Českolipsko a Máchův kraj – Horopis

Čedičové horniny se morfologicky projevují spíše v okolí Mimoně a směrem k České Lípě jako izolované suky vystupující nad povrchem, tvořeným méně odolnými horninami svrchní křídy: Ralsko (696,1 m), Tlustec (591,3 m), Slavíček (534,6 m), Tisový (540,3 m), Českolipský Špičák (459,0 m); zde najdeme i znělcový Ortel (553,9 m).[/]
Hradčanské pohoří (v mapách často označované jako Polomené hory) je zlomy omezená kra s převládajícími jemnozrnnými až středně zrnitými pískovci. Nejvyšší vrcholy tvoří čedičové horniny Dubu (458 m) a Pece (450,8 m). Některé čedičové žíly byly těženy jako železná ruda, Mlýnský vrch (389,0 m) je tvořen znělcovou žílou, jež byla lámána lomem ve velké části hřbetu. Převládající pískovce podmiňují hojné úzké rokle omezené strmě ukloněnými až svislými skalními stěnami s výškami až 32″38 m, jejichž povrch je modelován selektivním zvětráváním. Jsou zde hojné smíšené lesy, na vyvřelinách a v jejich okolí bukové porosty. Nejznámějšími pískovcovými útvary jsou Tvarožník (321 m), Skalní brána, Psí kostely, Havraní skála (331 m). Na několika místech jsou zachované pozůstatky opevňovacích prací z doby pruských válek. [/]
Nejvyšším vrcholem Vlhoštské vrchoviny je Vlhošť (613,5 m), mimo něj však jsou vrcholy podstatně nižší: Malý Vlhošť (440,3 m), Husa (449,0 m), Kounický vrch (403,0 m), Kostelec (433,2 m), Číř (422,3 m) nebo na jižním konci Čap (386,7 m). Geologickou stavbou i geomorfologickými poměry je velmi podobná Hradčanskému pohoří. [/]
Poměrně izolované jsou další hornaté části oblasti: skupina Maršovického vrchu s Maršovickým vrchem (515,1 m), ohroženým těžbou znělce, Šedinou (472,9 m), Holým vrchem (427,9 m) a Strážným vrchem (468 m), dále k severozápadu čedičový Ronov (582,4 m) a nejvýchodnější část Českého středohoří se skupinou Kozelského hřbetu: Hamry (531,6 m), Kolný (563 m), Kozel (597,8 m) a Králův vrch (531,6 m). Severněji leží Radečský (500,1 m) a Dvorský kopec (526,8 m) a Prácheňská plošina, tvořená střídáním čedičových výlevů s čedičovými tufy, s vrcholy Poustevna (520,4 m), Kozlí (594,5 m), Kameníkem (640,9 m), Českou skálou (629,2) a Klučky (642,0 m).[/]

Vodopis

Celá severní část oblasti je odvodňována Ploučnicí a jejími přítoky do Labe. Jen malou část oblasti na jihovýchod od pásma Čertových zdí odvodňují malé pravostranné přítoky Zábrdky, která místy tvoří hranici českolipského okresu a také Bělé, které odvádějí svoje vody do Jizery. Jižní část oblasti je z větší části odvodňována Liběchovkou, která odvádí vody z okolí Dubé k jihu do Labe k Liběchovu.[/]

Ploučnice má dočasný pramen na svahu Ještědu u Hořeních Pasek, který však je po větší část roku suchý. Proto je za vlastní pramen považována tůň u Jenišovského rybníka mezi Janovým Dolem a Osečnou. Odtud teče Ploučnice poměrně prudce klesajícím údolím do Strážské kotliny, kde se její spád náhle zmenší a řeka začíná meandrovat (zdejší meandry byly však v 80. letech 19. století zregulovány a řeka byla až za Mimoň převedena do narovnaného umělého kanálu). Regulace končí při ústí Ploužnického potoka. Dále teče poměrně širokým údolím s nepatrným spádem zahloubeným mezi pískovcovými stěnami, kde vytváří bohatě meandrující tok (navržené chráněné území Meandry Ploučnice). Ve stejném směru pokračuje až po Českou Lípu a dále po Starý Šachov, kde opouští území oblasti. Zde řeka ztrácí svůj poklidný ráz a stává se bystřinou, která s poměrně značným spádem rychle spěchá do Labe. [/]

Z pravostranných přítoků Ploučnice je významná a povodněmi proslulá říčka Svitávka, která pramení pod Luží za naší státní hranicí v Sasku (SRN) a sbírá svými četnými přítoky (Hamerský, Krompašský, Boberský potok aj.) vody z jižních svahů Lužických hor. U Kunratic a Velenic vytváří Svitávka v pískovcích kaňonovité údolí, v jehož stěnách byly těžbou písku vyhloubeny umělé jeskyně. Dobranovský potok odvodňuje oblast okolo Cvikova a Sloupu, Sporka, pramenící u Polevska na úpatí Lužických hor, ústí do Ploučnice až pod Českou Lípu.[/]

Nejvýznamnějším levým přítokem Ploučnice je Robečský potok. Vytéká z Novozámeckého rybníka a po necelých osmi kilometrech ústí do Ploučnice pod Českou Lípou. Je vlastně pokračováním Bobřího potoka, pramenícího pod Bukovou horou západně od území okresu, který protéká soustavou Holanských rybníků do Novozámeckého rybníka. Mlýnský potok přivádí do Novozámeckého rybníka vody potoků napájejících Máchovo jezero. [/]

Větší díl území na jihu odvodňuje Liběchovka, jejíž prameny najdeme severovýchodně od Dubé u Vrchovan.[/]

Vodní nádrže. V povodí Ploučnice je řada významných vodních ploch. Známé rybníky u Doks a Holan byly založeny již před staletími a jsou dodnes ukázkou umu tehdejších stavitelů. Patří sem soustava Holanských rybníků ze 14. a 15. století, rybníky Dolanský (44 ha), Mlýnský, Holanský, Nohavice a další. Napájí je Bobří potok důmyslně pospojovaným systémem výpustí založených v pevných pískovcích. Nejmohutnějším takovým dílem však je 170 m dlouhá, 14 m hluboká a 7 m široká, esovitě prohnutá tzv. Mnichovská průrva, v pískovci tesaná výpusť Novozámeckého rybníka, která je technickou památkou. Její výpustní zařízení bylo nedávno obnoveno. Novozámecký rybník u Zahrádek, založený ve 14. stol., je významnou rezervací. Máchovo jezero, původně Velký rybník u Doks, byl založen v polovině 14. století prý na podnět Karla IV. Jeho dnešní plocha měří 284 ha (dříve 350 ha). V Doksech je menší Poselský a Čepelský rybník. Další, také mnohem menší rybníky, jsou u Lemberka, Jablonného v Podještědí (Markvartický rybník se 7 ha), Cvikova, Hvězdova (Ploužnické rybníky), Hradčan (Hradčanský rybník, Držník, Vavroušek a vypuštěný Černý rybník), Sloupu (Pivovarský, Červený rybník), České Lípy (Dolní Roubice), skupiny Stružnických a Manušických rybníků) aj. Rekreačně je využíván 8 ha velký Radvanecký rybník (8 ha) u Sloupu s vyhlášeným koupalištěm a Hamerský rybník ještě donedávna vypuštěný kvůli obavám z provalení jeho vod do uranového dolu.