Pověst o králi Ječmínkovi

Kdysi v dávných dobách panoval v Chropyni, městě kraje Přerovského, bohatý a moudrý rytíř. Jeho poddaní ho měli velmi rádi, byl spravedlivým a dobrým vládcem. Jeho moudré panování bylo po zásluze odměněno a stal se moravským markrabětem. Ovšem, jak už to bývá, po povýšení do stavu mu stoupl nový titul do hlavy. Jeho sídlo se stalo sídlem bujarých oslav a hlučných večírků, na které si zvykl na cestách, kde byl všude bujaře vítán. Pravým opakem markraběte byla jeho žena. Byla velmi moudrá a laskavá. Když viděla, jak její muž sešel na scestí, snažila se jej přivézt zpět k jeho původnímu já. Nicméně se jí to nedařilo, markrabě byl k jejím prosbám hluchý a dál utrácel nehorázné množství zlata za plně prostřené tabule, sudy s vínem a hlučné večírky. Kvůli nedostatku peněz začal vymýšlet nové daně pro své poddané.

Ti zprvu snášeli novou zábavu svého pána, ale po nějaké době se jim neustálé zvyšování velmi znelíbilo. Jednoho dne vymyslel další daně a poplatky. Poddaní se začali potají domlouvat na vzpouře. Útlocitná markraběnka se lid snažila uklidnit, nicméně ani její domluvy již nebyly moc platné. Snažila se tedy domluvit svému muži. Ten však o nějakém snížení daní ani nechtěl slyšet. Jeho manželka velmi naléhala a prosila, ale marně. Naopak, její choť se na ni tak rozzuřil, že ze zdi sňal meč a ohnal se po své milované ženě ostrou čepelí. Markraběnka však měla tolik štěstí, že vyklouzla ze dveří, kde se jí chopila stráž. Markrabě, který ji ještě zahlédnul z okna se rozzuřeně rozběhnul za ní, hrozíc jí mečem. Když se markraběnka ohlédla a spatřila svého muže, jak se za ní žene s mečem, velmi se vylekala a uskočila stranou do pole. V ječmeni v tu chvíli porodila synáčka. Steny prvorodičky přivolaly ženy z vesnice, které rodičku odnesly i se synáčkem do jednoho ze stavení. Na památku malého chlapce pojmenovali Ječmínek.

Po čase se však zhýralému markraběti všechno rozleželo v hlavě a ze svého sídla v Chropyni vyhnal bujarou společnost. Chtěl se znovu napravit. Zároveň se mu zastesklo po jeho choti, a tak vyslal zvědy, aby jeho ženu přivedli. Ti se však vrátili s prázdnou, markraběnka nebyla k nalezení. Dal tedy markrabě hledat svoji choť všude po kraji, dokonce se sám vypravil na výpravu za jejím nalezením.

Jednoho dne se družina dostala na kraj lesa. Nalezli zde velkou skálu, na níž stál kříž. Pod skálou byla jeskyně, kde markrabě našel poustevníka, který byl ponořen v motlitbách. Tázal se tedy, zda poustevník neviděl jeho manželku. Poustevník pohlédl na markraběte a řekl, „Nehoden jsi manželky stnostné, nehoden syna, k vyšším záměrům určeného. Věz tedy, že nenajdeš je více a neuhlídáš na světě tomto, neboť ve knize věčnosti četl jsem následná, zlatým písmem zaznamenaná slova: Až Morava rodná ze všech stran nepřáteli stísněná bude, tenkráte přijde Ječmínek s mocí velikou, rozptýlí nepřátele a svou vlast vysvobodí od jařma cizího. Jdi a kaj se.“

Markrabě se ponořil do hlubokého smutku. Vrátil se do Chropyně a litoval, že se vzdal Boha, necítil lítost a žil zhýralým životem. Ve svém zarmoucení došel markrabě tak daleko, že se nakonec vrhnul do zámecké studně.