lze mnoho zajímavého stále ještě objevit přímo v krajině.[/]
Významné osobnosti regionu
Kamil Hilbert (1869-1933) – rodák z Loun, významný architekt a restaurátor. Znalec gotické architektury, vedoucí dostavby chrámu sv. Víta v Praze v letech 1899-1929. Kromě projektování historizujících obytných domů vedl restauraci kostelů v Lounech, Kouřimi, Čáslavi, Mělníku, Plzni a úpravy hradu Křivoklátu.
Maxmilián Hošťálek z Javořice (1564-1621) – rodák ze Žatce, měšťanský politik. Příslušník významné patricijské rodiny, od roku 1596 člen městské rady, po roce 1610 primátor. Na zemském sněmu 1617 mluvčí městského stavu, v letech 1618-1619 člen povstaleckého direktoria (zemské vlády), po porážce stavovského povstání popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.
Božena Kacerovská (1880-1970) – rodačka z Loun, operní pěvkyně. Debutovala v Národním divadle roku 1901, poté hvězda předních evropských scén. Proslula jako představitelka dramatických rolí v operách R. Wagnera.
Anton Langweil (1791-1837) – rodák z Postoloprt, kamenotiskař, malíř. Autor monumentálního lepenkového modelu Prahy (58 m2), zakoupeného císařem Ferdinandem pro České museum. Dnes ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.
Václav Hájek z Libočan (+1553) – rodák z Libočan, kněz, kazatel a kronikář. Autor Kroniky české z roku 1541, nejčtenějšího historického díla novověku, v němž spojuje údaje starších letopisů s vybájenými motivy.
Josef Mocker (1835-1899) – rodák z Cítolib, významný architekt. Znalec gotické architektury, zastánce historického purismu. V letech 1873-1899 vedl dostavbu sv. Víta v Praze, dále upravoval kostely v Lounech, Kutné Hoře, Plzni, Rakovníku, vedl přestavby hradů Konopiště, Křivoklát a Karlštejn.
Bedřich Schnirch (1791-1868) – rodák z Pátku nad Ohří, konstruktér mostů. V roce 1824 v moravské Strážnici projektoval první řetězový most v celé Evropě, dále stavěl mosty v Lokti, v Žatci, Praze a ve Vídni.
Mikuláš Teschl (+1371) – rodák z Loun, teolog. Člen řádu augustiniánů-eremitů, v letech 1340-1354 představený bavorské řádové provincie, roku 1347 získal nejvyšší akademický titul doktora teologie. Od roku 1348 jeden z prvních čtyř profesorů teologie a nově založené univerzitě v Praze. Rádce císaře Karla IV., přední učenec a kazatel své doby.
Jaroslav Vrchlický (1853-1912, vlastním jménem Emil Frída) – rodák z Loun, básník, dramatik a překladatel. Od roku 1893 profesor české literatury na Karlově univerzitě v Praze, kromě vlastní rozsáhlé tvorby (Noc na Karlštejně) vynikající překladatel z italštiny, francouzštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny, polštiny, norštiny a katalánštiny.
Jan ze Žatce (+1415) – rodák ze Šitboře či Teplé, básník. Od 70. let 14. století městský písař v Žatci, řiditel městské školy a veřejný notář. Po roce 1411 vedoucí kanceláře Nového Města pražského. Autor německy psané básnické skladby Oráč z Čech, dodnes živého alegorického dialogu člověka se Smrtí, situovaného do Žatce.
Petr Žatecký zvaný Němec (15. století) – rodák ze Žatce, kněz a kronikář. Účastník jednání husitských zástupců s basilejským koncilem v roce 1433, autor podrobného deníku z průběhu jednání.
