Lounsko a Žatecko – Horopis

Přirozenou historickou osou regionu je údolí řeky Ohře, ostatní části jsou převážně pahorkatiny či vrchoviny s relativně nevelkou nadmořskou výškou, jen zřídka přesahující 500 metrů. Přesto je výškový rozdíl mezi nejnižším bodem u Koštic (161 m) a nejvyšším u Lubence (Čertovka 587 m) značný. Zatímco vulkanický reliéf Českého středohoří, Doupovských hor a hluboká údolí Džbánu působí dynamickým dojmem, jsou pro ostatní oblasti charakteristické měkčí a spíše ploché tvary. Jedinečné panorama Českého středohoří je výsledkem tektonických zdvihů, třetihorní sopečné činnosti a pozdější denudace a eroze. Jeho čedičová a znělcová západní část u Loun působivě vystupuje přímo nad říčním údolím a působí tak navzdory nevelké výšce skutečně monumentálním dojmem. Nejvyšší vrch Oblík (509 m) nabízí nádherné výhledy a zajímavou stepní květenu, totéž platí o sousední Rané (457 m), Srdovu (482 m) a Brníku (471 m), Červený vrch neboli Stříbrník (271 m) je korunován rozhlednou. Známé naleziště minerálu aragonitu se nachází na nápadně špičatém kopci Číčov (477 m).
Na jih od široké říční nivy Ohře se rozkládá Džbánská vrchovina, křídová tabulová plošina dosahující největší výšky vrcholem Džbán (534 m). Jsou pro ni typické hluboké erozní rýhy a strže, některé okraje opukové tabule se na příkrých svazích odlamují přirozenou cestou či jako následek již od středověku probíhající těžby vysoce kvalitního stavebního kamene. Hluboká údolí (až 150m) v převážně severojižním směru se střídají s lesnatými parovinami, dominantu západní části Džbánska tvoří Výrov (509 m) s krásným výhledem do Poohří a na Doupov.

Na Podbořansko od západu zasahují výběžky Doupovských hor, které ovšem v této části s nadmořskou výškou kolem 500 metrů jsou spíše vrchovinou. Jejich dnešní členitý reliéf je pozůstatkem rozsáhlého štítového vulkánu s řadou bočních jícnů, roztříštěného mohutným výbuchem a ohlazeného následnou erozí. Čediče, tufy a tufity zde vytvářejí plochou hornatinu s množstvím lesů i lokalit téměř stepního rázu s cennou flórou, například Chlum (539 m). Od jihu sem proniká také Rakovnická pahorkatina s rozsáhlými lesními celky, jejíž některé svahy jsou posety velkými žulovými skalisky a balvany. Z rozhledny na vrchu Všech Svatých (470 m) u Petrohradu je dobrý výhled na Jesenicko a Doupovské hory. Zajímavé výhledy nabízí také Kapucínský vrch (406 m) nad Vidhosticemi a Schillerova rozhledna nad obcí Kryry (383 m).
Přirozenou historickou osou regionu je údolí řeky Ohře, ostatní části jsou převážně pahorkatiny či vrchoviny s relativně nevelkou nadmořskou výškou, jen zřídka přesahující 500 metrů. Přesto je výškový rozdíl mezi nejnižším bodem u Koštic (161 m) a nejvyšším u Lubence (Čertovka 587 m) značný. Zatímco vulkanický reliéf Českého středohoří, Doupovských hor a hluboká údolí Džbánu působí dynamickým dojmem, jsou pro ostatní oblasti charakteristické měkčí a spíše ploché tvary. Jedinečné panorama Českého středohoří je výsledkem tektonických zdvihů, třetihorní sopečné činnosti a pozdější denudace a eroze. Jeho čedičová a znělcová západní část u Loun působivě vystupuje přímo nad říčním údolím a působí tak navzdory nevelké výšce skutečně monumentálním dojmem. Nejvyšší vrch Oblík (509 m) nabízí nádherné výhledy a zajímavou stepní květenu, totéž platí o sousední Rané (457 m), Srdovu (482 m) a Brníku (471 m), Červený vrch neboli Stříbrník (271 m) je korunován rozhlednou. Známé naleziště minerálu aragonitu se nachází na nápadně špičatém kopci Číčov (477 m).
Na jih od široké říční nivy Ohře se rozkládá Džbánská vrchovina, křídová tabulová plošina dosahující největší výšky vrcholem Džbán (534 m). Jsou pro ni typické hluboké erozní rýhy a strže, některé okraje opukové tabule se na příkrých svazích odlamují přirozenou cestou či jako následek již od středověku probíhající těžby vysoce kvalitního stavebního kamene. Hluboká údolí (až 150m) v převážně severojižním směru se střídají s lesnatými parovinami, dominantu západní části Džbánska tvoří Výrov (509 m) s krásným výhledem do Poohří a na Doupov.
Na Podbořansko od západu zasahují výběžky Doupovských hor, které ovšem v této části s nadmořskou výškou kolem 500 metrů jsou spíše vrchovinou. Jejich dnešní členitý reliéf je pozůstatkem rozsáhlého štítového vulkánu s řadou bočních jícnů, roztříštěného mohutným výbuchem a ohlazeného následnou erozí. Čediče, tufy a tufity zde vytvářejí plochou hornatinu s množstvím lesů i lokalit téměř stepního rázu s cennou flórou, například Chlum (539 m). Od jihu sem proniká také Rakovnická pahorkatina s rozsáhlými lesními celky, jejíž některé svahy jsou posety velkými žulovými skalisky a balvany. Z rozhledny na vrchu Všech Svatých (470 m) u Petrohradu je dobrý výhled na Jesenicko a Doupovské hory. Zajímavé výhledy nabízí také Kapucínský vrch (406 m) nad Vidhosticemi a Schillerova rozhledna nad obcí Kryry (383 m).

Vodopis

Celý region je odvodňován řekou Ohří, která pramení v SRN v pohoří Fichtelgebirge (Smrčiny) v nadmořské výšce 732 m. Vlévá se do Labe u Litoměřic a celková délka toku činí 302 km. Řeka proslulá svou nestálostí a častým měněním koryta je od sedmdesátých let 20. století svázána Nechranickou přehradou, takže pravidelné jarní záplavy se staly minulostí. Spolu s nimi ale zmizely i krásné zaplavované louky v říční nivě, které již ve středověku daly celé oblasti jméno Lucko. V úseku mezi Žatcem a Košticemi Ohře silně meandruje a vytváří zajímavá slepá ramena coby pozůstatky starších koryt. Do Ohře jako páteře říční sítě se vlévá řada menších přítoků, převážně nepříliš vodnatých potoků. Z levostranných přítoků je nejvýznamnější říčka Chomutovka, pramenící v Krušných horách, a menší potok Hutná. V Českém Středohoří u Libčevsi pramení Hrádecký a Suchý potok, odvodňující spolu s krátkými toky Dobročky a Chožovského potoka většinu zbylé levobřežní části regionu. Největší mezi pravostrannými přítoky jsou Blšanka a Liboc, oba pramenící v Doupovských horách. Podvinecký potok odvodňuje Petrohradskou pahorkatinu směrem k Ohři, Černocký potok protéká Kryrskou pahorkatinou a vlévá se do Blšanky. Z hlubokých údolí Džbánu odvádějí vodu severním směrem Klučecký potok, Hasina a Smolnický potok, zatímco Dolnooharskou tabuli odvodňuje Debeřský potok. K rekreačním účelům je využívána pouze Ohře, jejíž četné zákruty nabízejí zajímavé oblázkové pláže, ovšem teplota vody vzhledem k nedaleké přehradě zůstává nízká i v letních měsících.

Vodní nádrže

V celé oblasti je v současné době citelný nedostatek větších vodních nádrží, což nepříznivě ovlivňuje i klimatické poměry. Tento stav je výsledkem hromadného rušení rybníků v 18. a 19. století, ačkoli zejména v předbělohorské době byla zdejší rybniční soustava velmi rozsáhlá. Největší vodní plochou je Lenešický rybník (111 ha), významná ornitologická lokalita a mokřadní biotop. Totéž platí i pro menší rybník severně od Dobroměřic, založený v 16. století, a dva rybníky u Kněžic. Další větší rybníky jsou u Lubence, Nepomyšle, Stebna a Vidhostic. Pro rekreaci je nejvíce využívána západně od Žatce ležící Nechranická přehrada, nacházející se již mimo region. S rozlohou 1340 ha je největší vodní plochou v severozápadních Čechách a její 3,5 km dlouhá sypaná hráz je největším dílem svého druhu ve střední Evropě.