Východní okolí Prahy, vymezené pro naše potřeby hranicí okresu Praha - východ (stejně jako Praha – západ), je nesourodá oblast ignorující strukturu krajiny, její přirozené osy a kulturní souvislosti. Naráží totiž na skutečnost, že specielně pražské okolí, ale i většina středních Čech je hvězdicovitě uspořádána, s protáhlým pomyslným centrem, které leží někde mezi soutokem Vltavy se Sázavou a soutokem Vltavy s Labem (tedy územím známým jako jádro raného přemyslovského státu).
Na severojižní ose můžeme pocítit výrazný gradient - výrazně bezlesý sever s rozsáhlými polabskými vesnicemi a téměř nepřekonatelnými lány. Postupně se rozčleňuje a zvedá. Okolo Úval již procházíme několika mělkými údolími, před vsí Škvorec, která se nachází zhruba někde v polovině naší oblasti, nastává opravdový zlom. Krajina se „nadouvá“, což je dáno prudkou změnou geologie. Ploché křídové sedimenty pískovce a opuku střídá vypouklý „bochník“ říčanské žuly a většinu její rozlohy pokrývá les. V oblasti Mukařova a Říčan bychom mohli mít pocit, že jsme někde uprostřed Vysočiny, severský charakter krajiny podtrhují i žulové kostelíky nebo chladné a poměrně průzračné lesní rybníky. Směrem dál na jih stále narůstají výškové rozdíly, znovu klesá podíl lesa a největší část krajiny zabírají hlavně prudce expandující městské satelity a chatařsko - zahrádkářské aglomeráty. Malý proužek na samém okraji Prahy severně od Průhonic je znovu plochý a hlavně bezlesý.
To, co činí naši oblast zajímavou, jsou však často výjimky potvrzující Pravidlo. I v ploché nížině se nacházejí různé pahorky a údolíčka, hlavně terénní vyvýšeniny.Ty byly v rozsáhlé nížině velmi žádaným zbožím různých prehistorických kultur a tak se zde nacházejí některé z nejvýznamějších archeologických nalezišť celých Čech, jako je třeba sídliště Homo erectus, člověka vzpřímeného staré cca 700 000 let na Zlatém kopci u Přezletic. Jelikož krajinou nelze procházet bez kontextu, zasahuje tento průvodce i některé atraktivní oblasti na okraji Prahy nebo zase ležící o něco východněji. Jde hlavně o okolí Ládví (které je jednou z nejvýraznějších dominant) a Klecan, údolí Šembery, Ondřejovský masív s Voděradskými bučinami, údolí Rokytky, okolí Uhříněvsi, Vestec, Tuklaty a Klánovický les. Chystáte-li se tedy na výlet do této oblasti, všimněte si rozdílných struktur krajiny v celém území. Půjdeme-li pěšky jeho severní, nížinnou částí, obrňme se notnou dávkou trpělivosti. Mezi extrémně zajímavými, často koncentrovanými úseky (středověké vesnice, izolované buližníkové vrcholy) se rozprostírá úmorná rozloha bahnitých polí nebo nekonečných silniček. Ty nabízejí poměrně vhodné podmínky pro cykloturistiku.
Naopak střední lesnatá část je ideální pro dlouhé vycházky členitými, kamenitými lesy se spoustou odboček a zajímavostí, k nimž ne vždycky vede značená cesta.
Jih, kraj kozla (velkopopovického) je opět cyklistický. Krajina zde začíná trpět syndromem amerických suburbií, rapidně se snižující průchodnost cest nutí výletníka k častým návratům a obcházení zastavěných zón. Až budete projíždět polabskými vesnicemi a brodit zoufale kilometrové lány řepky, najednou pocítíte, že se cesty spojují. Na konci dne dojdete tam, kde jste před týdnem vyráželi, a že u toho kostela na obzoru jste před měsícem pili pivo. Teprve tehdy pochopíte, že jste tu už doma. K tomu by vám, doufám, mohly pomoci i následující tipy na víkendy a výlety.