Hruboskalsko
Blížíme-li se k Turnovu po vlakové spojnici Jičín-Turnov či po silnici, která je s ní v těchto místech souběžná, otevře se nám výhled na největší skalní město v Chráněné krajinné oblasti Český ráj, zdobené starobylými stavbami, úzce spojenými s dějinami slavného rodu Valdštejnů. Tato oblast, jež byla v roce 1998 vyhlášena přírodní rezervací, nese název Hruboskalsko a je protknuta naučnou stezkou, která vede od zámku Hrubá Skála přes Hruboskalské skalní město k hradu Valdštejnu a je korunována skalní rozhlednou Hlavaticí.[/]
Zahájíme-li naše putování Hruboskalskem u železniční stanice Turnov-zastávka, musíme přejít po lávce přes potok Libuňka a vystoupat po schodech mezi rodinnými domky k hostinci Pod Hlavaticí a dále až na samé temeno Hruboskalského skalního města, kde ční vypreparovaná skála Hlavatice. Po točitých železných schodech se vyšplháme na její vrchol, odkud se nám ze zajištěné plošiny rozevře nádherný výhled na město Turnov, Kopaninu, Kozákov a okolí. Hlavaticí vstupujeme do rozsáhlého skalního města, které je stejně jako ostatní skalní města Českého ráje tvořeno kvádrovými pískovci.[/]
Vznik skalních měst je podmíněn rozpukáváním pískovcové plošiny, přičemž po puklinách velmi snadno a rychle proniká srážková voda a tím dochází k zvětšování a rozpadu poměrně křehkých pískovců. Vytvářejí se hluboké a úzké rokle a oddělují se od sebe mohutné kvádry pískovcových hornin. Na mnoha místech se rokle rozšiřují v kaňony a kvádry se mění ve věže a jehly. To vše je patrné na četných vyhlídkách při cestě Hruboskalským skalním městem, když se díváme směrem k severu. Směrem k jihu je sice les, ale i zde vidíme počínající vznik skalního města. Na mnohých místech jsou to nehluboké kruhové prohlubeniny, tzv. pseudozávrty, jinde je již vidět jejich propojení do nehlubokých vanovitých údolí či propadávání těchto údolí do úzkých komínů či krátkých roklí. Tak postupně vzniká skalní město. Na pískovcových blocích, věžích i jiných útvarech, vyniká nápadná skulptace skalní stěn. Různě velké římsovité, mřížkovité a voštinovité útvary vznikají především činností větru, který žene jemný písek proti skalním stěnám a obrušuje je. Vzniku skalních měst napomáhá i prosakující voda, déšť, mráz a působení řas, lišejníků a mechů rostoucích na skalách. Svůj podíl má i chemismus horniny, různá zrnitost pískovců či obsah tmelících nerostů, který byl různě intenzívně vyluhován nebo odplavován prosakující vodou.[/]
Hruboskalské skalní město tvoří pískovcová plošina, rozčleněná v hluboká údolí, úzké rokle a skalní věže, zalesněná převážně borovými porosty. Toto skalní město je rozděleno do několika částí – Dračí skály a Zámecká rokle, Kapelník, Maják, Údolíčka, Jezírka, Přední Skalák a centrální část skalního města zvaná Skalák. V těchto místech je na skále umístěn symbolický hřbitov našich horolezců, kteří zahynuli nejen na domácí půdě, ale i v horách v zahraničí. Nechybí zde ani jména účastníků naší nejtragičtější horolezecké expedice z roku 1970, při níž pod peruánským Huascaránem zahynula celá patnáctičlenná výprava. [/]
Procházíme-li Hruboskalskem po Zlaté stezce Českého ráje, jež v této oblasti vede po pískovcové plošině ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, naskytnou se nám neuvěřitelně půvabné výhledy po krajině. Ve skupině Dračích skal, zhruba 300 metrů od zámku Hrubá Skála, se určitě zastavme na věhlasné Mariánské vyhlídce, odkud za dobré viditelnosti spatříme nejúžasnější monumenty Českého ráje. Pokud opustíme Zlatou stezku Českého ráje, můžeme sejít soutěskami a kaňony do údolí a prohlédnout si skalní město i zespoda. Čekají tu na nás impozantní skalní sousoší, tajemné jeskyně či skalní okna, prýští zde také četné údolní prameny pitných a minerálních vod se sirovodíkem.[/]
Hruboskalské skalní město je podobně jako Prachovské a Suché skály nejvyhledávanějším místem horolezců, neboť nabízejí ideální terény téměř ve všech stupních obtížnosti. Z horolezeckého hlediska jsou pozoruhodné především Dračí skály – Dračí věž a Dračí zub. Téměř všechny trasy výstupů na oba vrcholy jsou klasifikovány nejvyšším stupněm obtížnosti. Z nedaleké věže zvané Kapucín se otvírá jeden z nejhezčích pohledů na zámek Hrubá Skála, z blízkých skalních skupin zaujme Osudová skála. Zajímavým místem je tzv. Sahara, u níž se nalézá výrazná zaoblená Lebka, Durango a Únorová věž. Na nedalekém pahorku pod pokroucenými borovicemi stojí Větrník, pamětník osudového úderu blesku, jenž tu před lety zabil několik horolezců. Ani největší skalní město Českého ráje není bez svého orchestru – kamenné Kapely. Před okrajovými skalami, pískovcovými členy sboru, se v prostoru vyjímá mohutný, osamocený Kapelník, jedna z nejhezčích skal Hruboskalska. Nepostrádá Taktovku, štíhlou věž ve svém sousedství. Nejdelší, téměř devadesátimetrový výstup směřuje na skalní věž zvanou Podmokelská. Zajímavým velikánem, který dal název celému seskupení skal, je čtyřboký, vysoký Maják, připomínající mohutnou věž.[/]
Genius loci Hruboskalské přírodní rezervace je umocněn romantickým zákoutím starobylého hradu Valdštejn, k němuž nás zavede Zlatá stezka Českého ráje, ať již jdeme cestou od skalní vyhlídky Hlavatice do centra skalního města, či jdeme-li směrem opačným, tj. od Hrubé Skály. Hrad Valdštejn je nejstarším hradem Českého ráje. Tento raně gotický hrad nechali vystavět Markvartici ve druhé polovině 13. století na třech pískovcových skalách na severním okraji Hruboskalské plošiny. Původní název hradu zněl po německu Waldenstein a stal se rodovým sídlem pánů z Valdštejna. První písemná zmínka o Valdštejně pochází z listiny krále Václava II. z roku 1304, kdy jsou potvrzována dědičná práva ku hradu Štěpanici Janovi z Valdštejna. Tento pramen je považován za první historický doklad o existenci rodu vůbec, přestože byla jeho pravost na základě rozboru obsahu textu historikem J. V. Šimákem zpochybňována. Každopádně právě páni z Valdštejna svým působením tento kraj značně ovlivňovali během celého 14. století. Jak již ze samotného názvu vyplývá, byl tento hrad vystavěn v obklopení lesů, jejichž rozlehlost narušovala pouze řada drobných vesniček. A právě pánům z Valdštejna je přičítána významná kolonizační činnost na území svého panství. [/]
Místo výstavby hradu bylo zvoleno vytříbeným smyslem stavitele pro nedobytnost, jak to bylo v době raného středověku nezbytně nutné. Hrad vystavěný na skalním ostrohu byl dokonale zabezpečen skalními přírodními útvary, takže nebylo třeba hloubit hradní příkopy. Stačilo propojit předhradí a skály dřevěnými mosty a pravděpodobně neměl ani ústřední obranou věž, tzv. hlásku, neboť i bez ní byl z Valdštejna úchvatný výhled na severovýchodní díl země, a to až k pohraničnímu hvozdu. Navíc Valdštejn nebyl na ostrahu okolí sám. Společné osudy s ním sdílely jednak předsunutá hlídka na Čertově ruce, kde stál na přelomu 13. a 14. století na skalnatých bradlech středověký hrádek, a hrádek Kavčiny, jež se nacházel na zalesněném skalním ostrohu necelý kilometr jižně od Valdštejna. Z původního hradu se toho však příliš nedochovalo. Na nejodlehlejším a nejnepřístupnějším skalním bloku byl vystavěn hlavní hrad – budova paláce a okružní zeď obepínající nevelký dvorek. Ve skále vyhloubená studna a ochozy zabezpečovaly vše, co pro život a bezpečnost hradní pán potřeboval. Do této nejstarší části hradu vedla přístupová cesta zhruba stejně jako dnes, tj. přes tři dřevěné mosty a dva skalní bloky. Teprve později se hradní jádro osamostatnilo, vstup do něj vedl soustavou schodišť a žebříků přímo od přístupové cesty. Mladší zdivo z úhledných kvádrů z druhé poloviny 14. století naznačuje, že byl hrad v nejstarších dobách své existence alespoň jednou přestavován.[/]
Hrad Valdštejn zůstal trvale osídlen až do poloviny 16. století, ovšem jeho vlastníci nám nejsou pro některá období zcela jasní. Za husitské revoluce zde byl v roce 1427 vězněn neúspěšný kandidát na český trůn Zikmund Korybutovič a posléze hrad na čas dokonce obsadila neslavně proslulá loupeživá dvojice Šof a Švejkar se svojí tlupou, známá i z hradu Trosky. Jejich řádění skončilo až v roce 1440, kdy byla pevnost dobyta zemskou hotovostí. Hrad byl poté rozdělen na dva samostatné hradní objekty – západní část a východní část se skalním hradem a hospodářským podhradím. Po roce 1514, kdy tento hrad získal Zikmund Smiřický ze Smiřic, byla správa panství definitivně přesunuta na Hrubou Skálu a těžko přístupný hradní komplex začal chátrat. V polovině 16. století hrad vyhořel, přičemž požár zcela zničil veškerý dřevěné stavby a vybavení, takže zůstalo jen zdivo. Po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se hrad vrátil do majetku rodů Valdštejnů, neboť jej do vlastnictví získal diplomat a císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna, ovšem hrad Valdštejn zůstal již neobydlený a v troskách.[/]
K novému oživení významu tohoto starobylého hradu došlo na počátku 18. století ve vypjaté atmosféře barokní náboženské horlivosti. Tehdy nejspíš v roce 1709 císařský komoří František Josef z Valdštejna a jeho žena Marie Markéta nechali v ruinách hradu Valdštejn postavit menší kapli s poustevnou a na jejich popud se zde usídlil vzdělanec, literát a hudební skladatel Václav Karel Holan Rovenský. Ke stavbě kostelíka sv. Jana Nepomuckého však byly použity kameny ze starého hradu, které již nebyly tak tvrdé, a to byla zřejmě příčina nehody v roce 1728, kdy se v kostelíku při bohoslužbě prolomila kruchta zatížená nadměrným množstvím lidu. Po této události kostelík zpustl a byl obnoven teprve v souvislosti s romantizujícími snahami v roce 1836. Poustevna, v níž Václav Holan bydlel, stála v místech dnešního prostranství na druhém nádvoří. Nejednalo se o chýši, ale spíše o letohrádek určený k návštěvám panstva, o nějž se poustevník staral. Počítalo se totiž s tím, že na hrad budou proudit zástupy poutníků. Proto také byly zbudovány dva kamenné mosty, z nichž jeden slouží dodnes jako hlavní přístupová cesta, druhý spojuje předhradí s prvním nádvořím. Zříceniny hradu Valdštejn tak získaly zbrusu novou podobu s barokní kompozicí. Zadní část hradu, již léta nespojený s jeho přední částí ani dřevěnou lávkou, však zůstával zcela mimo zájem. [/]
Přestože barokní zanícení pro poustevnictví opadlo, zůstal Valdštejn v podvědomí lidu jako příjemný cíl výletů. Nová vlna zájmu o hrad pak přišla v souvislosti s romantismem, jenž opěvoval vztah k přírodě, dědictví předků a k historii. Stejně jako hrad Trosky koupil v roce 1821 Valdštejn rytíř Jan Lexa z Aehrenthalu, s jehož osobou jsou spojeny následné stavební úpravy hradu. Za druhým mostem nechal postavil rozsáhlou budovu, jež sloužila jako hostinec. Vstup do hradu ozdobil empírovou bránou a na místě staré poustevny nechal vystavět kapličku sv. Jana Křtitele. Současně také došlo k úpravě dosud přehlížené zříceniny na třetím skalním bloku, kde v letech 1838-1841 nechali Aehrenthalové vybudovat nový pseudogotický palác a tzv. konírnu se střešní plošinou, ze které se otevírá nádherný výhled ke Kozákovu. [/]
Nesmírně půvabná poloha učinila hrad Valdštejn jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Čechách. Není divu, že právě sem směřoval první výlet pražského Sokola v roce 1864. V roce 1835 jej také navštívil čelní představitel české romantické poezie Karel Hynek Mácha. Traduje se, že se básník do těchto míst vrátil v roce 1836, krátce před svojí smrtí, aby tu stál modelem malíři Františku Maškovi k nástěnnému obrazu sv. Jana Křtitele, jenž byl posléze umístěn v kapličce zasvěcené tomuto světci, situované před hradním mostem. V dnešní době je hrad přístupný ve všech částech. Pouze z bývalého hostince je vybudována výstavní síň a v kapli sv. Jana Nepomuckého jsou uchovány originály soch z hradních mostů.[/]
Na opačném kraji Hruboskalského skalního města leží další významná stavba rodu Valdštejnů. V romantické poloze na pískovcových skalách, vyčnívajících z lesnaté stráně, byl kolem roku 1350 založen Hynkem z Valdštejna původně gotický hrad, který zřejmě podle místa svého položení nesl název Skály. Později dostal tento hrad Skála přívlastek Hrubá, aby se tak odlišil od hradu Skály, situovaného o pár kilometrů dál směrem na sever na skalním ostrohu nad řekou Jizerou (dnešní Malá Skála). Nedaleko vlastního hradu bylo ve 14. století vystavěno předsunuté opevnění pojmenované Prachovna. Dnes však z něho zbyl pouze tesaný příkop, základy po dřevěné věži a původní přístup po schodech z dřevěnými zárubněmi. V polovině 16. století, v době, kdy se majitelem Hrubé Skály stal rod Smiřických, byl tento gotický hrad přestavěn v relativně pohodlný, prostorný renesanční zámek, který se stal správním centrem Hruboskalského panství. Z původní gotické stavby tak zůstaly pouze stopy po dřevěném přístupovém schodišti, sklepní místnosti a záseky po trámech a zachovaná tesaná studna. [/]
Zámek Hrubá Skála, stejně jako hrad Valdštejn, se po bitvě na Bílé hoře vrátil do rukou rodu Valdštejnů, neboť i tento zámek získal v roce 1630 do vlastnictví císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna. Na rozdíl od hradu Valdštejn však Hrubá Skála byla nadále obydlena a zvelebována. Po požáru v roce 1710 došlo k rozšíření jejího jižního a východního křídla a v roce 1804 byl tento zámek opět nově upraven a současně vznikl v jeho blízkosti anglický park. V držení rodu Valdštejnů zůstala Hrubá Skála až do roku 1821, kdy jej koupil Jan Lexa, rytíř z Aehrenthalu, jehož rod ji vlastnil až do roku 1945. Za jejich správy byl zámek v roce 1859 regotizován, nových stavebních úprav se dočkal na počátku 20. století. Do dnešní doby si zámek Hrubá Skála uchoval podobu konglomerátu různých stavebních stylů. Vystoupáme-li hlubokým údolím ze stejnojmenné vsi na temeno skal, ocitneme se na prostranství před zámkem, které ze západní strany uzavírá kostel svatého Josefa, vystavěný roku 1812 ve stylu romantické gotiky. Přejdeme-li přes kamenný most, na němž jsou umístěny barokní sochy sv. Floriána a sv. Vavřince, pocházející z doby kolem roku 1730, vstoupíme do předhradí s konírnami okolo nádvoří a teprve za dalším mostem nás uvítá vlastní zámek. Hlavní trakt zámku Hrubá Skála tvoří dvoupatrová, k severu otevřená budova s nesymetrickým, lichoběžníkovým půdorysem, jejíž omítka nese stopy sgrafit. Na konci západního křídla nalezneme nádvorní renesanční arkády a hranolovitou regotizovanou věž s ochozem. Interiér zámku je již bez umělecké hodnoty, neboť Hrubá Skála v dnešní době slouží jako zámecký hotel s konferenčním centrem.[/]
Pokud z Hrubé Skály sejdeme po schodech k úzké soutěsce zvané Myší díra, kterou se dostaneme pod skalní útvary Dračích skal, navážeme na malebnou stezku vedoucí až do Sedmihorek. V těchto místech, kde dříve bývala pouze ovčárna a myslivna, v roce 1841 založil MUDr. Antonín Šlechta své vzdušné lázně. Z myslivny nechal udělat lázeňský dům a ovčárnu přestavět na restauraci. Pobyt v Sedmihorkách byl mezi českými vlastenci v polovině 19. století velmi módní záležitostí, přičemž největší rozkvět lázně zaznamenaly v letech 1850-1866. Před rokem 1901 byla postavena nová ústavní budova a opatřena nejmodernějšími vodoléčebnými přístroji a zařízením. Mimo jiné se zde prováděly masáže a léčebný tělocvik. Brzy přibyly další budovy, takže jich v roce 1907 již bylo sedm. Po roce 1945 však lázně zanikly a hlavní lázeňská budova byla přestavěna na odborovou zotavovnu.
