Pohraniční opevnění v Lužických horách
Při výletech do Lužických hor nacházíme poměrně často opuštěné betonové pevnůstky, které tvoří téměř souvislou linii pohraničního opevnění, vybudovanou v letech 1937-1938. Tyto pevnůstky nikdy nemohly splnit úkol, pro který byly postaveny, ale dodnes jako němí svědkové připomínají velmi pohnutou kapitolu z historie naší země.[/]
Lehké objekty vzoru 37 – řopíky – jsou u nás nejrozšířenějším pevnostním objektem. Většinou se linie „řopíků“ stavěla o dvou sledech (tzv. čára), nebo jednom sledu (tzv. clona). Výjimečně bylo sledů i více. Posádku podle typu řopíku tvořilo 3 – 7 mužů. Pevnůstky byly většinou vyzbrojeny lehkými kulomety, na důležitých směrech a pro daleké palby pak kulomety těžkými. Opevněné pásmo tvořené lehkými objekty vzoru 37 využívalo převážně boční palby, což znamená, že každý objekt kryl svého souseda a sám byl bráněn ze sousedních pevnůstek.
Všeobecná mobilizace čs. branné moci byla vyhlášena v pátek 23. září 1938 ve 22.30 hod. Již den před tím, 22. září, v 10.00 hod byl vydán rozkaz zaujmout ostrahu hranic a v 11.40 hod byl nařízen kryt hranic s plnou bojovou pohotovostí na hlavním obranném postavení a tedy i pro všechna opevnění. Vojáci Československé republiky však nemohli splnit svoji přísahu vlasti a na začátku října 1938 museli bez boje opustit pohraniční hory a města.[/]
Při pohledu na slepé střílny zarůstajících pevnůstek se vynořuje otázka, jak moc poznamenal fakt, že z nich nezazněl ani jeden výstřel, osudy a duši nejen současníků těch událostí.
