Kraj Oty Pavla
„Nad ostrůvkem u řeky stoupala do výšky stráň, a byla to zvláštní stráň, nebylo v ní žádné kamení, jaké v takové stráni bývá, ale hebký vysoký pažit na plošinkách mezi mohutnými duby, sem se chodila pást zvěř a tudy klusala pít k řece. Byla to vlastně krásná zahrada a nebo také zámecký park …“. Tak líčí přírodu Křivoklátska spisovatel Ota Pavel v jedné z nejznámějších povídek – Smrt krásných srnců.[/]
Pro cestu sem můžeme zvolit automobil a udělat si několik okružních pěších výletů, ale tento kraj si nejlépe vychutnáme po vodě, když budeme pomalu brázdit romantickou Berounku a četných zastávek využijeme k načerpání zdejší neopakovatelné atmosféry.[/]
Skryje
Nejstarší zmínky o této obci pocházejí z první poloviny třináctého století. Patřila původně k benediktinskému klášteru v Kladrubech, ale zakrátko se dostala pod Křivoklátské panství.[/]
Kolem obcí Skryje a Týřovice vystupují v údolí řeky Berounky na zemský povrch vrstvy nejstaršího útvaru prvohor – kambria. Dochovalo se zde velké množství zkamenělin tehdy žijících živočichů, z nichž nejznámějšími se stali trilobiti. Když se Fůrstenberkové, jako křivoklátští majitelé snažili v neutěšené době 18. a 19. století povznésti zdejší kraj, zadali projektování železnice francouzskému inženýrovi Joachimu Barrandovi. Ten se v okolí Skryjí setkal s bohatými nalezišti zkamenělin. Barranda objev natolik ovlivnil, že studiu zkamenělin věnoval zbytek svého života. Výsledkem jeho práce bylo vedle množství nasbíraného materiálu i několikasvazkové dílo popisující více než 3 560 druhů zkamenělin. Barrande tak položil základy české paleontologie a začlenil Skryje mezi světová naleziště fosilií.[/]
Dnes tu má svou pamětní síň i památník. Expozice je zaměřena na život a dílo Joachima Barranda a je zde vystaveno mnoho zkamenělin z okolí Skryjí i osobní věci J. Barranda. Další částí expozice je tzv. „Muzeum našich babiček“, které se věnuje životu na venkově na přelomu 19. a 20. století. Jsou zde vystaveny fotografie starých venkovských roubených obytných domů i hospodářských stavení. Výstava je doplněna ukázkami hospodářského nářadí a předmětů na domácí přípravu pokrmů.[/]
Týřov
Lesnatá oblast v povodí řeky Berounky byla ve 13.století centrem královských držav v Čechách s nejhustší koncentrací panovnických hradů. Nad ústím potoka Úpoře do Berounky, severně od Skryjí, je možné najít zbytky jednoho kdysi z nejvýznamnějších královských hradů – Týřova. Cesta sem vede z pravého břehu od mostu přez Berounku a povede nás žlutá turistická šipka. Terén je členitý, místy nám pomohou dřevěné chodníčky, občas budeme muset překračovat či podlézat větve stromů a nakonec nás bude čekat prudké stoupání. Z ostrohu, na němž stojí zřícenina hradu Týřov, uvidíme však do dalekého okolí a pohled na vinoucí se řeku Berounku nám námahu našeho výstupu vynahradí.[/]
Hrad byl založen na počátku vlády Václava I. Jeho předlohou byl francouzský kastel, v té době typ nejdokonalejšího hradu ve smyslu obranných možností. Stavba hradu byla dokončena v roce 1249. Spodní část hradu zajišťovalo šest věží umožňující i boční střelbu, tedy daleko aktivnější obranu hradu. Byla zde ještě čtverhranná vstupní brána, obytná věž a další menší stavby. V roce 1315 tu byl Vilémem Zajícem z Valdeka vězněn Jindřich z Lipé. Poté byl hrad několik let v zástavním držení, až jej po svém návratu do Čech jako jeden z prvních hradů vyplatil panovník Karel IV. V roce 1422 získal Týřov Aleš Holický ze Šternberka. Král Jiřík z Poděbrad zastavil hrad Týřov pánům z Ensidle a neboť noví majitelé nedisponovali dostatečnými prostředky k zajištění provozu tak rozsáhlého hradu a důsledkem bylo, že Týřov v průběhu 16. století pustl a změnil se ve zříceninu.[/]
U Rozvědčíka
Jen coby kamenem dohodil a ještě kousek došel, se vlévá do Berounky Skřivaňský potok. „Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap Jarka Franěk se svou ženou,“ zvěčnil toto místo v knize Jak jsem potkal ryby Ota Pavel. „Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho na hnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restauraci U Rozvědčíka.“ Ta tu stojí dodnes a nabídne vám dobré pivo, guláš, uzená žebírka či vynikající svíčkovou. Před hospůdkou je i částečně zastřešené posezení na zahrádce a stánek s dalšími lákadly v podobě pamlsků i upomínkových předmětů. Sedají tu čundráci, vodáci, trempové, výletníci, skauti, cyklisté i rybáři a vůbec všichni, kteří mají rádi Berounku. Toto místo je nabito zvláštní energií. Za domem zpívá potok a od řeky vane svěží vánek a nikomu se odsud nechce.[/]
Nezabudice
V budově Obecního úřadu v Nezabudicích si můžeme již od července 1998 prohlédnout pamětní síň věnovanou právě výše zmíněnému nezabudickému rodákovi, legionáři, rozvědčíkovi a především statečnému člověku Jaroslavu Fraňkovi. Jsou zde k vidění archivní dokumenty, množství fotografií a předměty osobní památky, které přibližují návštěvníkům osudy J. Fraňka na ruské frontě, vybudování a provozování výletní hospody U Rozvědčíka a odbojovou činnost v době druhé světové války. Pamětní síň je pobočkou muzea T.G.M. v Rakovníku.
Obec, která má své kořeny již ve dvanáctém století se může pochlubit i restaurovaným kostelem sv. Vavřince s přilehlou farou a naladí nás na struny z počátku minulého století.[/]
Branov
„Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžeme uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudeme moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo,“ napsal Ota Pavel, když putoval vzpomínkami k Berounce. Ten kraj pod hradem Křivoklát přirostl Otovi k srdci.[/]
Pamětní síň Oty Pavla najdeme v domku převozníka na západním cípu obce Branov, při pravém břehu řeky Berounky. Přístup sem je buď pěšky po zprvu polní, pak lesní cestě z Branova, nebo z druhé strany řeky přívozem.[/]
Ota Pavel se narodil jako Ota Popper v rodině židovského obchodníka Lea a jeho ženy Hermíny. Pavlovo dílo a význam nejlépe vystihuje tento obsáhlejší výrok Jana Wericha: „Víte, kdo psal nádherně o rybách“ Jemu ty ryby personifikovaly lásku k tátovi. Ve vztahu k řece byla ukryta láska k mámě. A v osudu řeky a ryb byl hněv nad nelidskostí nacismu i touha po životě. On tohle všechno dokázal říci skrze ryby, a přitom mu nebyly jen záminkou. Kdyby to bylo psaný anglicky, klečel by Pavlovi svět u nohou.“
