Kraj Bukových lesů, vodopádů a skalnatých srázů
Jizerské hory mají pro turisty dvojí půvab, dvě odlišné krajinné tváře: tou první jsou horská rašeliniště – vrchoviště – na náhorní plošině ve středu hor a tou druhou, stejně malebnou, jsou rozlehlé bukové lesy – pozůstatky dřívějších bukojedlových pralesů – na strmých severních svazích, z nichž vyrůstají mohutné osamělé žulové skály. Nejvhodnějším místem, ze kterého se do jizerskohorských bučin můžeme vydat je Oldřichov v Hájích, podhorská obec na železniční trati z Liberce do Frýdlantu. Již na první pohled nás upoutá horská hradba, která cloní severní obzor. Jsou to přírodní rezervace Špičák a Stržový vrch, z jehož úbočí se tyčí rozlehlé Lysé skály. Modře značenou cestou dojdeme až na Oldřichovské sedlo s „trempskou“ hospodou U Kozy a po zelené značce se odtud vydáme strmou stezkou napravo vzhůru do svahu. Cesta nás povede po horní hranici národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, které jsou se svými 27 km2 nejrozlehlejší rezervací naší republiky. V ní se v r. 1999 spojilo všech sedm „bukových“ rezervací, které od r. 1960 obepínaly celý severní okraj Jizerských hor od Špičáku na západě po Tišinu na východě. Cesta nás záhy přivede na křižovatku tuistických cest u tzv. Bílé kuchyně. Modrá značka nás pak povede po Nové poutní cestě, která kdysi přiváděla poutníky z Liberce do hejnického chrámu. Nová cesta sestupuje do nížiny skalnatým údolím Malého Štolpichu až do Ferdinandova. Odtud nás čeká povlovný výstup proti proudu Velkého Štolpichu po lesní silnici zvané Štolpišská. Byla dobudována r. 1891 a svou vysokou opěrnou zdí patřila ke chloubě cestního stavitelství. Prochází středem skalnatých bučin bývalé přírodní rezervace Štolpichy, která je dnes součástí NPR Jizerskohorské bučiny. Turisticky vděčná je návštěva proslulého Štolpišského vodopádu. Odtud můžeme navštívit i vrch Ořešník, ze kterého je nádherný výhled na hejnický kostel a bývalý františkánský klášter, které leží hluboko pod námi v údolí na březích řeky Smědé. Západní svahy Ořešníku, obrácené do údolí Velkého Štolpichu, jsou neobyčejně skalnaté a strmé. Právě zde opakovaně před několika roky zahnízdil sokol stěhovavý a vyvedl mláďata.[/]
Pokud půjdeme od vodopádu dál Štolpišskou silnicí, octneme se brzy na náhorní plošině, kde listnaté bukové lesy nahradily již smrčiny. Za můstkem, kterým Štolpišská silnice překračuje Černý potok, se vydáme po zeleně značené Kozí stezce doleva do údolí. Tentokrát již naposledy. Stezka vede nad pravým břehem Černého potoka a je osou přírodní rezervace Frýdlantské cimbuří. Doporučujeme vystoupat z Kozí stezky žlutě značeným chodníkem až na hřeben Poledních kamenů a na mohutnou skálu, podle které byla rezervace nazvána. Pohled odtud je nádherný. Na druhé straně hluboké lesnaté a skalnaté rokle vidíme monumentální, asi 80 m vysokou skálu zvanou Nos. Ta je, spolu s řadou dalších žulových věží, často navštěvována horolezci. Po návratu zpět na Kozí stezku sestupujeme údolím až k odbočce, která nás zavede k dominantě celé rokle – k dolnímu vodopádu Černého potoka. Z několika vodopádů, který zde divoký potok tvoří, je tento nejmohutnější a nejmalebnější. Lidé jej nejraději navštěvují buď při jarním tání sněhu na hřebenech nebo po prudkých letních bouřích, které jej dokáží ještě víc rozvodnit.[/]
Cesta nás dovedla až na spodní hranici národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, jejíž západní polovinu jsme při našem výletě poznali. Zelená značka nás brzy spolehlivě dovede až na nádraží v blízkém Bílém Potoku.
