Děčínsko – Dějinný přehled
V dávné minulosti měla krajina Děčínska a Šluknovska zcela jiný ráz než dnes. Hluboké hvozdy jen tu a tam rozčísl potok či stezka, lidí zde žilo jen velice málo. V úrodném českém vnitrozemí bylo ještě dostatek místa pro další hospodáře a nikoho tudíž nelákaly méně úrodné polohy ve vyšších nadmořských výškách.
[/]
Na přelomu 7. a 8. století přišli do Děčínské kotliny slovanští zemědělci, kteří na březích řeky Labe založili první vesnice a osady, o jejichž slovanském původu svědčí také místní jména (Roztoky, Těchlovice, Dob kovice, Nebočady,
Rozbělesy apod.) a řada pomístních jmen (např. názvy kopců, řek a potoků).
[/]
Skalnatý ostroh na soutoku řek Ploučnice a Labe, jehož plochu dnes zaujímá dominantní děčínský zámek, byl zřejmě již v druhé polovině 10. století ideálním místem pro vybudování správního centra raného českého státu. Kromě správních a vojenských funkcí chránilo děčínské hradiště labskou vodní cestu a staralo se o vybírání cla ze soli, která byla po řece dopravována ze Saska. Rovněž hrad
v Žitavě (Zittau) byl součástí přemyslovské hradské soustavy. Do jeho pravomoci náležela ve 13. století i část Šluknovského výběžku, především okolí Rumburku.
[/]
Hradská soustava byla již v první třetině 13. století v troskách. Poměrně rozsáhlá území dosud spravovaná králem jmenovanými kastelány začali ovládat příslušníci bohatých šlechtických rodů. Na Děčínsku to byli Markvartici, na Šluknovsku Ronovci. V polovině 13. století ovládal panovník pravděpodobně již jen děčínský hrad s nejbližším okolím.
[/]
Čeští panovníci se poté snažili kompenzovat svou slábnoucí moc ve státě výstavbou královských hradů a měst. Jedním z nich měl být i Děčín, avšak nešťastně vybrané místo pro jeho založení v prostoru tzv. Mariánské louky pod
zámkem, který byl soustavně decimován labskými povodněmi, neumožnil jeho další rozvoj.
[/]
Kolem roku 1250 již zřejmě stál hrad Ostrý/Scharfenstein u Benešova nad Ploučnicí, který si vybudovali Markvartici jako centrum své kolonizační politiky. Šluknovsko patřilo do zájmové sféry mocných Ronovců, kteří, podobně jako Markvartici, usilovali o zalidnění tohoto doposud pustého kraje. Kolonizace východní části Šluknovska byla řízena z hradu Krásný Buk u Krásné Lípy.
[/]
Noví osadníci přicházeli do zdejšího kraje z německých zemí. V praxi to vypadalo tak, že se lokátor dostavil před majitele toho kterého panství (nebo před králem ustanoveného správce), který mu udělil povolení k vyžďáření určité plochy v lese. Lokátorovi lidé pak vykázanou plochu vykáceli, při cestě si vystavěli jednoduché příbytky, ke kterým náležely pruhy půdy (lány) za domem. Pokud se Günterovi, Wernerovi, Hermannovi či Ludwigovi lidé rozhodli navštívit trh, museli slézt ze svých kopců do měst a městeček v údolí, kde dosud vládla čeština. Lidem z kopců (zkopčákům) nebylo rozumět. Vydávali nesrozumitelné zvuky jako němí lidé, a tak se germánům žijícím v nově založených vsích začalo mezi Čechy říkat “ Němci. Netrvalo však dlouho a němí lidé z hor se začali prosazovat i v údolních aglomeracích, až se německý živel stal určujícím faktorem v kulturním i hospodářském vývoji pohraničních oblastí Čech.
[/]
Po odchodu Ronovců ze severních Čech a Žitavska na Moravu v první třetině 14. století pokračovali v započatém osídlování Šluknovska Berkové z Dubé, kteří již o sto let později ovládali celé Šluknovsko i Českokamenicko (v roce 1406 získali severní část markvartického panství Ostrý). Děčínska se na počátku 14. století zmocnila jedna z odnoží markvartického rozrodu “ Vartenberkové.
[/]
Mocenskou základnou Berků z Dubé se stal hrad Hohenstein (SRN). Odtud byla ko lonizována západní část Šluknovského výběžku. V roce 1398 se do majetku Berků dostal i hrad Tolštejn.
[/]
Na počátku 80. let 15. století získali Šluknovsko saští Schleinitzové, kteří se všemožně snažili o jeho hospodářský rozkvět. V roce 1539 založil Georg ze Schleinitz hornické městečko Jiřetín pod Jedlovou. Po jeho smrti došlo k postupnému rozpadu majetků, které v Čechách soustředil. Jeho synové zděděný majetek postupně rozprodali několika majitelům (Vartenberkům, Leimarům, Mehlům ze Strehlitz). Českokamenicko a Šluknovsko se v první třetině 17. století staly
součástí obrovského feudálního dominia Vchynských ze Vchynic (Kinských).
[/]
Děčínsko v roce 1511 od Vartenberků získal Mikuláš Trčka z Lípy, ale již po čtyřech letech panství prodal saským Salhausenům. Po nich držel Děčínsko saský rod Bünauských. Jak Schleinitzové, tak i Salhausenové a Bünauští byli horlivými zastánci učení Martina Luthera, jejich panství byla skoro výhradně německojazyčná, takže sem rychle pronikalo protestantské náboženství.
[/]
Bělohorská porážka výrazně otřásla pozemkovou držbou Děčínska i Šluknovska. Protestantský rod Bünauských byl přinucen prodat děčínské panství tyrolským Thunům (Thun-Hohensteinům). Ti sídlili na děčínském zámku až do počátku 30. let 20. století, kdy přesídlili na nedaleký zámek v Jílovém.
[/]
Vilém Vchynský (Kinský), který se zapletl do povstání proti Habsburkům a 25. února 1634 byl spolu s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v Chebu, přišel o panství Teplice, Benešov nad Ploučnicí, Česká Kamenice, Lipová, Šluknov i Rumburk. Rumburské panství získali Löbelové z Greinburgu a po nich Pöttingové, kteří dominium v roce 1681 prodali Liechtensteinům. Panství Šluknov a Lipová získal hrabě Wolfgang z Mannsfeldu, který je v roce 1638 odkázal synovi Karlu Adamovi. Ten však v roce 1662 zemřel bez dědiců a panství připadla jeho sestrám, které byly provdány do rodů Trautsohn-Falkenstein a Dittrichstein.
[/]
Dittrichsteinům připadlo panství Šluknov. Po Philippu Siegmundovi z Dittrichsteinu zdědila Šluknovsko jeho dcera Maria Ernestine, která se v roce 1721 provdala za hraběte Aloise Thomase Harracha. Harrachové vlastnili šluknovské panství do roku 1876, kdy jej koupil saský podnikatel Ernst Grumbt.
[/]
Panství Lipová se obdobným způsobem jako Šluknovsko dostalo do majetku hrabat Slavatů z Chlumu a Košumberka. Panství poté připadlo dceři Jana Jiřího Slavaty Marii Agnes, která se provdala za hraběte Salm-Reifferscheidta. V roce 1892 se panství Lipová dostalo do držení klášterecké větve Thun-Hohensteinů, od kterých panství zakoupil ve dvacátých letech 20. století velkostatkář Růžička.
[/]
Panství Benešov nad Ploučnicí i město samo bylo již od roku 1562 rozděleno na dvě části. Po roce 1634 připadla větší (konfiskovaná) část Aldringenům (Clary-Aldringenům), kteří se stali rovněž majiteli panství Teplice, menší část patřila Thunům, resp. jejich klášterecké větvi. Mít dva pány ve městě znamenalo mít i dva zámky, které dodnes krášlí městské centrum.
[/]
Jedině českokamenické panství rod Vchynských(Kinských) udržel. V roce 1635 bylo dědičně postoupeno jako náhrada dluhů zavražděného Viléma jeho synovci Janu Oktaviánu Kinskému.
