Milešovské středohoří
Vrátíme-li se do Litoměřic a vyrazíme-li na výlet pro změnu na severozápad, ocitneme se v nejkrásnější oblasti Českého středohoří, přímo v jeho srdci – podcelku Milešovské středohoří. [/]
Tento název je odvozen od nejvyššího vrcholu Českého středohoří – Milešovky (837 m n. m.). Prozkoumáme-li ji pohledem, zjistíme, že Milešovka je poměrně strmý kužel. To však můžeme říci i o okolních vrcholcích, které spolu s Milešovkou vytvářejí přímo pohádkový reliéf, který nemá v celé střední Evropě obdoby. Tato pestrá hradba se prudce vypíná z České tabule a lze ji pozorovat i za zcela běžného počasí až od Prahy. Prvním městem, na které při své cestě narazíme, jsou Lovosice. I když nejsou turistickým centrem, jsou ideálním východiskem pro výlet na vrch Lovoš s následným sestupem do Oparenského údolí.[/]
Pohlédneme-li přímo z lovosického náměstí vzhůru směrem k Českému středohoří, nemůžeme rozhodně přehlédnout jednu z jeho dominant, vrch Lovoš (570 m n. m.), na jehož úpatí Lovosice leží. V národní přírodní rezervaci na jeho úbočí jsou chráněny vrcholové a boční partie dvou přilehlých vrchů s odlišnou geologickou stavbou. Velký Lovoš, tvořený čedičovými horninami, a Malý Lovoš (též Kibička), tvořený znělcovými horninami. Velký Lovoš má bohatší vegetační kryt, který citlivě reaguje na změny expozice svahů. Vyskytují se zde travnaté skalní stepi, lesostepní porosty a suťový les s hojným výskytem chráněných druhů (třemdava bílá, kosatec bezlistý, koniklec luční stepní…). Rezervací prochází naučná turistická stezka. Z vrcholu Lovoše se nám naskytne krásný výhled na celé Milešovské středohoří, stejně působivý je i pohled do Hazmburské tabule s dominantou stejnojmenného hradu. Pravda, dojem poněkud narušuje nepěkná silueta čížkovické cementárny. Přímo na vrcholu Lovoše nás čeká zasloužené osvěžení v turistické chatě. A stane-li se nám, že na Lovoši přebereme, anebo tam budeme chtít strávit romantickou noc, je v turistické chatě i možnost ubytování.[/]
Naučná turistická stezka nás z vrcholu Lovoše svede do romantického Oparenského údolí. To se vine v délce 6 km podél Milešovského potoka od osady Oparno k Malým Žernosekům, kde se potok vlévá do Labe. Cestou narazíme na Morový kámen z roku 1680. A je-li právě podzim, můžeme si odtud odnést i jedlé kaštany. Upečené v troubě chutnají znamenitě. Z údolí zpět na Lovoš můžeme také vystoupat po žluté turistické značce přes Císařské schody. Oparenské údolí, které určitě alespoň jednou navštívil každý turisticky zběhlý Severočech, se dá přehlédnout ze zříceniny hradu Oparno. Ta se tyčí nad osadou stejného jména už od samého počátku 14. století. Zbudovali jej a více než dvě stě let obývali rytíři ze Vchynic (Kinští). Hrad zpustl v dobách Jiřího z Poděbrad.[/]
Ze zříceniny hradu můžeme po modré turistické značce pokračovat podél Milešovského potoka přes Velemín až k místu, kde se tyčí Milešovka (837 m n. m.). Z Milešovky se nám naskytne velkolepý pohled do všech světových stran. Za neopakovatelný jej měl i věhlasný zeměpisný badatel Alexander Humboldt. Velká větrnost a silná bouřková činnost byly inspirací německého názvu Milešovky – Donnersberg (Hromová hora). V průměru je zde ročně 30 bouřkových dnů a pouze 5 dnů v roce je zde bezvětří. Od roku 1905 je na vrcholu meteorologická stanice s 19 m vysokou vyhlídkovou věží. V přilehlé národní přírodní rezervaci jsou cenné zejména bezlesé partie, skalní výchozy a sutě. Na jihozápadním úpatí se nachází tzv. Výří skála, hnízdiště dravců a sov. Vyskytuje se zde většina vzácných druhů rostlin, typických pro České středohoří, a na 94 druhů obratlovců.[/]
O nějakých 250 metrů níž a několik kilometrů dál od vrcholu „Hromové hory“ leží přírodní rezervace Březina. Chráněná je zde stará květnatá bučina a jediné rašeliniště ve středohoří, vzniklé v důsledku přehrazení sesuvem. K rezervaci nevede žádné turistické značení a musíme se tedy spolehnout jen na mapy a vlastní orientační smysl.[/]
Na jižním úpatí Milešovky leží ovocnářská obec Milešov, doložená už roku 1390. Na místě původního gotického hradu na skalním ostrohu stojí renesanční zámek, který byl v letech 1680-1682 barokně rozšířen stavitelem Antoniem Portou pro Zdeňka Kašpara Kaplíře, jenž se vyznamenal při obraně Vídně proti Turkům. Dnes je zde léčebna dlouhodobě nemocných. Na návrší Mlýnce nad obcí stojí barokní kostel sv. Antonína Paduánského z let 1675-1680, též od A. Porty. Z Milešova můžeme jihozápadním směrem vystoupat na čedičový vrch Ostrý (553 m n. m.) se zbytky gotického hradu z 15. století.[/]
Směrem na jihovýchod můžeme po červeném značení vystoupat na úbočí Lipské hory (688 m n. m.). Je to částečně zalesněný a křovinami porostlý skalnatý vrch s ukázkou deskového rozpadu horniny. Uvolněné desky se stávají součástí pohyblivých sutí na svazích se sklonem až 40 stupňů. Ze vzácných druhů se zde vyskytují např. hvozdík sivý, medvědice léčivá, vemeník dvoulistý a další.[/]
Nasměrujme náš výlet Milešovským středohořím k dalšímu turistickému cíli. Tím je Oltářík (nazývaný také Hrádek) se zbytky hradu na vrcholu výrazné čedičové skály nad obcí Děkovka. Nechal ho postavit husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic po roce 1426. V druhé polovině 15. století jej získali rytíři z Polenska, od roku 1468 byl v držení Házmburků. Od roku 1544 je uváděn jako pustý. Je odtud velmi pěkný rozhled nejen po celém Milešovském středohoří.[/]
Po modré značce (lépe mít turistické mapy v ruce) dojdeme na Kuzov (416 m n. m.). Tato přírodní památka je dokonalou ukázkou souběhu dvou žilních útvarů, vypreparovaných z okolních usazenin. Skaliska na jaře doslova září žlutými květy tařice skalní, ale roste zde i vzácný česnek tuhý.[/]
Náš poznávací okruh Milešovským středohořím pomalu uzavírá ves Vlastislav, ležící v údolí potoka Modly. Nad vsí se zachovaly zbytky opevnění hradiště z 9. století, přisuzovaného kronikářem Kosmou luckému knížeti Vlastislavovi. Podle pověsti byl Vlastislav jedním z knížat, kteří se stavěli proti sjednocení severních a středních Čech pod vedením kmene Čechů. Byl však poražen a hradiště vyvráceno. V horní části obce stál původně hrad Skalka ze 14. století, zničený v roce 1639 Švédy. Dochovala se jen okrouhlá opuková věž, pod níž postavil Antonio Porta v 17. století barokní zámeček.[/]
Dalším bodem na naší trasy je skalnatý čedičový vrch Košťál (481 m n. m.), ležící nad Třebenicemi. Jsou zde zbytky hradu, prvně připomínaného roku 1372. Hrad vznikl jako mocenské centrum rozsáhlého majetku kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Na počátku husitské revoluce jej získali Kaplířové ze Sulevic. Ještě v roce 1422 byl obléhán husity, ale v 16. století byl již opuštěn. Výborný výhled nám nabídne nápadný protiklad roviny s vystupujícím Házmburkem na jihu, s labským údolím na východě a Českým středohořím na severu. Tato přírodní památka je rájem pro teplomilná společenstva rostlin, kterým se daří na svazích a skalách. Najdeme zde i zvlášť chráněné druhy, např. hlaváček jarní nebo kosatec bezlistý.[/]
Pokud bychom celý výlet absolvovali pěšky, byli bychom pořádně ucabrtaní, ale poslední bod naší trasy bychom si opravdu neměli nechat ujít. Je jím Borečský vrch (446 m n. m.). Tuto národní přírodní památku tvoří zalesněná trachytová kupa se skalními výstupy a suťovými poli na úbočích. Zvláštností jsou v zimě tzv. ventaroly – výrony teplého a vlhkého vzduchu z horních vyústění puklinového systému kopce. Teplotní rozdíl mezi unikajícím vzduchem a okolím bývá až 16 stupňů, a tak se v okolí puklin neudrží sníh. Proto se zde vyskytují druhy rostlin, které nesnášejí teploty pod nulou. Je zde jediné místo u nás, kde se vyskytuje středomořská játrovka s českým názvem borečka vzácná. V létě proudí vzduch obráceně, a tak můžeme nalézt na úpatí kopce při vyústění puklin ledové krápníčky. Přes vrch vede naučná turistická stezka Lovoš-Boreč.[/]
Náš výlet po romanticky krásném a zároveň divoce rozervaném Milešovském středohoří je u konce. Okruh, na který jsme se vydali z Lovosic, se uzavírá. Ještě než se však vydáme prozkoumávat další zajímavé oblasti Litoměřicka, nesmíme zapomenout na dvě místa. Tím prvním je malebné městečko Třebívlice, které leží na jihozápadních svazích Českého středohoří. První zmínka o obci pochází z roku 1318, kdy je zmiňován Mikuláš z Třebívlic. Majitelem se roku 1812 stal František hrabě z Klebelsbergu, který obec koupil od Lobkoviců. Hrabě se oženil s Amálií von Brössigke, ovdovělou von Levetzow. Jejich manželství však zůstalo bez potomků a Třebívlice zdědila nevlastní dcera hraběte, Ulrika Sofie von Levetzow. Nesmrtelný věhlas této dámy způsobila láska Johanna Wolfganga Goetha, který se do tehdy sedmnáctileté Ulriky ve svých 72 letech zamiloval. Stálá expozice J. W. Goetha a Ulriky von Levetzow byla instalována v přilehlé budově třebívlického zámku. Nalezneme zde mj. osobní věci Ulriky, posmrtnou masku Goetha a především proslulou Ulričinu kolekci sedmi empírových šperků z českých granátů, zhotovenou r. 1820 pro Amálii von Levetzow, což byl pravděpodobně dar Františka z Klebelsbergu. Tyto šperky z největších a nejkrásnějších broušených českých granátů, zasazených do zlata, zdědila právě Ulrika.[/]
Po návštěvě Třebívlic už nám zbývá jen jeden „turistický drahokam“ oblasti, a tím jsou Třebenice se svými granáty. Tyto granáty jsou překrásné drahokamy, které se na Třebenicku hojně vyskytují. Můžeme si je prohlédnout v místním Muzeu českého granátu.[/]
Muzeum českého granátu
Třebenické muzeum patří mezi nejstarší muzea na našem území. Vzniklo již roku 1872 a jeho zakladatelem byl třebenický občan MUDr. Václav Pařík, který byl velkou osobností Třebenic 19. století. Zlaté období třebenického muzea přišlo v roce 1891, kdy byla v Praze pořádána velká Jubilejní výstava. Třebeničtí se jí zúčastnili se svým kancionálem, unikátními archeologickými předměty a hlavně se sbírkou z náplavových granátových písků „Pyropové diluvium v Českém středohoří“. A právě tato sbírka získala na výstavě čestný diplom s právem ražení zlaté mince. Svůj další velký den zaznamenali třebeničtí o čtyři roky později, přesně 11. června 1895, na Národopisné výstavě. Předvedli způsob pláchnutí granátů a jejich třídění a zpracování, odpoledne s úspěchem vystupovalo třebenické kvarteto. Jejich prezentace na Národopisné výstavě pak byla oceněna bronzovou medailí. Po Paříkově smrti v roce 1901 muzeum osiřelo a v roce 1911 nakonec postoupilo prostory německé škole. Sbírky na čas skončily v bednách a vlhku staré školy. Nakonec pomohly třebenickým okolní české okresy – libochovický, roudnický a slánský, které pomocí svých zástupců v Menšinovém komité zakoupily Paříkův dům č. 82. A tak již 6. dubna 1913 bylo otevřeno, jak jinak, Paříkovo muzeum. Po všelikých reorganizacích nakonec sbírky skončily v Okresním vlastivědném muzeu v Litoměřicích. Dnes můžeme v Třebenicích navštívit Muzeum českého granátu v prostorách bývalého luteránského kostela.
[/]
V Třebenicích určitě nevynecháme pozdně gotický kostel Narození Panny Marie, nacházející se na protáhlém třebenickém náměstí. V 17. a 19. století byl ještě upravován. Uvnitř se nalézají dva renesanční alabastrové reliéfy z poloviny 16. století – Večeře a Adorace. Zajímavá je i barokní hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice s dřevěnou zvonicí.
