Pověst o králi Ječmínkovi
Kdysi v dávných dobách panoval v Chropyni, městě kraje Přerovského, bohatý a moudrý rytíř. Jeho poddaní ho měli velmi rádi, byl spravedlivým a dobrým vládcem. Jeho moudré panování bylo po zásluze odměněno a stal se moravským markrabětem. Ovšem, jak už to bývá, po povýšení do stavu mu stoupl nový titul do hlavy. Jeho sídlo se stalo sídlem bujarých oslav a hlučných večírků, na které si zvykl na cestách, kde byl všude bujaře vítán. Pravým opakem markraběte byla jeho žena. Byla velmi moudrá a laskavá. Když viděla, jak její muž sešel na scestí, snažila se jej přivézt zpět k jeho původnímu já. Nicméně se jí to nedařilo, markrabě byl k jejím prosbám hluchý a dál utrácel nehorázné množství zlata za plně prostřené tabule, sudy s vínem a hlučné večírky. Kvůli nedostatku peněz začal vymýšlet nové daně pro své poddané.[/]
Ti zprvu snášeli novou zábavu svého pána, ale po nějaké době se jim neustálé zvyšování velmi znelíbilo. Jednoho dne vymyslel další daně a poplatky. Poddaní se začali potají domlouvat na vzpouře. Útlocitná markraběnka se lid snažila uklidnit, nicméně ani její domluvy již nebyly moc platné. Snažila se tedy domluvit svému muži. Ten však o nějakém snížení daní ani nechtěl slyšet. Jeho manželka velmi naléhala a prosila, ale marně. Naopak, její choť se na ni tak rozzuřil, že ze zdi sňal meč a ohnal se po své milované ženě ostrou čepelí. Markraběnka však měla tolik štěstí, že vyklouzla ze dveří, kde se jí chopila stráž. Markrabě, který ji ještě zahlédnul z okna se rozzuřeně rozběhnul za ní, hrozíc jí mečem. Když se markraběnka ohlédla a spatřila svého muže, jak se za ní žene s mečem, velmi se vylekala a uskočila stranou do pole. V ječmeni v tu chvíli porodila synáčka. Steny prvorodičky přivolaly ženy z vesnice, které rodičku odnesly i se synáčkem do jednoho ze stavení. Na památku malého chlapce pojmenovali Ječmínek.[/]
Po čase se však zhýralému markraběti všechno rozleželo v hlavě a ze svého sídla v Chropyni vyhnal bujarou společnost. Chtěl se znovu napravit. Zároveň se mu zastesklo po jeho choti, a tak vyslal zvědy, aby jeho ženu přivedli. Ti se však vrátili s prázdnou, markraběnka nebyla k nalezení. Dal tedy markrabě hledat svoji choť všude po kraji, dokonce se sám vypravil na výpravu za jejím nalezením.[/]
Jednoho dne se družina dostala na kraj lesa. Nalezli zde velkou skálu, na níž stál kříž. Pod skálou byla jeskyně, kde markrabě našel poustevníka, který byl ponořen v motlitbách. Tázal se tedy, zda poustevník neviděl jeho manželku. Poustevník pohlédl na markraběte a řekl, „Nehoden jsi manželky stnostné, nehoden syna, k vyšším záměrům určeného. Věz tedy, že nenajdeš je více a neuhlídáš na světě tomto, neboť ve knize věčnosti četl jsem následná, zlatým písmem zaznamenaná slova: Až Morava rodná ze všech stran nepřáteli stísněná bude, tenkráte přijde Ječmínek s mocí velikou, rozptýlí nepřátele a svou vlast vysvobodí od jařma cizího. Jdi a kaj se.“[/]
Markrabě se ponořil do hlubokého smutku. Vrátil se do Chropyně a litoval, že se vzdal Boha, necítil lítost a žil zhýralým životem. Ve svém zarmoucení došel markrabě tak daleko, že se nakonec vrhnul do zámecké studně.
