Okolí Prahy západ – Hospodářství
Naši oblast můžeme velmi hrubě rozdělit na dvě části: severní a severozápadní, odjakživa převážně agrární část (od Rudné na sever) a jižní-jihozápadní, kde byla stěžejní těžba kovů (železo, zlato, pokusně i uran), kamene a dřeva.[/]Jižní část. Nejvýraznějším fenoménem této oblasti bylo, počínaje keltským osídlením, rýžování a těžba zlata, Keltové však zlato pouze rýžovali ve štěrkopíscích potoků (od výskytu zlata zde pocházejí některá toponyma, například Zlatý potok ústící do Vltavy u Davle). Ve středověku pak bylo založeno město Jílové u Prahy, jehož okolí bylo doslova poddolováno štolami a zlato se zde těžilo až do nedávné minulosti. Jílové však nebylo jediné. Těžba zlata probíhala i ve Štěchovicích nebo poblíž Dobřichovic.[/] Svoji tisíciletou historii tu má keramická výroba. Přinesli ji sem mniši Ostrovského kláštera, založeného v roce 999. Z domácích surovin dokázali vyrábět se svými lidmi v Davli a ve Štěchovicích kvalitní užitkové nádobí. Vynikli ve výrobě dlaždic, které se odtud dostaly i na Vyšehrad a na další středověké stavby. Odborníci dokonce tvrdí, že dlaždice odtud patří po stránce technického provedení a pestrosti vzorů k nejdokonalejším výrobkům tohoto druhu ve střední Evropě z doby 12. a 13. století. Dodnes se tu s prací hrnčířů“keramiků můžeme setkat v dílně U Davidů ve Štěchovicích.[/] V Posázaví a Povltaví byly také časté drobné lomy, kde se těžil stavební kámen. Největší lomy na Požárech u Kamenného Přívozu od 19. století zpracovávají žulu. Odtud pochází žulová dlažba nádvoří Pražského hradu, obklady některých stanic pražského metra, stovky pomníků, ale i obyčejné dlažební kostky v ulicích. Protože Požárské lomy byly v majetku následníka rakouského trůnu Ferdinanda de Este, posloužila požárská žula ve Vídni k vybudování vnějších obkladů a schodišť u některých významných budov.[/] V roce 1842 se rozběhla naplno právě vybudovaná papírna ve Vraném nad Vltavou. Mimo jiné se tu vyráběl i papír na rakouské bankovky. Závod byl stále modernizován a to umožnilo věnovat se výrobě speciálních druhů papíru, které se vyvážely do zahraniční. Závod byl však po roce 2000 zrušen.[/] Pro rozvoj hospodářství tohoto kraje měla značný význam železnice. Od roku 1897 se jezdilo z Prahy přes Vrané do Dobříše a údolím Sázavy z Čerčan do Jílového. Nakonec byly těžkým terén propojeny stanice Jílové a Skochovice u Vraného a od 1. května 1900 se jezdí plynule z Prahy až do Čerčan. Pro svoji podobu s alpskou železnicí úsek Jílové“Skochovice nese název Český Semmering. V Mníšku pod Brdy se zase těžilo železo. První písemné doklady o jeho těžbě jsou z roku 1746, pravděpodobně se zde však těžilo mnohem dříve. V 50. letech 20. století zde byla dokonce vybudována obrovská kovohuť, která však v roce 1966 zkrachovala kvůli nedostatku železné rudy a dnes je v jejích prostorách hliníkárna. V okolí Mníšku byly provedeny i průzkumné vrty na těžbu uranu, ta však naštěstí nikdy nezačala.[/] V přilehlých brdských lesích byla odedávna hlavním zdrojem obživy těžba dřeva, a později, v 18. století, i malé sklářské hutě. V lesích se také od středověku vyrábělo dřevěné uhlí a stopy po milířích zde můžeme najít dodnes. Sousední údolí Berounky bylo vždy spíš rekreační, než průmyslovou oblastí. Vyprahlé svahy Českého krasu byly využívány hlavně jako ovčí pastviny a ještě na začátku minulého století byly díky tomu převážně odlesněny. Zato v Radotínském údolí byla za 1. republiky postavena obrovská vápenka a lomy na mramor, které jsou aktivní dodnes. Zdejším červeným mramorem je vydlážděná velká část pražského centra. Za komunizmu cementárna údolí vydatně zásobovala prachem. Dnes je již odprašněna, ale tlusté krusty CaCO3 na skalách v okolí továrny přetrvaly až dodnes.[/] Severní a severozápadní část. Plochá krajina s úrodnou půdou zde vždy nahrávala hlavně zemědělství. Hluboké sprašové návěje (pocházející z poslední doby ledové) však sloužily k těžbě keramické hlíny již od pravěku. Později zde vyrostly cihelny (například v Černém Volu nebo Libčicích).[/] Místa, kde vodní tok prořezává opukové vrstvy, odedávna sloužila jako lomy i lůmky pro těžbu stavebního kamene. Nejznámější a nejrozsáhlejší je asi lom v Přední Kopanině, jehož medově zlatá, lehká opuka byla také použita při stavbě Pražského Hradu.[/] Pokud byl ve vesnicích nějaký průmysl, jednalo se hlavně o cukrovary na zpracování cukrové řepy nebo malé pivovary. Většina těchto továrniček zanikla po nástupu komunizmu a od té doby již většinou nebyla obnovena.[/] Naprosto odlišná situace je v údolí Vltavy na sever od Prahy. Od vzniku Levého Hradce se jednalo o tradiční vinařskou oblast (dnes je většina vinic zaniklých), po vybudování severozápadní dráhy zde vznikla řada větších továren. V Roztokách byla na konci 19. století zbudována například továrna na výrobu globusů a na konci 40. let 20. století penicilinka. Její zápach a prašné emise jsou dodnes příčinou sporů mezi místními obyvateli a vedením chemičky. V nedalekých Libčicích byla zase zanedlouho po zprovoznění železnice založena velká šroubárna, později také cihelna „Bratři Fischerové“.[/] Obrovský podíl na hospodářství celého regionu má turistický ruch. Divoká údolí Sázavy, Vltavy a Berounky dala v 19. století impuls k vybudování prvních turistických stezek a spousty výletních hospod. Roku 1857 byla také zahájena pravidelná paroplavební linka z Prahy do Štěchovic. Do roku 1936 se do Prahy plavilo po Sázavě a Vltavě dřevo, často až ze Šumavy. Na vorech se často přepravovalo zboží až z Rakouska nebo Bavorska (například i sůl). Potom však plavba zanikla v důsledku stavby vltavské kaskády. Funkci vltavské kaskády podrobněji popisujeme v Exkurzech. ?
