Barokní komponovaná krajina na Jičínsku

Co to vlastně je barokní komponovaná krajina

Barokní komponovaná krajina je označení pro specifický způsob utváření kulturní krajiny v 17. a 18. století. Baroko bylo totiž období, kdy prvně došlo k umělým zásahům člověka do podoby venkovské agrární krajiny. Tyto zásahy do venkovské krajiny však vycházely z jediného existujícího vzoru, a sice z městské zástavby. A tak stavební principy města úspěšně expandovaly za jeho hradby. Městské vzory, jimiž míníme komunikace usnadňující pohyb, geometrizace půdorysů či ostré a přehledné dělení prostorů, se promítaly do celého pojetí barokní krajinné kompozice. Podobně jako města byla i venkovská krajina protkána kvalitní komunikační sítí a diferencována do jednoznačných funkčních ploch. (Sádlo, Jiří – Hájek, Pavel: Česká barokní krajina: co to vlastně je?I. díl. In: ĎaS XXVI, 2004, č. 3, s. 30.)[/]

Jičín za Valdštejna

Když se Albrecht z Valdštejna v roce 1621 coby poručník nad slaboduchým Jindřichem Jiřím Smiřickým ujal správy Jičínského panství, které se později roku 1623 stalo jeho majetkem a bylo připojeno k vévodství Frýdlantskému, čekalo město Jičín přes veškeré útrapy třicetileté války období klidu a rozvoje. Valdštejn měl totiž s Jičínem velké plány. Chtěl jej přizpůsobit svým potřebám rezidenčního sídla a učinit z něj honosné, ekonomicky soběstačné centrum s výstavním zámkem, vysokými úřady a náboženskými, kulturními i vzdělanostními institucemi. Rozsáhlá stavební činnost byla započata zcela v intencích barokního umění. Realizace Valdštejnových velkolepých představ se ujali věhlasní italští architekti Andrea Spezza a po jeho smrti v roce 1628 Niccolo Sebregondi a Giovanni Pieroni. A tak byl smiřický zámek na jičínském náměstí opraven, rozšířen a obklopen zahradami. Roku 1627 bylo započato s výstavbou sousedního kostela sv. Jakuba Většího, který se měl stát katedrálním chrámem nového biskupství, i když k založení diecéze, stejně jako k založení plánované vysoké školy, nikdy nedošlo. Nedokončená stavba kostela navíc postrádá zamýšlené čtyři věže a kopuli. Roku 1622 byli do Jičína pozváni Jezuité. Pro jejich potřeby nechal Valdštejn vystavět rozsáhlou kolej, gymnázium a seminář vedle starobylého jičínského kostela, který původně nesl patrocinium sv. Jakuba, avšak po výstavbě nového kostela na náměstí a v souvislosti se stavbou sousední jezuitské koleje byl tento kostel přejmenován na kostel sv. Ignáce. Také jádro města bylo zcela přebudováno dle Valdštejnových představ o podobě reprezentační metropole rozsáhlého Frýdlantského vévodství. Roku 1624 bylo navíc za řekou Cidlinou vystavěno Nové Město s vlastním náměstím, špitálem a hřbitovem v okolí kostela Panny Marie de Sale.[/]
Valdštejn však nezveleboval pouze vlastní Jičín, ale jeho urbanistické zásahy přesáhly i za hranice tohoto města. Valdštejnovu krajinnou kompozici, budovanou v letech 1621-1634, představuje necelých sedm kilometrů dlouhá a geometricky téměř přesná linie vrch Veliš – město Jičín – vesnice Valdice, která pohledově uzavírá severovýchodní okraj Jičínské kotliny za pomoci sedmi architektonicky akcentovaných míst. Těmito body jsou vrch Veliš, kostel sv. Jakuba Většího, Valdštejnský zámek a Valdická brána v Jičíně, Libosad, vrch Zebín a kartuziánský klášter ve Valdicích. Libosadem je nazýván chráněný park na jihovýchodním okraji města Jičína, spojený s Jičínem čtyřřadou lipovou alejí dlouhou asi 2 km, v níž bylo vysazeno přibližně 1200 lip. Tato lipová alej, stejně jako park s přiléhající oborou a Valdštejnskou lodžií vystavěnou v roce 1632, poskytuje možnost příjemné relaxační procházky. Nad Libosadem ční třetihorní čedičová vyvřelina Zebín, na jejímž vrcholu nalezneme barokní kapličku sv. Máří Magdalény. Odtud se nabízí skutečně krásný kruhový výhled na okolní krajinu. Při úpatí Zebína stojí kostel Všech svatých, pozůstatek Valdštejnem zrušené vsi Zebín. Na hřbitově při tomto kostele se dochovala polygonální dřevěná zvonice. Poslední zastavení Valdštejnovy komponované krajiny dodnes představuje kartuziánský klášter ve Valdicích, který měl zároveň plnit funkci velkolepého Valdštejnova mauzolea. Projekt kartuziánského kláštera, vystavěného jen několik set metrů za Libosadem, vypracoval v roce 1627 architekt Andrea Spezza, stavbu však provedli jeho pokračovatelé Niccolo Sebregondi a Giovanni Pieroni. V areálu klášterních budov byl vystavěn honosný kostel sv. Josefa, v němž byl Valdštejn po své násilné smrti v roce 1634 podle svého přání pochován. Avšak nikoli na věčné časy. Když byl v roce 1782 klášter Josefem II zrušen, byly vévodovy ostatky roku 1785 převezeny do kaple sv. Anny v Mnichově Hradišti. V letech 1855-1857 byl objekt bývalého kláštera přestavěn na trestnici, která je zde dodnes. Proto také není klášter běžně přístupný.

Valdštejn versus Schlik

Ovšem Valdštejn nebyl jediný, kdo se na svém panství pokusil aplikovat principy komponované krajiny. Tím druhým byl František Josef Schlik, který krajinnou kompozici na svém panství založil téměř sto let po Valdštejnovi. Schlikovo pojetí komponované krajiny, přestože bylo realizováno ve velmi těsné blízkosti od Valdštejnovy, je však velmi odlišné. Jádrem Schlikovy barokní krajiny je Loreta, kaple postavená na stejnojmenném čedičovém suku Velišského hřbetu, jež je zároveň nejvýše položeným bodem této kompozice. U ní se kříží dva lesní průhledy či vlastně průseky, jeden směřující od kostela v Jičíněvsi přes Loretu k Dolnímu Lochovu, druhý z Vokšic přes kapli sv. Anděla Strážce (tzv. Andělíček) a Loretu ke Křelině a Nadslavi. Schlikova krajinná kompozice je oproti Valdštejnově více přirozená, nenásilná. Ale odcitujme Pavla Hájka a Jiřího Sádla z jejich článku o komponované krajině, kde se píše: Zatímco Albrecht z Valdštejna svou kompozicí krajině rozkazuje, František Josef Schlik jí naslouchá. Respektuje členitost jejího přirozeného reliéfu a velmi důmyslně jej využívá. Vykácením lesních průseků krajinu neznásobuje, jak činí Valdštejn lipovou alejí, ale ubírá. Subtilností poutních kaplí krajinu nedramatizuje, jak činí Valdštejn monumentální stavbou kostela sv. Jakuba Většího v Jičíně či komplexu kartuziánského kláštera ve Valdicích, ale zvnitřňuje. Přiměřeností světských staveb se proměnlivému podhorskému podnebí krajiny nezpěčuje, jak činí Valdštejn velkoryse otevřenou „teplomilnou“ lodžií zebínského letohrádku, ale přizpůsobuje. Nepravidelným průběhem jednotlivých ramen čtyřcestí krajinu nepřetváří, jak činí Valdštejn nekompromisní geometričností celé osy, ale zvýrazňuje.[/] (SÁDLO, Jiří – HÁJEK, Pavel: Česká barokní krajina: co to vlastně je? II.díl. In: ĎaS XXVI, 2004, č. 4, s. 48.)