Po stopách zlatých dolů

Po stopách slavných zlatých dolů může cesta
začít na Masarykově náměstí v Jílovém u Prahy.
Tady, v historické budově čp. 16, sídlí Regionální
muzeum se specializací na zlato v České
republice. Pro veřejnost je zde připravena expozice
Zlato v Čechách, která seznamuje s těžbou
a zpracováním zlata v Čechách i s historií těžby
zlata v Jílovské revíru. Odborníkům je určeno
Dokumentační středisko českých ložisek zlata.
Na nádvoří muzea si mohou návštěvníci vyzkoušet
rýžování zlata (v době mimo zimu). Stop
po dolování je ve městě o jeho okolí mnoho.
Na okraji dnešního města, na konci Chvojínské
ulice, býval v době Karla IV. velmi výnosný důl
Rotlev. Jeho bohatství dopomohlo majiteli Janu
Rotlevovi k vybudování honosného sídla v Praze,
které později věnoval panovníkovi na universitní
kolej “ dnešní Karolinum. Další významný jílovský
důl “ důl Slunce “ býval tam, kde je dnes
moderní kostel Československé církve husitské.
Štoly jsou i pod náměstím, ze kterého (od
muzea) vychází naučná stezka vybavená informačními
tabulemi. Ta po překročení Jílovského
potoka směřuje ven z města na návrší U sv.
Anny. Odtud je pěkný výhled na Jílové a okolí.
Remízky v polích a lukách a terénní vlny, prohlubně
v lesích (pinky) ukazují, kde bývaly zlaté
doly. Celkem jich tu bylo v provozu na 500. Už ve
14. století dosahovaly hloubek přes 200 metrů,
některé končily v hloubce 60 metrů pod úrovní
Sázavy. Na ohromný rozsah středověkých prací
navázala ve 20. století poslední etapa dolování
vyražením 42 km chodeb. Přesto zde není krajina
devastovaná. Od kapličky sv. Anny začne
polní cesta sestupovat k odkališti úpravny rud
ve Studeném. Tady by málokdo uvěřil, že pod
listnatým hájem, kde rostou houby, se ukrývá
přes 420 tis. tun odpadního materiálu z úpravny rud. Kolem bývalé úpravny a dolu Pepř (dne s
závod na výrobu kovového lešení) v Horním Studeném
je možné se přes vrch Pepř vrátit zpět do
Jílového (celkem 5 km).[/]
Lépe je sejít od odkaliště po odbočce
naučné stezky do Dolního Studeného, kde je
veřejnosti přístupný středověký důl Josef. Tady
průvodce poskytne potřebné informace. (Štola
Josef je ve správě Regionálního muzea v Jílovém
u Prahy, v zimě je uzavřena). Od štoly sestupuje
cesta údolím Kocourského potoka k technické
památce, kterou je kamenný železniční viadukt
na trati Českého Semmeringu. Svojí výškou
42 metrů je nejvyšším kamenným mostem ve
střední Evropě. Dílo českých kameníků, zedníků
a italských a rakouských odborníků z let
1897″1900 nepřetíná údolí kolmo, nýbrž v oblouku.
Za celou dobu provozu nebyl zatím most
opravován.[/]
Cesta dospěla k Sázavě na Žampach. Zde
bývala ve středověku řada mlýnů, ve kterých se
drtila zlatá ruda a na splavech se z drti vypíralo
zlato. Nad jezem se do řeky vlévá Chotouňský
potok. Na sklaní stěně poblíž ústí potoka
je dobře patrný kontakt středočeského plutonu
(žuly) s horninami jílovského pásma (břidlic).
Proti proudy řeky na pravém břehu je další
technická památka
z let 1836″1841.
Jde o pozůstatek
vodního náhonu
(dnes zachována
přibližně polovina),
který měl
pohánět vodní
kolo vodotěžného
stroje na Žampachu,
tam kde ústí
Kocourský potok
do řeky. Tímto
strojem pak měla
být část dolů ve
Studeném odvodněna.
Po vybudování
náhonu se
ukázalo, že takto
odvodnit doly
nelze a tak se určitou
dobu náhon používal k pohonu mlýna na
jehož místě byla na počátku 20. století vybudována
továrna na vatu.[/]
Podél náhonu a řady rekreačních chat postupuje
cesta po břehu Sázavy do Kamenného Přívozu.
Vesnice vznikla v raném středověku na
brodu staré zemské stezky přes Sázavu. Nad
řekou je kostel sv. Ludmily z roku 1681 se hřbitovem.
Kamenný Přívoz je jedním z výchozích
míst pro vstup do Hornopožárských lesů.[/]

Oblast soutoku Sázavy a Vltavy

Z Kamenného Přívozu vede „Posázavská
stezka“ vybudovaná v dvacátých letech 20. století.
Prochází po levém břehu Sázavy až do Štěchovic.
Jsou z ní velmi pěkné výhledy na kaňon
řeky Sázavy, která v tomto úseku výrazně divočí
mezi balvany. Svahy kaňonu jsou zarostlé suťovými
lesy (typickou rostlinou je mohutná, bíle
kvetoucí udatna lesní). Místy se nacházejí i rozsáhlé
bezlesé sutě a na skalách zakrslé, tzv.
kyselé doubravy s dominantní bikou hajní a kapradinou
osladičem obecným. Přichází až na
úpatí Medníka, do NPP Medník. Zde byla zřízena
rezervace na ochranu kandíku psího zubu
(vzácná rostlina, popsaná blíže v kapitole Rostlinstvo
a živočišstvo). Les je typickou ukázkou
tzv. květnaté bučiny, bohaté na druhy. Haldy
a jámy, které porůstá, jsou pozůstatkem středověké
těžby zlata. Stojí zato vystoupat na vrchol
Medníku, odkud je v zimě alespoň částečný
výhled na Hradišťko a část Povltaví.[/]
Hradišťko je původně zemědělská obec,
výrazně poznamenaná chatovou suburbizací
v průběhu 20. století. Poměrně malé jádro
vsi obkličuje aglomerace více jak 1700 chat
a domků. Hradišťko je největší rekreační letovisko
na našem území.[/]
Na okraji Hradišťka se nachází osada
Sekanka, která sloužila po založení kláštera sv.
Jana Křtitele na Ostrově jako jeho přilehlá řemeslnická
osada. Podnět k založení kláštera dal
v roce 999 kníže Boleslav II. a záměr svého otce
v roce 1000 dokončil kníže Boleslav III. Benediktinský
klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově byl třetím
nejstarším klášterem v Čechách a druhým
nejstarším mužským klášterem. Původně byl klášter dřevěný, po požáru v roce 1137 byl obnoven
v kamenné podobě. Dispozice kostela v podobě
románské trojlodní baziliky se třemi apsidami
pochází ze 12. století. Na severní straně
baziliky stál klášter kolem čtvercového rajského
dvora. Dochované zbytky jsou z části románské
a z části gotické, převážně ze 13. století. Od
2. čtvrtiny 12. století až do poloviny 13. století
vyráběla dílna Ostrovského kláštera reliéfně
zdobené i nezdobené podlahové dlaždice a obkládací
desky z pálené hlíny. Během husitských
válek byl klášter poničen a v roce 1517 přesídlil
opat s konventem do proboštství ve sv. Janu
pod Skalou.[/]
Vpravo od Ostrovského kláštera se nachází
další významné letovisko, Davle. Ta je připomínaná
v roce 1310 v bule papeže Klimenta V.,
kterou papež potvrzuje statky Ostrovského kláštera.
Počátky obce však budou ještě staršího
data, neboť ke klášteru Davle náležela od jeho
založení v roce 999. Pravý a levý břeh řeky v Davli
spojují dva mosty. Starší je ocelové konstrukce
a byl postavený v roce 1905. Od roku 1995 slouží
jako lávka pro pěší. Most „si zahrál“ ve válečném
filmu nazvaném Most u Remagenu. V roce 1991
byl uvedený do provozu nový most „Vltavanů“.[/]
Na opačné straně, proti proudu Vltavy, leží
další známé letovisko “ Štěchovice. Na místě
dnešního letoviska bylo odedávna těženo zlato.
Ve čtyřicátých letech zde byla postavena Štěchovická
přehrada. Stojí zde i zvláštní, postsecesní
kostel z počátku 20. století. Městečko proslulo
i tzv. „Štěchovickým archivem“ “ Němci zde
po 2. světové válce ukryli kompromitující vojenské
materiály (více v kapitole Historie).[/]
Za městečkem se prudce zvedají skály, nazývané
„Brunšov“. Jsou tvořeny břidlicemi, ve kterých
se nacházejí malé vápnité vložky. Na ty jsou
vázána velmi zajímavá teplomilná rostlinná společenstva
(tzn. „skalní stepi“).[/]Ústí zde také říčka Kocába, její kaňonovité,
skalnaté údolí je místy velmi přírodovědně hodnotné.
Nachází se tu kyselé teplomilné doubravy
s poměrně vzácným stromem jeřábem břekem.[/]
Na skalnatých hranách a svazích, kterých
je tu nespočetně, rostou porosty pokroucených
borovic a dubů (tzv. reliktní bory a zakrslé doubravy).
Jejich rozvolněné podrosty hostí řadu
druhů lišejníků a mechů “ hlavně dutohlávek
a bělomechu sivého, který se pozná už zdálky
svou výrazně stříbrošedou barvou. V místech
s menším sklonem se pak nacházejí zachovalé
suťové lesy, ve kterých rostou často poměrně
velké exempláře vzácného, prudce jedovatého
stromu “ tisu obecného.[/]
Nejzajímavější část toku končí u vsi Malá
Lečice. Zde je u hráze rybníka i malý vodopád.
Jižně od toku Kocáby se nachází poměrně
rozsáhlý lesní komplex, sahající až ke vsi Slapy.
Tvoří ho poměrně zachovalá společenstva doubrav
a dubohabřin s vysokým podílem jedle.[/]

Hornopožárský les

Hornopožárské lesy tvoří rozsáhlý lesní komplex
o ploše 25 km2 východně od Jílového.
Síť turisticky značených cest umožňuje dobrý
průchod nejzajímavějšími místy. Nejvyšším
bodem lesního komplexu je Kněží hora (488 m).
Podle lidových představ to bylo místo obětních
obřadů prvních obyvatel tohoto kraje. Na
hřebeni kopce a po jeho svazích jsou skupiny
žulových balvanů, mnohé s miskami, v nichž
podle pověsti obětovali pohanští kněží bohům,
zejména Perunovi. Na Panské skále býval altán
pro arcivévodu Ferdinanda de Este, kterému
lesy a lomy patřily a ten sem jezdil z Konopiště
lovit na přelomu 19. a 20. století. Dřevěný altán
zmizel, zůstala pěkná vyhlídka na vrchy dolního Posázaví. Od vyhlídky se táhne listnatý porost
buků až k hraně kamenitých, prudce spadajících
strání ke Kamenickému potoku. Tajuplné
místo má i tajuplný název Gryble. Lovecké chodníky
umožňují snadný průchod stráněmi. Tady,
v Zadních vlčích jamách, je skupina balvanů
s pomníčkem, který připomíná, že tu byl pytláky
zastřelen arcivévodský hajný Dlabal (v románu
Jana Morávka Divočina použito jméno Langr).
Hlavní komunikací Hornopožárských lesů je
Horácká cesta. U ní stojí v ohrazeném parku
myslivna Horní Požáry. Stylově zařízená budova
má podobu loveckého zámečku. Jižně odtud na
okraji lesního komplexu začínají Požárské žulové
lomy. V údolí, které se pomalu formuje od myslivny
Horní Požáry jižním směrem, leží Vlčí jámy
(též Vlčí skály, Vlčiny). Jde o romantickou změť
žulových, ohlazených balvanů pod kterými protéká
potok v příkrém svahu porostlém buky. Toto
kamenné moře společně se stráněmi v Gryblích
patří mezi chráněné přírodní útvary. Půvab a tajuplnost
lesů zvyšují na mnoha místech drobná
rašeliniska, rybníčky a různá seskupení žulových
balvanů. Kromě běžných druhů zvěře středních
Čech jsou tu i mufloni a daňci.

Do Průhonic

Na sever od Jílového začíná diametrálně
odlišná, plochá krajina. Je součástí Pražské plošiny
a její reliéf byl ve čtvrtohorách zarovnán
návějemi spraše a sprašových hlín. Celá oblast
je výrazně poznamenána intenzivním zastavováním
pozemků v posledních 15ti letech. Postupně
tak ztrácí svůj dříve zemědělský a „zapadlý“ charakter
a stává se jakýmsi „sídlištěm naležato“.[/]
Půjdeme-li severně od Jílového přes mandavský
hřeben, sestoupíme do údolí Zahořanského
potoka u vsi Libeř. Také na Zahořanském
potoce se ve středověku intenzivně těžilo zlato,
stopy po jeho získávání jsou patrné po celé jeho
délce až k Vltavě.[/]
Libeř je malá zemědělská obec, dominuje jí
barokní kostel sv. Jiljí. Na jejím okraji se nacházejí
zbytky tvrze ze 16. století. Výraznější sídlo
jsou až nedaleké Psáry (cca 3 km proti proudu
Zahořanského potoka). Za zmínku stojí velmi
intenzivní suburbizace údolí, postiženého značnou
blízkostí a dostupností Prahy.[/]
Jméno vsi „Psáry“ je odvozeno od tzv. „psáře““
člověka, který vodí honící psi. Ves vznikla v 11.
století jako poplužní dvůr patřící Vyšehradské
kapitule. V 19. století patřila pod Vinohradské
hejtmanství. Je zde také doložen vznik dvou tvrzí,
jedné, patřící pražské Karlově koleji a druhé,
patřící měšťanu Jaklíkovi.[/]
Sousedním, velkým sídlem je Jesenice. Byla
založena také v 11. století, záhy však získala
značně na významu. Pochází odtud Jan z Jesenice,
který byl zpovědníkem ženy Václava IV.
a posléze poradcem Jana Husa.[/]
Roku 1571 zde byla zřízena přepřahací stanice
na trase Praha“Vídeň, která zde fungovala
301 let!
Ačkoliv má tato ves velmi dlouhou historii,
nezachovaly se zde prakticky žádné architektonické
památky. Nejzajímavější je asi barokní
statek čp. 37. Zato je Jesenice jednou z nejpoškozenějších
vsí intenzivní a značně komerční
suburbizací.[/]
Zhruba 1,5 km západně od vsi začíná přírodovědně
i krajinářsky zajímavý komplex průhonického
parku.[/]

Průhonický zámek a park

Zámek vznikl na místě gotického hrádku,
situovaného na skalnatém ostrohu nad údolím
Botiče. Mezi jeho první majitele patřili Zdislav
z Průhonic a pánové z Říčan, poté vladyka
z Dubče. Ve druhé polovině 16. století byla rodem Zápských provedena přestavba gotického
hrádku v uzavřený renesanční zámek. Od 17.
století zde byl v provozu též pivovar. Zámek byl
během 17. století v důsledku válečných událostí
několikrát poničen, jeho majitelé jej ale vždy
nechali opravit. Větší část 18. století vlastnili
průhonické panství Desfoursové. Ti zde vystavěli
oranžérii, vybudovali bohatě osázenou okrasnou
a ovocnou zahradu. Koncem 18. století zámek
upadal. Roku 1800 kupuje průhonické panství
hrabě Jan Nepomuk Nostitz“Rienek a dává
zámek klasicistně přestavět. V roce 1885 se přiženil
do Průhonic hrabě Arnošt Emanuel Silva“
Tarouca (1860″1936), pocházející z portugalské
šlechtické rodiny. Ten dal provést v letech 1889″
94 architektem Stibralem rozsáhlou romantickou
přestavbu zámku a proměnil jej ve své
rodové sídlo ve stylu tzv. „české novorenesance“.
Malířskou výzdobu zde provedl Hanuš Schwaiger,
sochařskou Celda Klouček. Od r. 1962 sídlí
v zámku v Průhonicích Botanický ústav Akademie
věd ČR.[/]
Nejstarší památkou průhonického areálu je
románský kostelík Narození Panny Marie. Vysvěcen
byl roku 1187 pražským biskupem Jindřichem
Břetislavem z rodu Přemyslovců. Uvnitř zůstaly
zachovány cenné gotické nástěnné malby z 1.
poloviny 14. století, řada z nich však vyžaduje
restauraci.[/]
Současnou podobu Průhonického parku
utvářel od roku 1885 především hrabě Arnošt
Emanuel Silva“Tarouca a budoval jej prakticky
až do své smrti roku 1936, přestože celé průhonické
panství prodal z důvodu finanční tísně
roku 1927 československému státu. S mimořádným
uměleckým a estetickým citem přetvořil
monotónní středočeskou zemědělskou krajinu
na park, který dnes představuje vrcholné dílo přírodně-
krajinářského slohu evropského významu.
Hrabě Silva“Tarouca využil členité údolí říčky
Botiče, jeho rybníky i původní porosty s domácími
dřevinami. Ty pak obohatil množstvím cizokrajných
dřevin. Park doplnil průhledy, vyhlídkami
i volnými loukami. Na skalnatých partiích
nad Botičem vybudoval rozlehlé Alpinum.
Celoevropského významu jsou též sbírky
botanické zahrady na Chotobuzi: nejznámějším
rodem pěstovaným na Chotobuzi a v přilehlém
Průhonickém parku je rododendron. V areálu
botanické zahrady se nachází také stará sbírka
ovocných dřevin. Botanický ústav AV ČR spravuje
kromě botanické zahrady i jednu z největších
(třetí na světě) sbírek šišek a semen jehličnatých
dřevin, semen a plodů listnatých dřevin,
vzorků dřeva a borky.[/]
Průhonický park s dominantou zámku je nejvýznamnějším
krajinným prvkem jižně od Prahy.
Vhodné podmínky parku umožnily zachování
celých lesních a lučních společenstev a zároveň
uchování značného genofondového bohatství
rostlin, hub a živočichů.[/]
V areálu zámku je pro veřejnost volně otevřena
pamětní místnost A. E. Silva“Taroucy, věnovaná
především tomuto zakladateli Průhonického
parku.[/]
Od léta 2005 zahajuje provoz Návštěvnické
centrum Botanického ústavu AV ČR. Poutavou
formou je zde návštěvníkům představena nejen
vědecká činnost instituce, ale též historie a současnost
zámku a Průhonického parku.[/]
Další zajívavostí, kterou bychom neměli
v Průhonicích vynechat je dendrologická zahrada.[/]

Dendrologická zahrada Průhonice

Roku 1908 byla ve Vídni z popudu Arnošta Emanuela
Silva“Taroucy a Louise von Boschana
z Achtleitenu založena Dendrologická společnost
pro podporu nauky o dřevinách a zahradnickém
umění v Rakousku-Uhersku. Průkopnickým
počinem Společnosti bylo bezesporu založení introdukční a pokusné Spolkové
zahrady v Průhonicích,
již pouhý rok po vzniku
Dendrologické společnosti.[/]
V zahradnické tradici Spolkové
zahrady dnes pokračuje
Výzkumný ústav Silva Taroucy
pro krajinu a okrasné zahradnictví
(VÚKOZ). Jeho hlavním
posláním je soustřeďování
a hodnocení genofondu
domácích a cizokrajných dřevin
z hlediska využití v zahradní
a krajinářské tvorbě.
Od r. 1927, kdy ústav existuje,
zde bylo vyšlechtěno velké
množství okrasných rostlin,
o které je zájem i v zahraničí.
Zahrada se pyšní
jednou z největších sbírek
rododendronů a azalek,
které tolik proslavily Průhonice.
Na 700 různých okrasných
odrůd rozkvétá v měsíci
květnu. Zahrada je zpřístupněna
široké odborné i laické
veřejnosti od dubna do října.
Na jaře a na podzim je zde
také možno nakoupit atraktivní
druhy dřevin s radou
odborníka.[/]
Průhonice jsou také nejvýchodnějším cípem
našeho území.[/]
Celou cestu lze bez problémů vykonat na
kole i pěšky (po značených trasách z Jílového:
zelená, modrá a červená). Musíte si však dávat
pozor na neustále se zhoršující průchodnost
krajiny díky masové výstavbě obytných kolonií.[/]

Z Davle do Břežan

Z Davle vede zajímavá trasa (červená turistická
značka) přes Březovou“Oleško do Vraného
nad Vltavou. Toto městečko bylo založeno
roku 993, tehdy bylo v majetku břevnovského
kláštera. Ještě v 18. století bylo Vrané velmi
malé (20 domů), a teprve po výstavbě papírny
v roce 1842 a zahájení paroplavby se začalo
výrazně rozrůstat. Zároveň přibývalo vil a letních
sídel bohatších Pražanů. Za Vraným směrem na
Prahu výrazně dominují skalnaté břehy Vltavy.
Na opačném břehu jsou vidět holé, prudké skály
nazývané „Zrcadla“. Vznikly při stavbě silnice po
levém břehu vranské přehrady podtržením a následným
sesuvem skalních bloků do údolí. Oba
svahy jsou přírodovědně velmi hodnotné, na
pravém se nachází přírodní rezervace „Zvolská
homole“, výrazná geomorfologická dominanta,
její svah je tvořen stupňovitými vrstvami starohorních
břidlic, vrcholová část je pokryta čepičkou
spraše, která hostí drobnou stepní enklávu.[/]
Roste zde řada teplomilných druhů rostlin “
kavyl Ivanův, bělozářka liliovitá a větvitá, třemdava
bílá a další. Je odsud velmi impozantní
výhled na meandr Vltavy u Vraného. Cesta dál
sestupuje do Károvského údolí. Zde si můžeme
udělat nejlepší představu o působení substrátu
na vegetaci “ na kyselých skalních hřbetech zde
rostou zakrslé staleté duby často dosahující
rozměrů větších bonsají, v podrostu najdeme
hlavně vřes obecný a trávu metličku křivolakou,
jež patří mezi rostliny osidlující nejkyselejší stanoviště.
Výstupem do kopce a průchodem několika
fortifikačními liniemi přicházíme na pravěké
hradiště Závist. To je jedním ze strategicky
důležitých míst osídlených již v pozdní době
kamenné (3000 př. n. l.). Jedná se o dva kopce,
Hradiště a Šance, které se nacházejí na pravém
břehu Vltavy
proti Zbraslavi.[/]
Význam tohoto
místa byl umocněn
ve 2. století
př. n. l., kdy zde
bylo vybudováno
dosud největší
známé keltské
oppidum v Čechách.
Zaniklo
pod germánským náporem ve 2. pol. 1. stol.
př. n. l. O drastickém konci keltského osídlení
svědčí i nálezy hromad kostí v příkopech
okolo valů, pocházejících z doby germánského
nájezdu. Vrch byl i nadále užíván Germány a později,
až do 10. stol. n. l. Slovany.
Hradiště má téměř 9 kilometrů valů (před
valem byl místy vykopán až 10 m hluboký příkop)
a rozlohu 170 hektarů, čímž patří mezi největší
hradiště tohoto charakteru v Evropě. Zdá se, že
plnilo funkci metropole i náboženského centra.
Sídlil zde zřejmě keltský král a základy svatyně
o rozměrech 27×11 metrů, objevené na akropoli,
jsou nejstarší známou zděnou stavbou u nás.
Samotné keltské oppidum bylo intenzivně
archeologicky zkoumáno v druhé polovině 20.
století. Poté zde byly zanechány obnažené pozůstatky
osídlení, které postupně podléhaly nájezdům
hledačů pokladů a „keltologů“. Proto byly
pozůstatky v roce 2004 zahrnuty hlínou a tím
vlastně „zakonzervovány“. Dnes je centrální část
akropole pouze postupně zarůstající, bahnitou
lesní mýtinou.[/]
Celá oblast od Vraného až po začátek Břežanského
údolí u Břežan byla v roce 2004 vyhlášena
lokalitou spadající do tzv. „Národního
seznamu“ programu Natura 2000, který jí garantuje
odbornou ochranu a monitoring.[/]
Poslední zajímavostí je obec barokního
charakteru Dolní Břežany v hrdle Břežanského
údolí (dostupná po zelené turistické značce).
Nejznámější je zde renezanční, barokně přestavěný
zámek se zahradou, obsahující nádherné
staré stromy. V zámku sídlily do roku 1989 „Červené
barety“, účastnící se terorizování demonstrantů
„Sametové revoluce“. Na návsi je také
zajímavý barokní statek. ?