Setkání dvou géniů

V lázeňské sezóně roku 1812 se mezi několika
tisíci hosty v Teplicích, tehdejším „salónu Evropy,“ objevily i dvě osobnosti, které patřily k tomu nejlepšímu, co tvořilo kulturu tehdejší klasicistní doby. Zatímco již zestárlý, ale stále elegantní a galantní dvorní rada Johann Wolfgang
Goethe žil bohatým společenským životem a oslňoval svým charismatem velkou většinu těch, s nimiž se setkával, Beethoven, již vzhledem
k tomu, že byl hluchý, lidi příliš nevyhledával
a spíše se osamoceně potuloval po teplických
parcích. A pokud se dostal do společnosti, svým svérázným, nekonvenčním vystupování nebudil vždy valné sympatie. Přestože se oba umělci povahově lišili, znali se, jeden druhého si vážili a již od roku 1809 si dopisovali.
V červenci roku 1812 oba pobývali v Teplicích a bylo jasné, že se musí spolu setkat. Ve dnech 19.-21. července k tomu došlo, Goethe dvakrát
navštívil Beethovena a mezitím si společně vyjeli kočárem směrem k Bílině. Již při těchto setkání mezi nimi nebylo vše úplně v pořádku. Beethoven i přes Goethovy komplimenty vycítil, že velký básník jeho hudbu plně nechápe, a dal mu to nepokrytě najevo. Goethe tu projevil takt a trpělivost, neurazil se, a tak se oba stále ještě přátelé sešli 23. července znovu, tentokráte v Zámecké
zahradě.

A tady došlo k oné události, která plně odhalila rozdílnosti v povaze obou vyhraněných osobností. Když kráčeli zavěšeni do sebe poblíž Zahradního a plesového pavilonu, potkali císařovnu
Ludoviku s početným doprovodem. Goethe
ustoupil stranou, smekl a hluboce se uklonil
procházející společnosti. Beethoven naproti tomu prošel jejím středem a jen se lehce dotkl svého klobouku. Císařovna a její doprovod jej však pozdravili, neboť v něm ctili velkého hudebního skladatele. Beethoven pak Goethovi jeho chování vyčetl. Řekl mu, že „králové a knížata
mohou udělat profesory a tajné rady, dát jim tituly a ověsit je řádovými stuhami, ale velké lidi udělat nemohou …“ Po této události se oba již nikdy nesetkali. ■