Báchorky z Moravského krasu
Macocha
Oči jezírek
sledují lhostejně
rozmanitou hru počasí
let ptáků
i sebevrahů
Vdovsky shýblé koruny
varují před chybným krokem
(Miroslav Kučera “ Sintry)
Propast Macocha s sebou nese smutnou historii. Pověst, již po léta tradující událost, která dala Macoše jméno, se nevypráví dětem před spaním. Je to smutný příběh, tím smutnější, že je založený na pravdivé události. Do literatury byla pověst o Macoše uvedena v roce 1793 a o 65 let později se objevila Soukupova verze, jež se vypráví dodnes. V nedaleké vesnici Vilémovicích žil prý dobrý hospodář se ženou a dítětem, rudolícím a silným Janíčkem. Jenže štěstí nechodí po horách, ale po lidech. Mladá žena zemřela a aby muž udržel hospodářství, musel se po čase opět oženit. Vybral si velmi krásnou dívku, která mu po čase povila další dítě. Jestliže byla dřív krasavice Janíčkovi druhou matkou, teď si hleděla jen vlastního synka; obzvlášť, když začal churavět. Jankovi se dostalo jen příkazů a výčitek, otci se bál slůvkem zmínit, a tak jen večer co večer hořce plakával a modlil se za bratra.[/]
Chlapci bylo hůř a hůř až jednoho dne zavolala matka do domu bábu kořenářku, aby jí poradila, co má s dítětem udělat. Ta nešťastnou ženu poslala do lesa pro kouzelnou bylinu “ jen ta prý může syna zachránit, najde-li ji sama ještě dnes. Za černé noci utíkala žena lesem, klopýtala přes mohutné kořeny a uhýbala hrozivým větvím, až jí cestu zkřížil přízrak černého uhlíře. „Co zde hledáš, ženo““ zeptal se hrubým hlasem a vyděšená matka mu vše vypověděla. Tu se začal uhlíř chraplavě smát a zvolal: „Tvému synkovi nepomůže žádná bylinka! Věz, že čím silnější a zdravější bude tvůj nevlastní hoch, tím churavější a slabší bude dítě tvoje!“ Zmizel stejně neslyšně, jako se zjevil, a žena utíkala domů, promýšleje plán, jak se Janíčka zbavit.[/]
Druhý den pršelo, hromy a blesky se honily po obloze, přesto macecha vylákala Janíčka ven s tím, že sama bylinu nenajde a že jedině jeho bystré oči mohou bratříčka zachránit. Hoch měl dobré srdce a netušíc zradu, vydal se s macechou do lesa až k propasti. „Tamta bylina to je, vidíš“ Květina úplně u okraje “ tam se nedostanu, hlava by se mi zatočila a jistě bych se zřítila dolů,“ rozvzlykala se žena a úpěnlivě chlapce prosila, aby se pro rostlinu vydal. Prý ho bude držet. Důvěřivý Janíček chytil macechu za ruku a natáhl se za vonícím květem. Tu však stisk povolil a nic víc než krátký dětský výkřik slyšet nebylo.[/]
Žena se, zhrzená svým činem, vrátila domů. O to větší byl její smutek, když v posteli našla svého syna v horečkách silnějších než doposud, otřásajícího se zimnicí. Manželovi napovídala, že Janíček odešel k babičce do Ostrova a že se jistě bojí vrátit za bouřky domů, tak čeká, než déšť zeslábne. Déšť ustal za několik minut, to už nešťastnice svírala v náruči synka mrtvého. Namísto hromů jí v uších zněl děsivý skřehot černého uhlíře. Sama se bláznivě rozesmála, vyběhla do lesa a s mrtvým tělem dítěte vrhla se do propasti. Dodnes se prý za bouřky nese pláč po stěnách propasti Macochy až k ústí. To prý tam naříká macecha.[/]
S Jeníčkem to dopadlo dobře. Zachytil se za větev stromu a místním dřevorubcům se ho podařilo zachránit. Takové štěstí neměla bezmála šedesátka lidí, která v průběhu let ukončila (ať už dobrovolně nebo nedobrovolně) na dně propasti život.[/]
Pověst o Kateřinské jeskyni má s tou o Macoše něco společné. Jak jedna, tak druhá končí smutně a obé daly místu název. Kateřinská jeskyně se jmenuje podle mladé Kateřiny, dcery pastýře, který neměl ženu, zato hodně pracoval, tak mu na domácnost moc času nezbývalo. Kateřina domácí práce milovala stejně jako chození na pastvu, a tak jí to nevadilo.[/]
Jednoho dne, když pastýř musel odjet do města, vypravila se s ovcemi jako pokaždé do přírody. Tu se setmělo a nebe pročísl blesk. Schylovalo se k bouři a dívce bylo jasné, že se se stádem nestihne domů vrátit dřív, než z nebe skrápne první kapka. Uchýlila se s ovcemi do nejbližší jeskyně, aby počkala, než se vyčasí, jenže mezitím se jeden beránek zatoulal do skalních chodeb. Dívenka se ho vydala hledat, nakonec ztratila cestu ven a vyčerpáním usnula v jednom z výklenků. Ráno našli lidé v lese opuštěné stádo. Vyděšený otec svolal vesnici a jal se za křiku dívčina jména prohledávat okolí. Nakonec objevili Kateřinino mrtvé tělíčko v jeskyni, kterou od té doby nikdo nenazve jinak než Kateřinská.[/]
Snad poslední známá pověst z jeskyní Moravského krasu povídá o starém sedlákovi, kterému říkali Barcarů. Jednoho dne, když oral svá pole na Nivách, přitančila k němu divoženka z nedaleké jeskyně Balcarky. Bylo to zrovna o Velikonocích a lesní víly se chystaly péct koláče. „Zlomila se nám lopata,“ povídá dívka a prosí sedláka, aby jim spravil novou, prý se mu odmění. Starý dobrák neváhal ani chvilku a divoženka mohla odběhnout k peci na Balcarce se zbrusu novým náčiním.[/]
Navečer se u sedlákova domu objevila s velkým koláčem. Chutnal báječně a muž se do něj s chutí zakousl. Když zbýval poslední drobek, řekla mu divoženka tajemně: „Nechej vždycky kousek koláče nedojedený a uvidíš ráno.“ Ráno sedlák skutečně viděl zázrak “ přes noc koláč narostl do původní velikosti. Tak měl muž o snídani na každý den vystaráno. Až do dne, kdy přišel celý upocený z pole, lokl pořádný doušek vody a snědl koláč do posledního kousku. Příštího dne našel ve spíži namísto pečiva páchnoucí kravinec.
