Hořické chlumy
Hořickými Chlumy nazýváme zalesněné asymetrické pásmo Hořického hřbetu, které se táhne od obce Velký Vřešťov severozápadním směrem až k příznačně pojmenované vsi Konecchlumí. Tento hřbet je dlouhý zhruba 20 kilometrů a je rozdělen erozní činností řeky Javorky a řeky Bystřice na tři části, a sice na tzv. Mlázovický, Hořický a Vřešťovský chlum. V místech, kde vodní toky prorazily v pískovcové hornině hluboká údolí, tvoří Chlumy zubovité vyvýšeniny, avšak hřeben Chlumů je rovný a vede po něm široká, schůdná a místy i sjízdná cesta. Přestože je toto zalesněné území protknuto řadou lesních cest a stezek jako stvořených k příjemným procházkám, vydejme se společně po této hřebenové cestě, jež prochází napříč všemi třemi Chlumy, tam kde je nutné, prudce sestupuje do údolí řek, aby z nich opět stejně prudce vystoupala, přičemž v odlesněných průsecích se z ní rozevírají půvabné rozhledy po okolí.[/]
Mlázovický chlum
Mlázovickým chlumem je označována severozápadní část Hořického hřbetu, která je od sousedního Hořického chlumu oddělena hlubokým údolím řeky Javorky. Tento hřeben je sice nejkratší, ale zároveň je ze všech tří chlumů nejvyšší. Vstupujeme-li do Mlázovického chlumu v obci Konecchlumí, mineme barokní kostel sv. Petra a Pavla, vystavěný v letech 1728-1729 architektem Donatem Theodorem Morazzim. Tato stavba nás zaujme již na první pohled, neboť svojí exponovanou polohou tvoří nejnápadnější dominantu v okolí. Od konecchlumského kostela se navíc naskýtá nádherný výhled do kraje, a to zvláště na Jičínsko. Po vstupu do Chlumského lesa nás očekává výrazné stoupání téměř až na vrch Maxinec, jenž je se svojí nadmořskou výškou 450 metrů nejvyšším bodem celého Hořického hřbetu. Odtud sestoupíme do hlubokého údolí, které zde prorazila řeka Javorka. Toto průlomové údolí, nazývané též Mezihořské, vytváří velmi půvabné zákoutí se širokými říčními nivami. Otevírá se za Šárovcovou Lhotou při vstupu Javorky do pásma Hořických chlumů a táhne se až k jejímu vyústění u bývalého Machova mlýna na jižní straně hřbetu nedaleko obce Ostroměř.[/]
Hořický chlum
Se stejnou prudkostí, s jakou Mlázovický chlum klesá do Mezihořského údolí, z něj na druhé straně stoupá i chlum Hořický. Na úbočí svahu Hořického chlumu se nad tímto údolím rozkládá malebná, lesy obklopená osada zvaná Libín, na jejímž okraji se setkáme s mohutným pískovcovým pomníkem Aloise Jiráska, vytvořeným sochařem J. Štursou v roce 1921. Z Libína vystoupáme zalesněnou strání až na hřebenovou cestu, po níž pokračujeme napříč Hořickým chlumem, přičemž cestou po pravé straně mineme nejvyšší bod tohoto úseku vrch Chlum, vypínající se svojí nadmořskou výškou 449 metrů nad uprostřed lesů schovanou osadou Chloumky. V místech, kde hřebenová cesta vystupuje z Chlumského lesa, se před námi rozevírají skvělé výhledy k severu na Zvičinu s impozantním horizontem Krkonoš a k jihu na Hořice a planinu Hradeckou.[/]
Hořický chlum je ze všech tří chlumů nejdelší a jeho tvar je značně asymetrický. Zatímco k jihozápadu se pozvolna snižuje do roviny Ostroměřské tabule, jeho severozápadní svah spadá do Bělohradsko-miletínského úvalu o mnoho ostřeji. V lesích hořických Chlumů ze země vyvěrají také četné léčivé prameny. Nejvýznamnější z nich jsou prameny Mlázovické, které vznikají nad městem Mlázovice ve svahu vrchu Maxince. Léčivá voda zde prýští snad z dvanácti pramínků, které se posléze stékají v jeden. U výtoku pramene byly v druhé polovině 19. století založeny slatinné lázně, využívající ke koupelím také místní ložiska rašeliny. Tyto lázně však byly po druhé světové válce zrušeny a uzavřeny. O léčivosti jiných pramenů (zmiňme alespoň pramen u Kalíšku, u sv. Gotharda, v Bílsku, Hrachovci či v Sovích dolech, známý jako pramen Štěpánčin) se objevují jisté pochybnosti, každopádně se jedná o prameny s velmi čistou a chutnou vodou. Ve zdejších lesích se setkáme také s řadou dalších bezejmenných nebo místně pojmenovaných pramínků a potůčků, jako je např. tzv. Kotkova studánka na Tikovce, prameny v Bertholdce, Chloumkách, Svatogothardské Lhotě, na Dachovech, Doubravě či Kačerově. Na pískovcové skalní podloží jsou vázány také nevelké vodní plochy, z nichž nejznámější je zatopený pískovcový lom, místně nazývaný Šprkolka, který vznikl vývěrem spodní vody po ukončení těžby pískovce.[/]
Po hřebenovce dojdeme až k Lukaveckému kříži, kde je tato cesta přetnuta silnicí, vedoucí z obce Lukavec do Hořic. Asi 200 metrů od tohoto místa byla v roce 1998 vystavěna telekomunikační ocelová věž, na níž byl hořickým odborem Klubu českých turistů zpřístupněn vyhlídkový ochoz. Za velmi dobré viditelnosti je kruhový výhled z této rozhledny skutečně jímavý. Na jedné straně Zvičina v pozadí s Krkonošemi a Orlickými horami, na straně druhé výhled na Prahu, Chvaletice, v dáli je dokonce pozorovatelná i Kunětická hora. Pokračujeme-li od této rozhledny dále po červené turistické značce, ještě než seběhneme do centra města Hořic, mineme na hřebeni Hořického chlumu Hlohovskou kapli, kterou zde nechal vystavět hořický rodák Josef Stanislav Jandera v roce 1826 k odvrácení morové rány. Nedaleko od této kaple byla v letech 1924-1928 vystavěna na paměť bojovníků za svobodu Masarykova věž samostatnosti, jejíž součástí je kromě památníku odboje a pietní síně také observatoř s rozhlednou.[/]
Hořice
Sestupujeme-li od Hlohovské kaple po červené turistické značce po jižním svahu Hořického chlumu, vstoupíme záhy do okrajové aglomerace města Hořic, projdeme kolem starého židovského hřbitova a po dlouhém, celkem prudkém klesání se ocitneme v centru tohoto města. Hořice jako osada byly prvně zmiňovány již roku 1143, městečko zde bylo lokováno až někdy ve 13. století. V 16. století vystavěli tehdejší majitelé panství Smiřičtí ze Smiřic na místě původní středověké tvrze renesanční zámek, který byl po požáru v roce 1749 barokně a později v první polovině 19. století klasicistně upraven. Stavbu hořického zámku výrazně poznamenaly také adaptace z roku 1848, kdy byly do jeho budovy nastěhovány nové správní orgány. Od této doby je hořický zámek již stálým sídlem administrativy. Na jižním okraji hořického náměstí se setkáme s honosným barokním kostelem Narození Panny Marie, jenž byl vystavěn letech 1741-1744 dle plánů K. I. Dientzenhofera na místě původního dvoulodního kostela, zničeného požárem v roce 1736. Současná zástavba centra Hořic pochází až z 19. století, jeho nejvýraznější stavbou je novogotická radnice, vystavěná v roce 1872. [/]
Hořice získaly věhlas především svojí dlouhou kamenosochařskou tradicí, jež úzce souvisí se zdejší těžbou kvalitního pískovce. Ovšem nejen hořické pískovcové lomy byly velmi proslulé. Na severním úpatí Hořického chlumu u osady Dachova nalezneme pískovnu zvanou Soví doly, známé byly také lomy vojické, doubravské, lomy v Podhorním Újezdě či na Boháňce a Skále, v Březovicích nebo U svatého Josefa. Při všech větších pískovnách byly zároveň zřízeny sochařské a kamenické dílny, které vyhotovovaly stavební architektonické práce i figurální sochařskou tvorbu. Ještě na počátku 20. století se tu těžil pískovec asi na 40 místech, dnes je však už většina zdejších lomů uzavřena. V současné době je tato slavná tradice reprezentována především místní Střední průmyslovou školou kamenickou a sochařskou.[/]
Vrch Gothard
Proč si Hořice vysloužily přídomek „město kamenné krásy“, nejlépe pochopíme, navštívíme-li nedaleký vrch Gothard, který se nachází při východním okraji města. Na návrší tohoto pahorku, jenž byl formován akumulační činností řeky Bystřice, se v době před lokací města nacházelo původní raně středověké tržiště. Za husitských válek v roce 1423 zde byla svedena bitva, v níž Žižkova vojska porazila oddíly kališnické šlechty pod vedením Čeňka z Vartemberka a Bořka z Miletínka. Vítězství husitských vojsk v bitvě na vrchu Gothardu dnes připomíná husitská mohyla z roku 1893, vystavěná na návrší Mohejlík jižně od Hořic, na místě vlastní bitvy byla umístěna socha Jana Žižky v nadživotní velikosti. Na vrcholu tohoto pahorku stojí barokní hřbitovní kostel sv. Gotharda z roku 1783, obklopený starým hřbitovem s cennými náhrobky z první poloviny 19. století a pomníky padlých v bitvě u Sadové roku 1866. V sousedství kostela byl vybudován nový hřbitov, opatřený mohutnou, 14,5 m vysokou novorenesanční vstupní pískovcovou branou z let 1892 až 1905 s bohatou ornamentální i figurální výzdobou. Před touto branou jsou umístěny sochy sv. Václava a sv. Gotharda z roku 1773. Taktéž na novém hořickém hřbitově nalezneme monumentální náhrobky od profesorů hořické sochařsko-kamenické školy. Na vrchu Gothardu byla instalována Mezinárodní galerie moderního umění pod širým nebem, každoročně obohacovaná o díla vznikající v rámci Sympozia v bývalém lomu U sv. Josefa. V roce 1976 byla v sousedství této galerie vystavěna rovněž budova Galerie plastik.[/]
Smetanovy sady
Jiným místem, kde se v Hořicích setkáme s cennými pracemi našich předních sochařů, jsou Smetanovy sady, založené v roce 1900. Zde jsou rozmístěna významná sochařská díla jako je např. Šalounův Krakonoš, Husité na stráži od V. Suchomela, Jánošík od F. Úprky, B. Smetana od M. Černila, Mikoláš Aleš od F. Duchače-Vyskočila apod. Mnoho dalších významných soch je rozmístěno v různých částech města.[/]
Vřešťovský chlum
Hodláme-li pokračovat v cestě Hořickými chlumy, opustíme město Hořice při jeho jihovýchodní hranici a sestoupíme do průlomového údolí řeky Bystřice, zvaným též na Potokách, k němuž se přimykají menší údolíčka Svatogothardské a Březovické. Podobně jako Javorka v Mezihořském údolí i zde vytvořila meandrující Bystřice malebné údolí s širokými nivními loukami. V opačném svahu pak z tohoto údolí vystupuje nejvýchodnější z Chlumů Hořického hřbetu, a sice Vřešťovský chlum, který je z nich nejmírnější, u obce Boháňka dosahuje svého nejvyššího bodu 422 metrů nad mořem. Rovněž z Vřešťovského chlumu se rozevírají překrásné výhledy na Hradeckou planinu a Hořicko, avšak výhled k severu zahrazuje les lemující hřebenovou cestu. U obce Boháňka se taktéž setkáme podobně jako na Svatém Gothardu u Hořic s galerií v přírodě, i když počet zde instalovaných moderních pískovcových plastik je oproti té hořické podstatně nižší.[/]
Na jihovýchodním konci Vřešťovského chlumu leží velmi starobylá obec Velký Vřešťov. Její počátky jsou spojeny se stejnojmenným hradem, vystavěným někdy ve 13. století na kopci nad vsí. Roku 1467, kdy Velký Vřešťov patřil Janu Zajíci z Hazmburka, byl tento hrad dobyt, pobořen a posléze zpustl úplně, takže zde dnes nalezneme pouze zbytky valů na zalesněném svahu. V blízkosti této obce se nachází rozlehlý Velkovřešťovský rybník s rekreačním střediskem, při němž se rozkládá Vřešťovská bažantnice, vyhlášená roku 1949 přírodní rezervací pro ochranu zdejšího dubo-habrového lužního lesa. Zde naše cesta hořickými Chlumy končí, neboť Hořický hřbet v okolí obce Velký Vřešťov již ztrácí svůj zřetelný průběh a přechází v pahorkovitou planinu, na jejímž formování se zásadně podílela řeka Trotina.
