Lounsko a Žatecko – Krajina, lidé, zvyky

Životy obyvatel regionu zásadním způsobem ovlivňovala členitá krajina, přecházející od úrodných luk a polí okolo řeky Ohře směrem k jihu v lesnatou pahorkatinu Džbán a na jihozápadě stoupající s prvními výběžky Doupovských hor. Úrodné Poohří s většími městy Žatcem a Louny bohatlo z produkce obilí a dlouho do novověku i výborného vína, zatímco výše položené a zalesněné Podlesí zůstávalo chudším krajem. Neméně důležitou roli hrál jazyk, neboť při kolonizaci během 13. století a dalšího dosídlování vylidněných oblastí po třicetileté válce přicházelo množství osadníků mluvících německy. Zatímco oblast Lounska zůstávala vždy jazykově česká, Žatecko a Podbořansko se během novověku silně poněmčilo. Jednotícím základem jejich života byla dlouhou dobu víra, ale již od 14. století se objevují zprávy o kacířích a husitské války a následná reformace v 16. století přinesly rozdělení na katolíky, utrakvisty či později luterány. V rámci cyklu církevního roku se pohybovaly životy všech obyvatel, velké svátky s poutěmi sloužily i jako všeobecně uznávané platební termíny. Pojem svatomartinská husa dodnes vyjadřuje poddanskou povinnost odvádět dávky vrchnosti. Po rychlé rekatolizaci celého kraje v 17. století rytmický čas katolických svátků opět ovládl životy všech šlechticů, měšťanů, sedláků i bezzemků. Zejména na vsích se ale k církevním svátkům přidávala řada lidových zvyků a pověr, více či méně tolerovaných církevní správou. Ve městech bývali důležitou součástí všech svátků žáci městských škol, kteří pod vedením učitele a faráře procházeli se zpěvem a často v maskách ulice a kadidlem vykuřovali ze všech koutů ďábla. Obvyklou novoroční koledu a chození Tří králů ovšem doprovázely různé výstřelky, kárané již středověkými mravokárci. Ještě nevázanější byly masopustní zábavy, spojené s maškarními průvody i tanci s magickým podtextem – zlepšení úrody, oslava prvního jarního orání a podobně. Předposlední postní neděle zvaná Smrtná byla spojena s vynášením Morany, slaměné figuríny na dlouhé tyči, vlastně symbolickým vítězstvím života nad smrtí. Vrcholem církevního roku i lidových zvyklostí byly velikonoce, kdy obvyklou koledu doplňovaly průvody chlapců s řehtačkami. Již z druhé poloviny 14. století se dochovala píseň, kterou zpívali o koledě žáci městské školy v Žatci.[/]

Veselíť nám den nastal, v němž Pán Kristus vstal.

Dajžte, milý pane, rektoře Janovi vždycky

Šest šilinkuov velmi velikých.

Jest na každý den, a dobré bylo by celých
.


Po filipojakubské noci s pálením čarodějnic a stavěním májů postupně s přibýváním polních prací lidové zábavy končily a opět ožívaly až po sklizni. Dožínky a hlavně dočesná, oslava konce chmelové sklizně, jsou dodnes živé tradiční zvyklosti. Podzimní svátky Všech svatých a svatého Martina s tradiční husou pak završoval advent s oblíbeným chozením Barborek nebo Perychty a svatého Mikuláše s čerty. Štědrý den se hodil k předpovídání budoucnosti z rozkrojených jablek, olova, svíček nebo házení pantoflem. Tradice stavění vánočních stromečků pochází až ze závěru 19. století, zato jesličky v různých podobách jsou běžné již dříve. Pro každou farnost navíc byl velkým svátkem výroční den vysvěcení farního kostela, známý jako posvícení a spojený s modlitbou i dobrým jídlem a pitím. Jinak ovšem vypadalo posvícení na chudé vsi a jinak v královském městě. V Lounech se v 16. století mohutně slavil den svaté Markéty jako připomínka dostavby farního chrámu, ovšem časem tento svátek proslul spíše jako záminka k nemírnému obžerství a svárům. Ještě barokní vzdělanec Pavel Stránský připomíná oblíbené přísloví, podle něhož se na šťastné planetě narodil ten, komu se v Žatci nevysmáli, v Litoměřicích jej neopili a v Lounech neztloukli. Prestižními městskými spolky byla literátská bratrstva, vznikající od konce 15. století. Ctihodní měšťané se v nich věnovali latinskému a českému zpěvu a pořizovali si nádherné iluminované zpěvníky – kancionály a graduály. V mladší době pak jejich místo zaujímají ostrostřelci, pořádající oblíbené střelby „ku ptáku“ čili do terče v podobě opeřence. V době baroka rychle přibývají náboženské spolky, obvykle svázané s významným kostelem či klášterem. Jejich členové se zavazovali k ctnostnému životu a modlitbám a jako důkaz své zbožnosti nosili různé odznaky, například pásky nebo škapulíře.[/]
Od druhé poloviny 19. století se až neuvěřitelnou rychlostí šíří nejrůznější spolky a brzy není jediné vsi, která by neměla alespoň spolek vysloužilců či hasičů. Sílící nacionalismus vede k tomu, že vedle sebe existují český Sokol i německé Turnvereiny a noviny obou etnik jsou plné vzájemných invektiv a pomluv. Přes všechny spory si ale Češi i Němci stavějí podobné domy z charakteristické džbánské opuky a rovněž ve velkém pěstují chmel, díky němuž bohatne zejména oblast Podlesí a Žatecko. Poválečný odsun a socialistické kolektivizačně-centralistické snahy pak znamenaly definitivní konec pro řadu místních specifik a tradic, na něž se v současnosti jen s obtížemi navazuje. Obnovují se některé dříve oblíbené pouti, oživují slavnosti spojené s chmelem, zejména žatecká dočesná. Částečnou představu o bohatství zdejších lidových tradic a zvyků poskytují regionální muzea v Žatci a Lounech, navíc i přes nepřízeň minulého půlstoletí lze mnoho zajímavého stále ještě objevit přímo v krajině.[/]

Významné osobnosti regionu

Kamil Hilbert (1869-1933) – rodák z Loun, významný architekt a restaurátor. Znalec gotické architektury, vedoucí dostavby chrámu sv. Víta v Praze v letech 1899-1929. Kromě projektování historizujících obytných domů vedl restauraci kostelů v Lounech, Kouřimi, Čáslavi, Mělníku, Plzni a úpravy hradu Křivoklátu.

Maxmilián Hošťálek z Javořice (1564-1621) – rodák ze Žatce, měšťanský politik. Příslušník významné patricijské rodiny, od roku 1596 člen městské rady, po roce 1610 primátor. Na zemském sněmu 1617 mluvčí městského stavu, v letech 1618-1619 člen povstaleckého direktoria (zemské vlády), po porážce stavovského povstání popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

Božena Kacerovská (1880-1970) – rodačka z Loun, operní pěvkyně. Debutovala v Národním divadle roku 1901, poté hvězda předních evropských scén. Proslula jako představitelka dramatických rolí v operách R. Wagnera.

Anton Langweil (1791-1837) – rodák z Postoloprt, kamenotiskař, malíř. Autor monumentálního lepenkového modelu Prahy (58 m2), zakoupeného císařem Ferdinandem pro České museum. Dnes ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.

Václav Hájek z Libočan (+1553) – rodák z Libočan, kněz, kazatel a kronikář. Autor Kroniky české z roku 1541, nejčtenějšího historického díla novověku, v němž spojuje údaje starších letopisů s vybájenými motivy.

Josef Mocker (1835-1899) – rodák z Cítolib, významný architekt. Znalec gotické architektury, zastánce historického purismu. V letech 1873-1899 vedl dostavbu sv. Víta v Praze, dále upravoval kostely v Lounech, Kutné Hoře, Plzni, Rakovníku, vedl přestavby hradů Konopiště, Křivoklát a Karlštejn.

Bedřich Schnirch (1791-1868) – rodák z Pátku nad Ohří, konstruktér mostů. V roce 1824 v moravské Strážnici projektoval první řetězový most v celé Evropě, dále stavěl mosty v Lokti, v Žatci, Praze a ve Vídni.

Mikuláš Teschl (+1371) – rodák z Loun, teolog. Člen řádu augustiniánů-eremitů, v letech 1340-1354 představený bavorské řádové provincie, roku 1347 získal nejvyšší akademický titul doktora teologie. Od roku 1348 jeden z prvních čtyř profesorů teologie a nově založené univerzitě v Praze. Rádce císaře Karla IV., přední učenec a kazatel své doby.

Jaroslav Vrchlický (1853-1912, vlastním jménem Emil Frída) – rodák z Loun, básník, dramatik a překladatel. Od roku 1893 profesor české literatury na Karlově univerzitě v Praze, kromě vlastní rozsáhlé tvorby (Noc na Karlštejně) vynikající překladatel z italštiny, francouzštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny, polštiny, norštiny a katalánštiny.

Jan ze Žatce (+1415) – rodák ze Šitboře či Teplé, básník. Od 70. let 14. století městský písař v Žatci, řiditel městské školy a veřejný notář. Po roce 1411 vedoucí kanceláře Nového Města pražského. Autor německy psané básnické skladby Oráč z Čech, dodnes živého alegorického dialogu člověka se Smrtí, situovaného do Žatce.

Petr Žatecký zvaný Němec (15. století) – rodák ze Žatce, kněz a kronikář. Účastník jednání husitských zástupců s basilejským koncilem v roce 1433, autor podrobného deníku z průběhu jednání.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu

Komentáře k článku (0)

Mohlo by se vám také líbit

Krajinou povodní

Icon 15.09.2021

Naučná stezka Krajinou povodní je situována do nivy Odry na samém jihu CHKO Poodří. Prochá...

Celý článek

Mojžíšův pramen – Císařský kámen

Icon 05.10.2021

Velmi cenná oblast mezi městy Jablonec nad Nisou a Liberec má díky ČSOP Armillaria a progr...

Celý článek

Nová naučná stezka provede zájemce přírodní rezervací Hněvošický háj na Opavsku

Icon 13.10.2021

Hněvošice (Opavsko) 11. října (ČTK) – Nová naučná stezka provede zájemce přírodní re...

Celý článek

Dvě nové lokality Blíž přírodě zpřístuněny na Říčansku a Třebíčsku

Icon 19.11.2021

V listopadu 2021 byly zpřístupněny hned dvě nové lokality podpořené z programu Blíž přírod...

Celý článek