Dolní Poohří
V Třebenicích definitivně opustíme turisticky atraktivní České středohoří. Zdálo by se, že to nejlepší už máme za sebou. Ale není to tak docela pravda. Čekají nás dvě perly severočeských hradů a zámků, lužní lesy, ba dokonce jedny lázně. Ale hezky popořadě. [/]
Jednu z nejvýraznějších dominant Českého středohoří tvoří hrad Házmburk, ležící nedaleko města Libochovic. Archeologickými nálezy je zde prokázána existence hradiště ze starší doby železné a střední doby hradištní. Dalimil ve své kronice uvádí pověst o založení původního opevnění, spadající už do doby luckých válek. Vlastnili jej Lučané, proti nimž bojoval pražský kníže Hostivít. [/]
Hrad Hazmburk
Historie samotného hradu, který se nejprve nazýval Klepý, podle kopce na kterém stojí, sahá do poloviny 13. století. Kolem roku 1250 ho vybudovali na území svého panství Lichtenburkové. Ti vlastnili hrad až do počátku 14. století, kdy ho získal český král Jan Lucemburský. Roku 1335 jej však od krále Jana koupil jeden z předních šlechticů v království, Zbyněk Zajíc z Valdeka. Spolu s hradem a vsí Klapý koupil i tvrz a ves Libochovice a některé další vesnice. Podle svého německého jména Zbyněk Zajíc hrad Klepý přejmenoval na Hasenburg (Zaječí hrad, později počeštěno na Házmburk). Krátce po roce 1335 Zbyněk přistoupil k rozsáhlým stavebním úpravám. Tehdy byla postavena druhá, tzv. černá věž a další budovy, spolu s přístupem ze severu a spodní branou. Hrad Házmburk tak získal touto přestavbou svoji výraznou podobu se dvěma věžemi – horní tzv. bílou (stavební materiál pískovec) a dolní černou (čedič). Zajícové z Házmburka patřili, hlavně ve 14. a 15. století, k nejmocnějším rodům v království a jejich sídelní hrad Házmburk byl významnou oporou krále a církve, což se projevilo zejména v období husitských válek. Husité se pokoušeli hrad dobýt třikrát, a to v letech 1424, kdy po neúspěchu vypálili alespoň Libochovice, dále pak v letech 1429 a 1431, avšak vždy neúspěšně. Od konce 15. století význam hradu postupně upadal, protože Zajícové přesídlili do svého sídla v Budyni nad Ohří, kde vybudovali honosný renesanční zámek. Házmburk však drželi až do roku 1558, kdy ho již jako pustý prodali Lobkovicům. Od té doby chátral a dnes jeho tehdejší slávu připomíná pouze zřícenina. V posledních letech byl však hrad po opravách zpřístupněn a míří k němu stále více návštěvníků, neboť z jeho věže je skvělý výhled na sever do Českého středohoří a na jih do Poohří. S hradem je spojováno mnoho pověstí, hlavně o ukrytých pokladech, proto neušel v průběhu staletí zájmu zlatokopů. Pozornost mu věnovalo i mnoho umělců, například básníci Karel Hynek Mácha a Svatopluk Čech, nebo malíř Emil Filla.
[/]
Na východním úpatí pod Házmburkem leží ves Klapý. Ta je ještě starší než samotný hrad. Stejně jako jiná místa v Českém středohoří byla obec postižena sesuvy půdy. Ty počaly už v roce 1882. Ovšem na Velký pátek roku 1898 bylo velkým sesuvem zbořeno 32 stavení a o dva roky později dokonce 52 domů. Je zde původně gotický kostel Narození sv. Jana Křtitele ze 14. století, který byl později barokně upraven.
Po červené turistické trase bychom se mohli vydat rovnou do Libochovic, ale trochu si prodlužme trasu našeho výletu jihovýchodním směrem. Projdeme Křesínské vrchy, na jejichž svazích rostou vzácná stepní rostlinná společenstva, do Křesína. Zde stojí zajímavý gotický kostel sv. Václava ze 14. století. Teprve nyní se podél toku Ohře vydáme do samého centra Poohří, jímž jsou Libochovice.[/]
„V žírné půdě zraje tu úroda, v hájích voní sněženky již v raném jaru, jedvaže opadly vody rozvodněné řeky, a když pak odkvetou fialky, petrklíče i konvalinky a na širých lánech rozvlní se obilí, tenkrát spatří poutník, který půjde do našeho kraje směrem od Evaně, Brníkova nebo Horek, obraz spanilý, mánesovského koloritu. Však Mánes sám, putuje kdysi od Peruce do libochovického zámku, zastavil se před tímto selankovitým pohledem, vroubeným celým věncem modrých hor na obzoru a jeho tužka načrtla tento líbezný pohled. A v tomto krásném kraji Čech jako král zakleté říše zvedá se k nebi Hazmburk“ …není výmluvnějšího vyznání, vzešlého z pera básníka a spisovatele Jaroslava Křenka.[/]
Patrně největší turistickou atrakcí na území Litoměřicka je libochovický zámek, který patří k nejvýznamnějším barokním památkám v České republice. Najdeme jej přímo na libochovickém náměstí. Právě v jeho zdech se v roce 1787 narodil geniální vědec – lékař, průkopník slovanské vzájemnosti, básník a pedagog světového věhlasu Jan Evangelista Purkyně. Ve stálé expozici v přízemí zámku si můžeme připomenout jeho život a dílo.[/]
Zámek Libochovice
Historie zámku sahá až do počátku 13. století. Nynější podobu dostal výstavbou z let 1682-1690. Stavbu řídil italský architekt Antonio Porta v raně barokním slohu. Výzdoba interiérů je pak dílem italských umělců Francesca Marchetiho, Jacopa Tencalli, Giusepa Mattoniho a doplňuje ji kolekce pláten Christiana Schrödera, učitele Petra Brandla. V interiérech zámku můžete dále vidět celý průřez vývoje bydlení od dob renesance a baroka, přes období rokoka a empíru, až po styly poloviny 19. století. Pozornost si zaslouží i rozlehlý park, založený koncem 17. století českým zahradníkem Janem Tulipánem, který měl být jakousi miniaturou zahrady ve Versailles z doby Ludvíka XIV. Zahrada byla později rozšířena a převedena v anglický park se vzácnými cizokrajnými stromy. Právem mohou být libochovičtí pyšní na tento klenot zámků severních Čech, tak jako pávi, kteří se zámeckým parkem potulují.[/]
Ovšem v Libochovicích stojí za zhlédnutí i původně gotický kostel Všech svatých, jenž byl po požáru přestavěn v barokním stylu. Interiér je bohatě zdoben štukaturou. Stejně jako kostel stojí v centru ještě několik domů bývalého židovského ghetta a na okraji města torzo velmi cenného židovského hřbitova s renesančními a barokními náhrobky. O jeho záchranu a rekonstrukci se v posledních letech snaží různé skupinky nadšenců.[/]
Z Libochovic se vydejme k dalšímu městu na Ohři – Budyni. Cestu můžeme zvolit například po červeně značené turistické trase vedoucí Přírodním parkem Dolní Poohří. V jeho jižní části se nachází přírodní rezervace Myslivna, na severu ohraničená tokem Malé Ohře a na jižní straně hranou terasových štěrků. Najdeme zde jeden z posledních zbytků lužního lesa.[/]
Pak už nás přivítá město Budyně nad Ohří. Zájmu turistů se těší především díky historickému jádru s areálem původně gotického hradu a kostelem svatého Václava.[/]
Hrad v Budyni nad Ohří
Současnou podobu dala vodnímu hradu (zámku) stavební rekonstrukce za posledního majitele hraběte Herbersteina v letech 1902 – 1909. Stavba se dvěma křídly je pouhým torzem původní vznešené stavby dvorcového typu. Dřívější hluboké vodní příkopy, které obklopovaly celé nádvoří, obehnané mohutnou hradbou, zůstaly pouze v náznacích v zadní části hradního dvora. V prostorách takto zrekonstruovaného hradu bylo ve dvacátých letech 20. století zřízeno řídícím živnostenské školy Antonínem Jandou „Jandovo městské muzeum“. To bylo přístupné veřejnosti až do roku 1975, kdy na hradě opět proběhla rekonstrukce. Ke znovuotevření Jandova muzea došlo 1. 11. 1997 v bývalé konírně a můžeme si zde prohlédnout historické předměty, vážící se k historii Budyně, či alchymistickou dílnu v původních prostorách, kde se za Jana Zbyňka Zajíce alchymistické pokusy skutečně prováděly.
[/]
Dalšími zajímavostmi v Budyni jsou určitě mlýn s renesančním jádrem z roku 1535 při Malé Ohři a barokní špitál z roku 1708. Za malé odbočení do polí podél Mšenského potoka stojí i zachovalý židovský hřbitov z 18. století.[/]
Alchymie v Budyni
„Téhož času zabývali se někteří velmožové „Alchimií“, totiž uměním hledání zlata a kamene mudrců, a sám i císař Rudolf mnoho zlata za účelem tím komínem do vzduchu vypustil. Avšak tito velmožové dostali se většinou do rukou prohnaných šejdířů, kteří předstírajíce, že jsou již na stopě dělání zlata, pravé zlato od pánů vymámivše, jednoho dne pěkně i se zlatem zmizeli. To přihodilo se též i panu Janu Zbyňkovi, neboť on s celou náruživostí oddal se tomuto tajemnému avšak klamnému umění, kteréž jej v dluhy z tohoto povstalé v konečnou záhubu přivésti musilo“. Tolik městská kronika. Nutno podotknout, že mezi šejdíři se občas vyskytla i skutečná hvězda tehdejší vědy. Do Budyně zavítal například slavný dánský hvězdář Tycho de Brahe, polský genealog Bartoloměj Paprocký z Hlahol, který zde napsal své známé dílo Diadochos, nebo Bavor ml. Rodovský, autor proslulé gastronomické příručky. Přesto přivedla alchymie Jana Zbyňka na buben, a tak musel pod hrozbou vězení prchnout do Prahy, kde vlastnil dům u Pelikána na Starém Městě a kde brzy poté zemřel.
[/]
Z Budyně můžeme pokračovat Přírodním parkem Dolní Poohří dál směrem na Brozany. Tato zemědělská obec je písemně doložena už roku 1216, archeologické nálezy však určují osídlení této lokality již do doby kamenné. Brozany nejprve patřily mělnickým proboštům, jejichž dvůr je zmíněn roku 1276. Osada vznikla při brodu na Ohři, odtud pramení její název. Ve vsi nalezneme původně románský kostel svatého Gottharda (později goticky a renesančně upravovaný), renesanční tvrz ze 16. století a renesanční mlýn s novodobými sgrafity. V blízkosti obce se na obou březích Ohře rozkládá přírodní rezervace Loužek se zbytky teplého lužního lesa, který tvoří především olše, jasany a javory. Bohatá je zde i květena. Především v jarních měsících zde roste dymnivka dutá, sasanka pryskyřníková či ladoňka dvoulistá. Stále po červené už to máme jen skok do obce Doksany. Zde se nachází významný památkový komplex původně ženského premonstrátského kláštera, založený v letech 1144 – 1146 manželkou Vladislava II. Gertrudou. V husitských dobách a za třicetileté války byl několikrát zpustošen. Od roku 1782, kdy byl klášter zrušen, sloužil jako zámek s hospodářským zázemím. Památkou středoevropského významu je barokní kostel Narození Panny Marie, postavený na místě původní románské baziliky. Z té se dosud dochovala románská krypta a apsida. Kostel je barokně hodnotně vybaven. Na výzdobě interiérů se podílela celá řada významných umělců českého baroka. Fresky vytvořil Jan Hiebel, štuky Roch Bayer a oltář, v němž dominuje obraz Petra Brandla, vytvořil F. Preiss. Dvoupatrová prelatura je z roku 1692, barokní konvent se sochami z roku 1697. Za pozornost také stojí vstupní brána, kterou navrhl J. B. Mathey. Kromě kostela, prelatury a brány je větší část zámku zpustošena. Při západní straně kláštera stojí mlýn, který je technickou památkou.[/]
Na samému okraji parku leží Bohušovice nad Ohří. Archeologické nálezy dokládají osídlení již z pozdní doby kamenné. První zmínky o slovanské obci „Bogušovců“ pocházejí z roku 1057. Můžeme si zde prohlédnout barokní kostel sv. Prokopa z roku 1716 nebo secesní pomník Mistra Jana Husa z roku 1911, stojící na náměstí.[/]
Opustili jsme České středohoří, prošli luha na Ohři a zámky v Libochovicích a Budyni. Zbývá nám tedy ještě jeden kout či spíše koutek v této části Litoměřicka, který je záhodno navštívit. Pouhým okem ho z okolní krajiny těžko vypátráte, je totiž utopený v okolní zvlněné krajině, uprostřed rozlehlých polí, v údolí Mšenského potoka. Oáza zeleně a klidu Mšené-Lázně.[/]
První zmínky o léčivosti místních pramenů se objevují již před rokem 1790. Zde je na místě připomenout událost, která nepochybně urychlila počátky budování jakéhosi lázeňského zařízení. Jak bývalo zvykem, konala vrchnost inspekční návštěvy, které se neobešly bez konvencí na adresu šlechty, bez intrik a hrozeb na adresu poddaných. Jinou nebyla ani inspekce ředitele panství Františka Pavikovského, kterého při mšenské kontrole stihl těžký žaludeční záchvat. Pohotově reagoval v tom okamžiku nadlesmistr Valtr, který přinesl vodu z jednoho z četných pramenů. Ředitel Pavikovský poslechl jeho rad a krátce užíval mšenskou kyselku. Zapůsobila zázračně. Záhy neduh odezněl, a protože byl F. Pavikovský člověkem praktickým, počal přemlouvat hraběte Ferdinanda Kinského, aby zde založil lázně. Aby hraběte přesvědčil, přinesl mu k tomu důkaz nad jiné fundovaný, od bílinského balneologa Ambrože Reusse, který shledal, že místní kyselka je na léčivé minerály velmi bohatá. Kinský i přesto postrádal odvahu. Nebránil však řediteli v elánu a zapůjčil mu tisíc zlatých. Ten za ně nechal vybudovat parkové aleje v areálu lázní a vysázet lesy na holých stráních. Proslulost kyselky stoupala, a tak dal Kinský v roce 1849 k dispozici zámeček, který ani po úpravách nestačil uspokojit zájem hostů. Poté však lázně začaly upadat. To mrzelo hlavně místní obyvatele, kteří si na lázeňské hosty zvykli, a tak se sami snažili o obrat k lepšímu. Ten nastal zásluhou místního lékaře Neuberta, který poukázal na množství rašeliny v nedalekém lese Zahájí a jako jeden z prvních začal s rašelinnou léčbou. Původní přízemní lázeňská budova byla renovována a zvýšena o patro, o tři léta později byl vystavěn taneční sál. Nynější lázeňský park byl zřízen z původní obory v roce 1906.[/]
Pokud si nechystáte zrovna léčit své neduhy, přijeďte alespoň strávit příjemné odpoledne po dobrém obědě. Stihne-li vás žaludeční záchvat, pak jste na tom nejvhodnějším místě.
