Je libo zámek v Českém Ráji?

Půvab krajiny Českého ráje spočívá především v neopakovatelné rozmanitosti zdejších přírodních scenérií, přičemž největší kouzlo nalézáme v romantických zákoutích pískovcových skalních útvarů i v udivujících tvarech čedičových vrchů, jejichž tajemnost umocňuje množství více či méně zachovalých hradů, respektive jejich zřícenin. Je logické, že v oblasti příhodné k osídlení již pro pravěkého člověka, jakou Český ráj se svým jižním okolím bezesporu byl, se ve středověku začali usazovat i první velmožové, začali zde budovat svá panství a stavět svá sídla. A jelikož to neklidná doba středověku vyžadovala, vznikaly tak monumentální kamenné stavby, situované na málo přístupných místech, využívající ochranu skalních útesů. Avšak časy se mění a s nimi se postupně měnily i nároky na způsob života a bydlení, vyžadující náhle více pohodlí a okázalosti. Staré nepohodlné hrady byly opouštěny a pustly, ty, co měly větší štěstí, byly přizpůsobovány moderním potřebám šlechtického sídla a v některých případech byly stavěny nové zámecké budovy. Pojďme nyní společně navštívit nejzajímavější zámecké objekty Českého ráje a jeho nejbližšího okolí.

Sychrov

Zámek Sychrov patří pro svoji impozantnost k nejnavštěvovanějším zámeckým objektům v Čechách. Rozkládá se nedaleko města Turnova takřka na severozápadní hranici Českého ráje. Počátky tohoto zámku spadají do let 1690-1693, kdy jej nechal na místě původní gotické tvrze vystavět ve stylu raného baroka Jan Jakub, rytíř Lamotte (la Motte) z Frintroppu, tehdejší majitel panství. Vzhled zámku byl výrazně pozměněn úpravami a přístavbami na počátku 19. století, původní dispozici barokního stavby si však Sychrov uchovává dodnes. Roku 1820 se Sychrov stal majetkem slavného francouzského šlechtického rodu Rohanů. K radikální přestavbě zámku přistoupil Charles Alain Gabriel, kníže Rohan, vévoda z Bouillonu a Montbazinu (1764-1836), již v letech 1821-1822 a na jeho stavební aktivitu navázal posléze Camille Rohan (1801-1892). Nejdříve byla někdejší barokní stavba rozšířena o východní křídlo a zároveň došlo i ke zbourání někdejší věže, poškozené požárem v roce 1804. Roku 1834 přikročili řemeslníci k přestavbě a zvýšení bývalých přízemních koníren a vybudování nových spojovacích křídel. Během těchto přestaveb jistě vznikla i oranžerie, jak prokazují její ušlechtilé klasicistní formy.
Nejdůležitější změny ve vzhledu zámku proběhly kolem poloviny 19. století., kdy se na projektování stavby podílel architekt František Bayer, jenž provedl novogotickou úpravu severního křídla. V jeho práci pokračoval profesor Bernard Grueber, autor zámecké kaple a průjezdové haly. Grueber byl velkým znalcem gotické architektury a zdá se být proto pravděpodobné, že Josef Pruvot, který v letech 1851-1862 stavbu dokončoval, změnil Grueberovy návrhy jen v jednotlivostech. Za Pruvota proběhla úprava zahradního průčelí, která do značné míry vychází z Grueberova dodnes dochovaného plánu. Po bocích zahradního křídla vybudoval Pruvot dvojici věží, a to nově navrženou Bretaňskou věž a na Grueberově návrhu ještě závislou věž Rohanskou (či Rakouskou).
V novogotickém stylu byly utvářeny i jednotlivé zámecké komnaty, v nichž bohaté zařízení řezbářsky i truhlářsky provedl Petr Bušek a jeho syn Dominik. Ti do určité míry vycházeli z ideálních návrhů architekta Georga Gottloba Ungewittera, knižně publikovaných v roce 1858. Interiéry pak ještě doplnila starší vzácná díla a hlavně vynikající sbírka českého skla. Na sochařské výzdobě se podílel Emmanuel Max a na malířské především Jan Zachariáš Quast. Součástí interiéru se stala rovněž největší sbírka francouzského portrétního malířství ve střední Evropě, tzv. Rohanská galerie. Původní inventář se bohužel nezachoval v úplnosti, nalezneme jej však v knihovně, a to včetně bohatého knižního fondu, ve velké jídelně, jen z části v dalších salonech a monumentální schodišťové hale. Novogoticky utvářené skříně či obložení stěn doplňují stropy ve stejném stylu a původní intarzované podlahy.
Zámecká budova je obklopena rozsáhlým přírodně krajinářským parkem, jenž vznikl v roce 1820 v souvislosti s celkovou přestavbou sídla. Hlavní zásluha na formování dnešního parku však patří až knížeti Kamilu Rohanovi, který byl vášnivým botanikem. Nová výsadba se prováděla především v letech 1840-1850. Řídil ji zahradník Vincenc Zakouřil a později Vojtěch Mašek. Nový charakter však parku vtiskla až úprava z let 1856-1862. Dnes určuje vzhled parku s nepravidelnou sítí cest, charakteristickou pro anglické zahrady, široký průsek vycházející z osy zahradního průčelí až k nedostavěné zahradní klasicistní oranžerii. V ose pohledu zámku se nalézají také kašny. Lze v tom vidět zbytek barokního řešení. Podobně jako i jiné romantické zahrady, také park na Sychrově později doplnila umělá zřícenina, tzv. Arthurův hrad.

Hrubý Rohozec

Nad údolím řeky Jizery při severním okraji dnešní aglomerace města Turnova stojí na opukové skále slovutný zámek Hrubý Rohozec, jehož historie však sahá hluboko do 14. století. Někdy před rokem 1322 byl totiž v tomto místě významným rodem Markvarticů založen raně gotický hrad, jenž měl střežit obchodní stezku při řece Jizeře. Později, na přelomu 15. a 16. století, došlo k výrazné přestavbě tohoto hradu, a to ve dvou pozdně gotických etapách. První probíhala za Johanky a jejího manžela Jana ze Šelmberka, kteří postavili pravé křídlo ještě v původním nerovném terénu. Ve druhé etapě došlo k nivelaci nádvoří do jedné úrovně, čímž se nedávno vybudované přízemí nového křídla dostalo do úrovně suterénu. Nejpozoruhodnější součástí této druhé pozdně gotické etapy úpravy hradu zůstalo dvorní průčelí vstupní brány s balkonem na krakorcích. Při této přestavbě, prováděné Kunrátem Krajířem z Krajku v letech 1513-1516, vzniklo také levé (západní křídlo).
Již v roce 1534 se směnou dostal Rohozec zpět do vlastnictví Vartemberků a ti jej drželi až do Bílé hory. Pozdně renesanční adaptace zámku je spojena s osobností Karla Vartemberka, který se stal majitelem panství v roce 1593. Někdy na přelomu století nechal upravit západní křídlo, v němž byla proražena nová sdružená okna, střechu tehdy doplnily výrazné štíty. Zvýšeno bylo také východní křídlo, navíc bylo nově opatřeno dnes již zaniklou arkádou v nejvyšším podlaží. K definitivnímu dokončení renesančních přestaveb došlo až roku 1631, kdy panství obdržel jako léno od Albrechta z Vladštejna Mikuláš, baron Desfours. Po Albrechtově násilné smrti v roce 1634 jej Desfours vlastnil již jako svobodné panství a téhož roku byl dokonce povýšen na hraběte. V roce 1673, za správy Albrechta Maxmiliána Desfourse, byla navíc posvěcena zámecká kaple Nejsvětější Trojice.
K velké klasicistní modernizaci zámku přikročil až František Antonín II. Desfours, který se ujal zděděného majetku roku 1822. K renovaci Rohozce, jež proběhla v letech 1822-1826, byli přizváni architekt Jan Filip Joendl, stavitel Teumer a turnovský kameník František Rajman. Výsledkem jejich práce bylo upravení vstupní věžice, průjezd v protilehlé staré věži získal nový klasicistní portál a vedle interiérů se nově řešila i fasáda, jež byla opatřena klasicistními rustikovanými omítkami. Po smrti Františka Antonína Desfourse v roce 1831 získala tento fideikomis maloskalská větev rodu Desfours-Walderode. V rukou rodiny Desfoursů zůstal Hrubý Rohozec až do roku 1945, kdy byl konfiskován a stal se státním majetkem.
V následujících letech 1840-1842 a znovu roku 1852 byly na Rohozci provedeny další rozsáhlé úpravy, které se dotkly hlavně interiérů a také zámecké zahrady, i když anglický park zde bezpochyby existoval již ve 30. letech 19. století. Dle moderního zvyku byla v zahradě vysazena řada cizokrajných rostlin a stromů, vznikl také skleník s exotickými rostlinami. V roce 1852 pak zámek získal místo šindelové novou břidlicovou střechu. Členění fasád pozměnila romantická stavební úprava zámku někdy po roce 1880, uskutečněná snad za vedení turnovského stavitele A. Bernata, při které průčelí ztratilo svoji klasicistní podobu. Původní interiér zámku se však zachoval v původním stavu pouze v několika místnostech, a sice v knihovně, v jídelně a společenském salónku. Dnes láká návštěvníky do zámku především zajímavá zdejší expozice Umělecko-průmyslového muzea v Praze, týkající se vývoje kultury bydlení, bytového interiéru, nábytku a odívání od dob renesance až po období secese.

Jičín

Osudy jičínského zámku jsou úzce spjaty s dějinami města Jičína. První zmínka o Jičíně pochází z listiny z roku 1293, kdy je tato osada uváděna jako zboží českých královen. Avšak v roce 1304 zde král Václav II. lokoval město a původní osada, přenesená na náhorní plošinu chráněnou tokem Cidliny, byla přidělena jako komorní městečko k hradu Veliši. Roku 1337 se Velišské panství stalo majetkem rodu Vartemberků, od roku 1438 jej v držení měli Valdštejnové a o pár let později v roce 1452 patřilo Velišské panství i s městem Jičínem Jiřímu z Kunštátu a z Poděbrad. Roku 1487 panství koupil Mikuláš Trčka z Lípy a s jeho osobou jsou spojeny i počátky jičínské zámecké rezidence. Za Trčků z Lípy byl Jičín zároveň obehnán hradbami a v letech 1568-1570 byla vystavěna slavná městská Valdická brána.
V místech dnešního zámku stávaly původně měšťanské domy, z nichž jeden sloužil Mikuláši Trčkovi jako panské sídlo. Dům byl koncem 16. století (asi roku 1587) rozšířen o vedlejší objekty a radikálně přestavěn poté, co město Jičín v roce 1607 zakoupil Zikmund Smiřický ze Smiřic a připojil ho k panství Kumburskému. Smiřičtí z nehostinného hradu Kumburk přesídlili natrvalo do Jičína, kde si Trčkovo sídlo upravili v renesanční zámek. Původní stavba sice tvoří jen čtvrtinu dnešního zámeckého areálu, ovšem svoji základní dispozici si udřela i po pozdější velkolepé Valdštejnově úpravě. Do dějin zámecké budovy výrazně zasáhl výbuch v roce 1620. Stalo se tak v době, kdy probíhal ostrý spor o dědictví po v roce 1618 zemřelém bezdětném Albrechtu Smiřickém mezi jeho dvěma sestrami paní Salomenou Slavatou, rozenou Smiřickou, a Eliškou Kateřinou, jež dlouhá léta strávila ve vězení na starém hradu Kumburku. V únoru roku 1620 snad nedbalostí vojáků, snad samotným přičiněním Elišky Kateřiny, vybuchl zde uskladněný střelný prach. Zámek z části vyletěl do povětří a stal se hrobem přítomných komisařů, úředníků a také Elišky Kateřiny. Po bitvě na Bílé hoře byl majetek Smiřických zkonfiskován. V roce 1621 se správcem panství stal Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který jej následně v roce 1623 přijal rezolucí císaře do osobního vlastnictví a připojil jej k vévodství Frýdlantskému.
Valdštejnova doba byla pro město Jičín přes veškeré útrapy třicetileté války obdobím rozkvětu, neboť z něj Valdštejn mínil učinit honosné rezidenční sídlo svého rozsáhlého panství s výstavním zámkem, vysokými úřady a náboženskými, kulturními i vzdělanostními institucemi. S přestavbou zámecké budovy bylo započato roku 1624, poté, co Valdštejn vykoupil a nechal zbořit sousední domy při starém smiřickém zámku. Výstavbu zámku řídil slovutný italský architekt Andrea Spezza, po jeho smrti v roce 1628 se na dokončení stavby podíleli další slavní italští architekti Giovanni Pieroni a Niccolo Sebregondi. Do smrti prvního architekta bylo zřejmě vystavěno obvodové zdivo do výše 1. patra. Pravděpodobně v této době došlo ke změně původního pojetí stavby a bylo rozhodnuto dokončit stavbu jako dvoupatrovou. Zámek měl být vystavěn v duchu italského manýrismu s dvojicí velkých sálů, prostupujících dvě podlaží, přičemž fasády měly být přizpůsobeny starší smiřické stavbě. Přístavba Valdštejnova zámku byla dokončena v roce 1632 a poté se pozornost architektů obrátila i na starší část zámeckého objektu. Nová střecha byla položena tak, aby navazovala na střechu zámecké přístavby, a současně byla vybudována přilehlá zámecká zahrada. Honosné sídlo vévody bylo dokončeno až po Valdštejnově smrt, a to zřejmě v roce 1638, kdy Jičín vlastnil již Rudolf z Tiefenbachu. Avšak již v roce 1656 přešlo město do držení Jana Norberta ze Šternberku a poté, v roce 1710, se stalo majetkem rodu Trautmannsdorfů. Ti jej drželi až do roku 1936, kdy zámek a část panství odkoupilo město.
Do vzhledu zámku zasáhly požáry v letech 1681 a 1768. Při opravě došlo k zásadní změně průčelí, které tak získalo dnešní pozdně barokní podobu. Zámecké schodiště zřejmě pochází až z další opravy po požáru v roce 1809. Stavba byla vybavena novým vnitřním zařízením, zvláště sál v 1. patře na východním nároží a konferenční salónek tří císařů, kteří se zde sešli v roce 1813 k projednání dalšího postupu protinapoleonské koalice. Na památku této významné události ponechal Ferdinand Trautmannsdorf vybavení konferenčního salónku v intaktním stavu. Již na konci 18. století však byly do budovy jičínského zámku stěhovány úřady státní správy. V roce 1784 sem byl umístěn úřad bydžovského kraje. Po zrušení patrimoniální správy roce 1848 sloužil jičínský zámek nadále nejen potřebám vrchnosti, ale i reorganizovaným krajským úřadům a také krajskému soudu. V roce 1895 byla větší část zahrady, zbytek jízdárny a míčovny zabrány pro výstavbu nové budovy školy a obecní spořitelny. Když se majitelem zámku stalo v roce 1936 město, bylo přistoupeno k jeho celkové obnově. Dnes v zámecké budově sídlí finanční úřad a Regionální muzeum a galerie v Jičíně.

Staré Hrady

Hrad a zámek Staré Hrady leží v Českém ráji, jižně od Jičína hned vedle městečka Libáň.  První písemná zmínka je z roku 1340. K původně gotickému hradu s rukopisem Petroparléřské hutě byl později  přistavěn renesanční zámek s rozsáhlým podzámčím s dochovanými renesančními figurálními sgrafity. Tento unikátní renesanční komplex navštívilo v loňském roce 85 tisíc turistů. Otevřeno je tu celoročně. Většina prohlídkových okruhů je věnována především dětem, i když laskavou pohádku a humor ocení i dospělí.
Nechte se unést atmosférou čarodějné pohádkové prohlídky. Nejvyšší pohádkový čaroděj Archibald I., čarodějové, čarodějnice, kouzlobabky a princezny, čerti a čertice, strašidýlka, skřítkové a další prapodivné pohádkové bytosti s ještě prapodivnějšími jmény na vás už netrpělivě čekají. A věřte nebo ne, brzy jich tu napočítáte na dvě stě padesát! Hradem vás od sklepa až po půdu provede třeba opravdová krásná princezna, rozpustilá vodnice nebo dokonce skutečná čarodějnice nebo čertice. A nudit se s nimi rozhodně nebudete! Kromě spousty pohádkových kamarádů, hádanek, soutěží a her tu na vás čeká pytel pekelně dobrých bonbónů a možná i něco jiného!

Udatný rytíř nebo opravdová princezna vás zavedou do tajemného okruhu  „Zámecké pohádkové sklepení – POHÁDKA I.“, kde pilní a šikovní skřítkové Tvoříčci neustále pracují.  Zde našli svůj domov umounění dobráčtí čertíci, vodníci, skřítkové a veselí strašidláci. Navštívíte tu také lesní a ledové království, pohádkovou hladomornu, čertovskou a vodnickou domácnost, rodinku starohradského obra Zelijáše, velkého ochočeného draka Třífrňáka, palác plný skřítků a mnoho dalších překvapení

V prohlídkovém okruhu „Hradní pohádková půda – POHÁDKA II.“ vás veselá čarodějnice zavede na hradní půdu, plnou krásných věcí, opředených letitými pavučinami. Zabydleli ji čarodějnice různých kategorií a pravá starohradská strašidla, strašidýlka a také pěkně vykutálení skřítkové. U čarodějnice Laterny uvidíte časostroj, který vás vezme zpátky do pohádky, navštívíte strašidláckou kuchyni skřítka Blafuse Šlamastykuse, prádelnu čistotné čarodějnice Furtoperty a mydlírnu  čaroděje Mydlifouse. Na zámku si pak prohlédnete i komůrku kuchařky Magdaleny Háty. 

Už v předzámčí vás upoutá zvláštní nápis Čarodějná Bestyjola. Tady  starohradské čarodějnice různých kategoríí a kouzlobabky  s láskou pečují o své živé miláčky. Pilně se tu starají o  černé kozy a ovečky, puštíky, bažanty, hrdličky, ale také o krysáky a  myšáky, šváby,  štěnice, červy a o další zvířátka, havěť a potvůrky. Pravidelně je krmí těmi nejlepšími dobrotami ze strašidlácké kuchyně. Uvidíte tu čarodějné almary, kamna, kde si čarodějnice připravují dobrůtky, lektvary a utrejchy,  cestovní kočár a další důležité čarodějné potřebnosti. Jestli chcete vědět, proč je cestovní kočár rozpůlený, přijďte si poslechnout pohádkový příběh.

V hradní a zámecké části vede nejen pro dospělé prohlídkový okruh „Jak se žilo za císaře pána Františka Josefa I.“ Můžete si prohlédnout ojedinělou expozici u nás – kupecké krámky, koloniál, obchod s kávou a C.K. hostinec, jak vypadaly v dobách našich prababiček. Dále uvidíte barokní kuchyni, velkou loveckou chodbu, unikátní ložnici a pracovnu, kancelář pana nadlesního a další zajímavosti, kde mnoho tisíc exponátů představuje život prostých lidí, měšťanů a šlechty v období vrcholu habsburské monarchie. V hradních prostorách zahlédnete milého obyvatele Starých Hradů – netopýra vrápence malého, jehož je hrad evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000. V gotických zdech se také zjevují i tajemní templáři, kterým údajně původní tvrz Stará kdysi patřila. 

Dětenice

Zámek Dětenice nalezneme uprostřed starobylé stejnojmenné vsi, jež však již nespadá do oblasti Českého ráje, ale leží v jejím jižním sousedství. Na místě dnešního zámku stála původně tvrz, vystavěná pravděpodobně někdy v 2. polovině 13. století, čemuž nasvědčuje zmínka o Benešovi z Dětenic z rodu Valdštejnů z roku 1295. Na konci 16. století, v době, kdy dětenickou tvrz vlastnili Křinečtí z Ronova, byla tato tvrz renesančně přestavěna. V roce 1623 však bylo dětenické panství Křineckým odebráno, tehdy jej získal do držení Adam z Valdštejna, jenž toto panství spojil s Rožďalovicemi. Lze předpokládat, že za správy Valdštejnů došlo k dalším opravám a rozšíření stávajícího vrchnostenského obydlí, avšak výstavba pozdně barokního zámku proběhla teprve poté, co statek v roce 1760 koupil Jan Kristián, hrabě Clam-Gallas. Zřejmě v letech 1762-1765 byl vymezen půdorysný rozsah objektu, jak ho známe dodnes. Dispozice zámku je čtvercová, k ní je na rohu připojena v základech starší věž s pozdně barokní fasádou. Podle kompozice fasády lze ale předpokládat, že stavba nebyla původně dvoupatrová v celé své hmotě, ale jen ve střední části, zakončené dodnes zachovanou mansardovou střechou. Někdy po roce 1808, kdy panství koupil tajný rada Johann Filip von Wessenburg zu Ampringen, totiž muselo dojít v souvislosti s klasicistními úpravami budovy ke zvýšení bočních křídel o celé patro. Opravy prováděné později pro maltézské rytíře v letech 1878-1881 přinesly již jen nepatrné změny. Vchod do zámku doplnil tehdy nezbytný portikus s terasou v patře. V parku se zachovalo spoustu soch klasicizujícího baroka, jejichž řady se koncem 19. století rozšířily o další exponáty. V roce 1903 zámek koupil od řádu Maltézských rytířů židovský velkoprůmyslník Adolf Bloch a v roce 1927 se stal majetkem Ing. Emanuela Řeháka.
Avšak osud byl k dětenickému zámku v éře komunismu nemilosrdný. V roce 1948 byl zámek původnímu majiteli odebrán a byla zde zřízena dívčí zahradnická škola. V 60. letech minulého století sem byla umístěna zvláštní internátní škola, která zde setrvala až do roku 1990, s čímž souvisely i četné necitelné a nevratné zásahy do interiérů i exteriérů stavby. Ovšem v porevolučním období prošel tento zámek svojí renesancí. V roce 1998 jej zakoupili manželé Ondráčkovi, budova zámku byla opravena a roku 2001 zpřístupněna pro veřejnost. Prohlídka zámku zahrnuje 16 nově zařízených místností, je zde také instalována ojedinělá sbírka zbraní Maltézských rytířů a sbírka loveckých zbraní.
A možná víc než samotná budova zámku turisty přitahuje místní zámecký pivovar, který nás nechá nahlédnout do svého zákulisí, kde se pivo vaří na otevřeném ohni, scezuje přes slámu a kvasí v dubových sudech, ale dovolí nám i posedět ve stylové středověké krčmě, v níž hosty baví kejklíři, šermíři, fakíři a obsluhuje středověká čeládka.