Ústecko – Krajina, lidé, zvyky

Ústecko je oblast bohatá na
historické pověsti, pohádky
nebo zkazky.
Vždyť právě odtud pochází mýtický
Přemysl Oráč, zakladatel první
české panovnické dynastie. Ve starých
pověstech českých najdeme
také zprávu o zjevení svatého Václava
a jeho orlice v bitvě u Chlumce
v roce 1126. Český zemský patron
a zároveň patron královského svobodného
města Ústí nad Labem
tak pomohl uhájit svobodu a nezávislost
svého národa.

K nejstarším publikacím
o místních pověstech patří bezesporu
práce prvního ústeckého
archiváře Fridricha Sonnewenda,
na kterého navázal především
první ústecký profesionální
muzejník Adolf Kirschner. Vedle
nich samozřejmě publikovala
ještě řada dalších autorů, kteří
více či méně kvalifikovaně v desítkách článků nebo samostatných publikacích rozvíjeli
téma místní lidové slovesnosti.

Přibližme si tedy alespoň některé z pověstí
spojených s krajinou Ústecka, které se v písemných
pramenech objevují. Při cestě z Brné na
Němčí v Českém středohoří je dodnes kámen
„Spitzstein“, který prý vyhodil ze své boty obr,
který tudy kdysi kráčel. O těžkém soužití lidí
s obry vypráví další pověst, jak nemocného obra
z Blanska svého času utloukli Ústečané na soutoku
řek Bíliny a Labe. Podle jiné báje se v zimních
bouřích u starého dubu v Němčí zjevoval
divoký lovec se svými ohnivými psy, byl viděn také
u Těchlovic, Rytířova a Svádova a na dalších místech.
V roce 1577 odnesl podle pověsti ze dvora
jednoho domu v Ústí nad Labem velký dravý pták
malé děvčátko. Jak děvčátko začalo křičet, pták ho
upustil, z výšky spadlo na dvůr do hnoje a nic se
mu nestalo. Na hřebeni Krušných hor mezi Cínovcem
a Petrovicemi se podle lidových vyprávěnek
vyskytoval domovní duch Äfftemannl “ malý černý
muž s hnusnou hlavou. Když ho někdo viděl, že
vstupuje do nějakého stavení, tak se v tom stavení
stalo brzy nějaké neštěstí. Ústeckým bájím
a pověstem se věnuje expozice ústeckého muzea
“ Ústecká strašidla.

Během staletí se na Ústecku potkával živel
český a německý a později i židovský. Německá
kolonizace probíhala od raného středověku v několika
etapách. Ta první proběhla už ve 13. století,
poslední v dobách pobělohorských. Všechny
národnostní skupiny pěstovaly svou vlastní kulturu,
ale také se vzájemně ovlivňovaly a přejímaly
zvyky sousedů. Od 9. století ovlivňovalo
život místních lidí stále více pronikající křesťanství
a potlačovalo „pohanské“ obyčeje.

Při oslavách náboženských svátků nehrály
jazykové rozdíly mezi Čechy a Němci žádnou roli.
Slavili všichni společně, možná s drobnými rozdíly.
O Velikonocích chodili Němci koledovat ve
čtvrtek a Češi v pondělí. Občas šli všichni v oba
dny, aby si veselých svátků pořádně užili.

V pobělohorské době, spojené s rekatolizací,
zaujímaly v životě lidí zvláštní místo poutě a procesí.
Nejslavnější v severních Čechách byla pouť
do Bohosudova na Teplicku, jež se konala 8. září.
V hojné míře se jí účastnili také lidé z Ústecka.Kromě náboženských cílů měly poutě i ekonomický
efekt. Konaly se jarmarky, hostince se plnily
lidmi. K oblibě svatodušních svátků přispívala
vystoupení střelců ze Střeleckého spolku, kteří
dodržovali složité rituály a volili svého krále.

Lidové obyčeje, jejich vytváření a „dodržování“
jsou typické především pro zemědělský
kraj. Severozápadní Čechy prodělaly v 19. a ve
20. století významné proměny v důsledku několika
vln industrializace, jejichž jedním z vrcholů
byla také obměna obyvatelstva po roce 1945
v důsledku vyhnání a odsunu Němců a příchodu
nového českého obyvatelstva. Toto nové obyvatelstvo
nemělo valného zájmu identifikovat
se s novým prostředím a případně navázat na
historické dědictví předchozího jinojazyčného
obyvatelstva. Bylo to jak v důsledku drastické
historické zkušenosti s nacistickou okupací, tak
také sociálním charakterem nového osídlení.
Významná část první vlny osídlenců totiž po
několika letech volila návrat „domů“ a teprve
až během pozdějšího období došlo k postupné
stabilizaci osídlení. Ale již v počátcích průmyslové
revoluce na Ústecku v devatenáctém století
postupně zanikly i na venkově lidové kroje nebo
řada tradičních zvyků. Z odlišných tradic proti
českému vnitrozemí se dnes
na Ústecku udržely například
vánoční svícny, jako bývalá hornická
tradice Krušnohoří, a také
zvyk darovat dětem u příležitosti
jejich prvního školního dne velký
kornout plný cukroví.
Dokladem o způsobu života
„obyčejných“ lidí je lidová architektura.
Na severu Čech, tedy
i na Ústecku, byly stavěny patrové
domy s dřevěnou pavlačí.
Měly balustrádové štíty ukončené
„sluncem“ a složité lomenice.
Dalším modelem, typickým
pro sever Čech, byly hrázděné
domy. Ty se stavěly od středověku
až do 19. století.

Jak se prastaré zvyky z venkova
vytrácely, lidé, především ve
městech, se věnovali stále více
světským „kratochvílím“. Češi
i Němci si vytvářeli své zájmové spolky “ sportovní
i kulturní. Od počátku 19. století přestává
být kultura striktně spojena s církví. Už v roce
1818 ústečtí měšťané zakládají amatérskou divadelní
společnost, která se udržela až do otevření
profesionálního divadla v roce 1909.
Z původních tradic vznikaly i další spolky.
Jeden z nejstarších je již zmiňovaný Střelecký,
jehož kořeny lze vystopovat až do roku 1490.
S ohledem na národnostní strukturu obyvatelstva
byla většina spolků německých, například turistická
organizace „Gebirgsverein“, která se podílela
na vybudování výletní restaurace Ferdinandhöhe
(Větruš) nebo „Lawn Tennis Club“, založený v roce
1905. K nejvýznamnějším českým spolkům patřily
spolky Polaban, Česká beseda, Koruna východu či
divadelní ochotnický spolek Jirásek.

Český živel se na Ústecku prosazoval velmi
těžko, přesto vedle sebe fungovala až do počátku
2. světové války česká a německá divadla, či sportovní
kluby. Nezanedbatelné byly také kulturní,
společenské a hospodářské styky se sousedním
Saskem. Kulturní novinky, uváděné například
v drážďanské státní opeře, byly nedlouho poté
s úspěchem uváděny na půdě opery ústecké.

Pouť ke sv.Anně na Annaberku.
V neděli,26.7.2009 se uskutečnila,tak jako každý rok,pouť ke sv.Anně na  Annaberku,kopečku,který leží mezi vesničkami Lípovou a Lobendavou.Zde u barokní kapličky z druhé poloviny 18.století se každoročně koná slavná poutní mše sv.pod širým nebem,kde stín obstarávají staleté lípy,které i když v tuto dobu jsou odkvetlé,tak příjemně voní.Pouťě se zde konají každým rokem někdy od roku 1775.kdy tato kaplička zde byla postavena,díky nalezené dřevěné soše sv.Anny.Původně měla být kaplička postavena na nedalekém vrchu v lesích na Jáchymberku,ale vždy když sochu donesli lidé sem,tak v noci zmizela a objevila se na nynějším Annaberku.Když se toto několikráte opakovalo,tak zdejší kopec byl pojmenován po sv.Anně a kaple byla patronce Lobendavy a Lípové postavena zde.
Letošní nedělní a tím vždy jaksi slavnější mše se opět konala pod širým nebem za účasti cca  700 poutíků jak z blízkého okolí,tak z daleka.Máme doloženou i účast poutníků z daleké Francie i Itálie.Mši svatou celebroval nový biskup litoměřické diecéze  Mons.Th.Dr.Jan Baxant a koncelebrovali P.Jacek Kotisz,kněz zdejších farností a P.Pavel Procházka ze Šluknova.O  zpěv a hudební doprovod se postarali opět zpěváci z Vilémovského chrámového sboru,z pěveckého sboru Cecilia ze Sebnitz a část sboru ze saského Neustadtu.
Barokní Křížová cestalákala k procházce i zamyšlení nad během světa .Tzv.annaberský Oktáv,začal právě touto nedělí a pokračuje do příští neděle,t.j.2.8.2009,kdy mše sv.bude opět v 10.00 hodin,jinak ve všední dny až do soboty 1.8.2009 se mšeš sv.konají vždy od l8.l5 hodin.