Cesta na virtuální střed Evropy

Cítíme se Středoevropany (alespoň to s hrdostí o sobě říkáme), zpívá se „Praha je srdce Evropy“, a tak se nedivme, že se v každém našem regionu o nějakém významnějším vršku tvrdí, že je to střed Evropy. Některé se dokonce ocitly i na oficiálních mapách, viz ten na hranicích s Německem nedaleko významného vrcholu Českého lesa – Dyleně.
Ten mám ostatně jako vzpomínku na děsivou blamáž svého života, kdy jsem při jeho hledání šíleně zakufroval, byť jsem měl k dispozici podrobnou mapu. Doma v poklidu na kanapi první můj pohled do mapy odhalil, kde jsem udělal chybu a jak bylo jednoduché ji neudělat „Holt po boji je každý……“

Tím dnešním středem Evropy, jehož nalezení zde popíši a doufám, že každý po přečtení tohoto sdělení dokáže bez problémů na toto místo dojít, je míněn vrchol Radče nad obcí Lhota v okrese Rokycany. Virtuální je proto, jednak že nám to říkali naši dědové jako jistou místní, oficiálně nedoloženou pověst, a pak proto, že si dodnes nedovedu představit, jak střed Evropy při jejím hrůzně nepravidelném a rozeklaném tvaru hledat. Snad se najde nějaký zeměpisec, který do tohoto problému vnese jasno. Na cestu vyrazíme z Mýta (neplést si s Vysokým Mýtem, to, z něhož vyrazíme, je u Rokycan) hlavně proto, že je sem možné buď přijet vlakem či po dálnici č 5 a po sjezdu EXITEM 50 dojet na náměstí v Mýtě, kde můžeme auto zanechat. Nastoupíme na modrou značku, kterou najdeme hned u nádraží ( z náměstí musíme asi 30 m východně, kde značku objevíme v okolí křižovatky), a dáme se po ní severním směrem na výšinu nad Mýtem s kapličkou sv. Vojtěcha. Odtud se pokocháme pohledem na Mýto a do hloubky Brd, které tu máme jako na dlani. Pohled je to příjemný i tím, že průmyslová výstavba na západním okraji Mýta je zde vhodně odstíněna stromy. Pokud se od kapličky zadíváme do lesa v jejím pozadí a vrátíme se zhruba o 600 let zpět, vidíme, jak se na tomto místě chystají husité, aby vyrazili k Domažlicím.Ta připomínka našich hrdinných předků má i turistický náboj.Když se zde dali dohromady, vyrazili.První den došli k Holýšovu, druhý den vstali brzy ráno, dorazili na návrší Baldov severně od Domažlic, zapěli si z plných plic, posbírali kořist a s veselou se vrátili domů.To byla turistická akce, co? Kam se na ní hrabe pochod Praha – Prčice.
Jinak tady máte také poslední možnost rozhodnout se, zda půjdete na ten zatracený Radeč, či se vrátíte do Mýta, kde je několik dobrých hospod a kde se ve sladovně, kterou vidíte přímo pod sebou, můžete vyřádit na horolezeckých stěnách, či si užít adrenalinu na paintboolové střelnici. Důvod, proč jít dál (pomineme-li klasickou odpověď horolezců, že lezou na vrchol proto, že je), bude ten, že jednak jste tam asi ještě nebyli, a pak pro nádheru rozhledu z Radče, pokud se podaří počasí. Nezanedbatelným důvodem může též být možnost zabloudit a užít si nějaké to dobrodružství. Tak tedy vyražme. Dál pokračujeme po modré až na rozcestí pod Sirskou horou (necelé 2 km).

Přejdeme vlevo na žlutou a po půl kilometru dojdeme k rozcestí pěti cest.Dáme se tou kolmo vpravo(druhá od směru, z něhož jsme přišli).A teď nastane to pravé dobrodružství, dál se půjde podle slovního popisu, značky dál odtud na Radeč nevedou. Nebude to až tak strašné. Uvedenou cestou se asi tak po 1 km dostaneme na kraj lesa k asfaltové silnici z Těškova do Lhoty. Důležité je, že ze silnice uvidíme před sebou severozápadně výrazný vršek, na mapách nazvaný Čihátko. Na něj se musíme dostat, a to buď rovnou přes pole před námi, není-li oseto či rozbahněno, nebo krajem lesa při zbývajících možnostech. Ostatně nehluboko v lese vede směrem k Čihátku cesta, která se sice před koncem lesa ztrácí, ale těch asi 30 m na volné prostranství se snadno koncem lesa prorveme.Pak dojdeme po kraji lesa podél toho zatraceného pole až do jeho horního levého cípu.Tady narazíme na polní cestu přicházející zprava od Lhoty.Ta po naší levé ruce vchází do lesa a nad ní mizí v lese dobře znetelná pěšina.Po té se dáme.Pěšina se po pár desítkách metrů zatočí do prava a zmizí definitivně, což nevadí, už ji nepotřebujeme.Jsme pod Čihátkem.Na jeho vrchol, který nevidíme pro les nás obklopující, se dostaneme snadno. Stačí jít tím nejstrmějším stoupáním(ona zmíměná snadnost se týkala orientace).Vyfuníme na vrchol, což poznáme podle toho, že to na všechny strany bude dolů.Tam si položíme kontrolní otázku.Ta zní:“Překročili jsme asi tak 50m před vrcholem lesní cestu obtáčející vršek?“Bude–li Vámi zodpovězena kladně, můžete číst dále a podle přečteného pokračovat v cestě.Pokuď odpovíte jinak, nejste na Čihádku a autor těchto řádků Vám může projevit už jenom soustrast a zdůraznit, že jste sem šli dobrovolně, bez nátlaku, a tudíž za Vás nenese ani mravní, ani morální či jinou zodpovědnost. Pokuď jsme tedy na Čihátku, strmě padajícím průsekem před námi se dáme dolů, pak přecházíme mírné stoupání, na jehož vrcholu se dáme asi tak 30° doleva řídkým lesem. Když se z něho dostaneme na cestu, tak před sebou vidíme další vršek a to je náš cíl, vrchol Radče zvaný Hrad (někdy Radeč východ). Takže zase rovnou za nosem až se dostaneme ke skalám na jeho vrcholu. V těchto skalách byl vybudován zhruba v 15. století dřevěný hrad Mitervald. Zbyla po něm jenom ta skaliska. Vylezeme na plošinu té největší skály a kocháme se dalekým výhledem na východ, kde vidíme za rozlehlou stavbou zámku ve Zbiroze vršky v oblasti Českého krasu. Samotný zámek vyhlíží majestátně. Přeneseme-li od něj pohled severněji, můžeme mezi vrchy vytušit koryto Zbirožského potoka. Daly by se jmenovat jednotlivé vrcholy, ale ty si zdatný turista najde v mapě. Pak si také uvědomí, že se vlastně dívá na jihozápadní okraj Křivoklátské vrchoviny, k níž podle některých autorit Radeč patří. Jiné o něm mluví jako o nejsevernějším výběžku Brd. Tak si vyberte. Na cestu je dobré mít kromě mapy Brdy- Rokycansko také mapu Rakovnicka, neboť pohled severním směrem nás vede do končin daleko za starou řeku Berounku a je docela zajímavé v praxi si vyzkoušet to, co jsme se teoreticky učili ve škole v branné výchově ( jsem poněkud starší ročník): zorientovat mapu a objekty znázorněné na mapě hledat v terénu podle směrů, v nichž leží, a naopak. Až nás tato zábava omrzí, budeme zvažovat, co dál. Rozhodně bychom se měli podívat k televizní věži, zabírající náš západní obzor. To tak, že slezeme ze skály na cestu pod ní a dáme se směrem na západ. Tam se dostaneme ke křižovatce turistických cest a od ní pak pokračujeme ke zmíněné věži. Leží na vrcholku pojmenovaném Brno. A ten je svojí nadmořskou výškou 715 m nejvyšším bodem Radče. K zmíněnému rozcestí se můžeme také dostat, aniž bychom museli slézat ze skály. Stačí se vrátit zpět na prostranství před hradem, kde je ohniště a odtud se můžeme k zmíněnému rozcestí dostat na západ vedoucím lesním průsekem. Další pokračování cesty záleží na chuti a zdatnosti návštěvníků. Ti, co nechali v Mýtě vozidlo, zvolí cestu vedoucí od rozcestí do Holoubkova. Zde na ně dýchne historie, neboť půjdou první značenou cestou v našich zemích.Ta byla opatřena turistickými značkami už za Rakouska. Z Holoubkova či z Těškova, na který se narazí po značené cestě, se pak snadno dostanou do Mýta. Ti, kteří nejsou vázáni vozidlem, mohou od věže pokračovat po značené cestě do Radnic, odtud lokálkou do Chrástu na hlavní trať Praha – Plzeň. Cesta lokálkou má své zajímavosti. Jednak ve Stupně je úvraťová stanice (kudy tam vlak vjede, tudy také vyjede a jede jinam než odkuď přijel) a pak před Chrástem překonává údolí Klabavy po vysokém železném mostě, navrženém samotným stavitelem Eifelovy věže v Paříži. Nejzdatnější vytrvalci mohou zamířit na Zbiroh a tamější nádraží, které je od Zbiroha vzdáleno 4 km. To pak doporučuji sejít ve Lhotě po cestě kolem hřbitova do lesa a lesní cestou dojít do Chotětína. Po této cestě totiž uvidíte odbočku na tvrziště Rovný. Je to pár metrů a je zajímavé chvíli pobýt v tichém zákoutí a zamyslet se nad pomíjivostí věcí světských, neboť na místě, kde před 500 lety kypěl život, zůstaly dva opuštěné rybníčky, mezi nimiž se rozkládala vlastní tvrz. Přirozeně jdeme-li tuto cestou, pak jsme zdatní turisté a máme vhodnou mapu, která nás vede. Nemáte tudíž problém se z Chotětína dostat přes Švábín do Zbiroha, neboť v Chotětíně se Vám ztratí značení (alespoň mě se tak stalo vždy).Cestou lemovanou skalisky se dostaneme ke skále zvané Čertovka. Odtud se přes zmíněný Švábín dostaneme k bráně zbirožského zámku. Ten proslul v nedávné době průzkumem nejhlubší studny u nás. Bohužel nedokončeným, jsou jisté obavy, že by snad neprozkoumaný zbytek mohl být zaminován.V minulosti proslul uvězněním některých vůdců stavovského odboje, z nichž ti nejstatečnějši stanuli na popravčím lešení na Staroměstkém náměstí.(Jiní z nich, po projevení účinné lítostí a odvoláním se na pomýlení, dožili svůj život pokojně a ani na jmění nebyli moc zkráceni-pak, že se historie neopakuje).Současná podoba zámku je přestavba, provedená Stroussberkem(více o tom v Branaldově Králi železnic). A významnou poznámkou je i připomínka, že zde vytvořil Mucha svoji Slovanskou epopej.

V některém místním hostinci se posilníme na poslední úsek cesty ze Zbiroha na nádraží. Doporučuji vyhledat stezku vedoucí ze spodního konce náměstí.Ta vede někde podél, jindy na železničním náspu. Železnice měla kdysi spojovat Stroussberkovy podniky, budované v širokém okolí (šla až na Mirošovsko). To vše padlo po jeho bankrotu a těleso dráhy, po které neprojel žádný vlak, je jistým mementem, varujícím před megalomanskými představami, realizovanými na pochybných základech, v tomto případě na nekrytých směnkách.

Popsanou cestu je také možno absolvovat na kole, nejlépe horském, jen úsek přes Čihátko je nutno objet tak, že v momentě, když se dostanete na silnici Těškov – Lhota, zahnete po ní vpravo do Lhoty, kde se na návsi dáte vlevo nahoru a cestou, která Vás u fotbalového hřiště zavede do lesa, se po několika serpentinách ocitnete pod hradem.A dále už lze pokračovat dle popisu.Délka cesty, podle toho jakou variantu návratu volíte, je od 18km v případě návratu do Mýta přes Těškov až po takových 25, půjdete-li na Zbiroh.