Litoměřicko a Podřipsko – Krajina, lidé, zvyky

Osobnosti Litoměřicka
„Mlékem a strdím“ oplývající krajina je spjata s mnoha významnými osobnostmi české a evropské historie, které se do dějin Litoměřicka tu více, tu méně zapsaly.[/]
Bezesporu nejznámější uměleckou osobností, spojovanou právě s Litoměřicemi, je největší český romantický básník Karel Hynek Mácha (1810 – 1836). Po neshodách s rodiči odešel do Litoměřic, kde pracoval jako právnický praktikant. Na nedalekém Radobýlu psal své verše, když v Litoměřicích vypukl požár. Zesláblý a nemocný Mácha jej pomáhal hasit. Zemřel o několik dní později, zřejmě na následky pití vody z městské kanalizace, která byla používána při hašení požáru. Podle mnohých historiků je „máchovský kult“ přehnaný. Jeho význam se však projevil nejen na konci 19. století při formování samostatné české identity, ale také v pohnutých dobách na konci 30. let století minulého. Před záborem Sudet nacistickým Německem byly Máchovy ostatky z místního hřbitova exhumovány a převezeny do Prahy na vyšehradský Slavín. [/]
Velmi významným mužem, působícím v regionu, byl bezesporu Pavel Stránský ze Zapské Stránky (1583 “ 1657). V roce 1608 zaujal místo rektora latinské školy v Litoměřicích. Tento český spisovatel, právník, historik a politik přišel za své postoje v době stavovského povstání nejprve o majetek a poté byl donucen odejít do exilu. Pobýval nejprve v Pirně a Freibergu, ale nový domov našel až v polské Toruni. Litoměřický a Žatecký kraj popsal ve svém encyklopedickém spise Respublica Bojema (O státě českém). Toto latinsky psané dílo však vydal až roku 1634 v holandském Leydenu. [/]
Své nesmazatelné stopy zanechali v kraji nejen Češi a Němci. Pobělohorská doba přála rozvoji měst. Vnější formou rekatolizace se stalo baroko. V tomto novém stylu se objevují i stavby od zahraničních řemeslníků a architektů. Svá díla zde postavili architekti Francesco Caratti, Carlo Orsolini nebo Pietro Columbani. Vliv nejen na podobu Litoměřic, ale i na společenský život ve městě, měli italští stavitelé Giulio a Oktavián Broggiové.[/] V Libochovicích nedaleko Lovosic působil světově proslulý vědec Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869). Tento lékař, přírodovědec a fyziolog patřil k významným osobnostem českého národního obrození. Vyučoval na univerzitách ve Vratislavi a v Praze a na půvabné městečko s krásným zámkem vzpomínal ve svých pamětech.[/]
V hospodářském a kulturním středisku celého Podřipska – Roudnici nad Labem – působili známý Jakub Krčín z Jelčan, stavitel Antonio della Porta, Fráňa Šrámek, Antal Stašek a básník Josef Hora, který studoval na roudnickém gymnáziu a v místních časopisech zahájil svou žurnalistickou kariéru.[/]
Na přelomu 18. a 19. století bylo Litoměřicko oblastí s nejvyspělejším školstvím. O jeho vysokou úroveň se nemalou měrou zasloužil litoměřický biskup, josefinista a pedagogický reformátor František Kinderman von Schulstein. Vzdělanost poskytla živnou půdu „kritickému myšlení nové doby“. To přinášelo zájem o přírodní a humanitní vědy, ale také o národnostní a sociální otázky. Litoměřice byly místem, kde se kolem biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna scházeli významní představitelé osvícenecké vědy. Patřili k nim například Josef Dobrovský, Gelasius Dobner či Mikuláš A. Voight. V letech 1799 -1815 učil na litoměřickém gymnáziu velký český obrozenec Josef Jungmann. Kraj je rovněž spjat s činností nestora české archeologie Václava Krolmuse a vynikajícího kartografa a meteorologa Františka Jakuba Kreibicha.[/]
Na Roudnicku a Libochovicku patřili v 1. polovině 19. století mezi přední osobnosti národního hnutí dramatik, básník a politik František Turinský a přítel Františka Palackého F. M. Pelcl. Zásluhou roudnických vlastenců Františka Řiháčka, Františka Náhlovského a Jana Hochmanna byla v roce 1837 založena první česká knihovna. O rozšíření znalosti českého jazyka se významnou měrou zasloužil chodovlický rodák, pedagog a autor české mluvnice Josef Věnceslav Vlasák.[/] Ovšem nechvalně proslulou osobností Litoměřicka se stal Václav Babinský (1796 – 1879). Narodil se sice na litoměřickém předměstí, ale později mu lidé neřekli jinak než „Venca z Pokratic“. V první polovině 19. století kolem sebe soustředil bandu lupičů, s nimiž přepadával kupce, formany, bohaté usedlosti i vrchnostenské kanceláře. Mezi lidmi kolovaly neuvěřitelné legendy o jeho činech, lstích a ukrytých pokladech. V roce 1839 byl však u Pokratic zatčen a odsouzen na dvacet let těžkého žaláře. Nejprve „seděl“ na brněnském Špilberku, později byl přeložen do Kartouz (Valdice u Jičína). Zde se staral o nemocné a pečoval o zahradu až do své smrti.

[/]Zahrada Čech, úrodná krajina Litoměřicka s příznivým podnebím, odnepaměti lákala naše předky, aby se zde usazovali, žili a budovali své domovy. Ne náhodou jsou právě s tímto krajem spojovány nejstarší pověsti o příchodu Slovanů na naše území. Právě na hoře Říp, tyčící se z úrodné roviny kolem Roudnicka, se podle legendy zastavil se svým rodem praotec Čech, aby dal celé zemi jméno.[/]
Století za stoletím utvářeli lidé, žijící na rozhraní úrodných nížin Podřipska a romantických kopců Českého středohoří, krajinu kolem sebe. Životní styl se utvářel postupně, a to nejen na principu národním, ale také náboženském. Během staletí se zde potkával živel český, německý a v menší míře i židovský. Všechny národnostní skupiny pěstovaly svou vlastní kulturu, ale také se vzájemně ovlivňovaly a přejímaly zvyky sousedů. Od 9. století ovlivňovalo život místních lidí stále více pronikající křesťanství, které potlačovalo „pohanské“ obyčeje. Přesto se s některými předkřesťanskými rituály a oslavami setkáváme v určité podobě dodnes (Velikonoce, Masopust).[/]
Při oslavách náboženských svátků nehrály jazykové rozdíly mezi Čechy a Němci žádnou roli. Slavili všichni společně, možná s drobnými rozdíly. O Velikonocích chodili Němci koledovat ve čtvrtek a Češi v pondělí. Občas šli všichni v oba dny, aby si veselých svátků pořádně užili. [/]
V časech pobělohorských, kdy zapouštělo katolické vyznání znovu své pevné kořeny i na Litoměřicku, byla obnovena tradice náboženských poutí. Největší procesí, kdy se lidé vydávali z Litoměřic do Bohosudova na Teplicku, se konalo až do roku 1772. K poctě mariánské sošky se putovalo i do Křešic, kde u pramene se zázračnými účinky vzniklo poutní místo. [/]
O zvycích a životním stylu německého obyvatelstva, které převládalo v okolí Litoměřic a především na Úštěcku, se příliš konkrétních informací nedochovalo. Jinak tomu bylo na Podřipsku. To mělo vždy těsnější vztahy s českým vnitrozemím a s Prahou. Blízkost hory Říp, spjaté s legendami o příchodu prvních Slovanů do naší země, i existence pravděpodobně nejstarších slovanských vesnic v jejím okolí, měly přímý vliv na kulturu i život lidí. [/]
Na zaznamenání lidových zvyků a obyčejů v této oblasti má lví podíl profesor roudnického gymnázia, etnograf a folklorista Karel Rozum (1856 – 1933). Právě díky jemu například víme, že den před svatým Mikulášem chodila v každé vesnici na Podřipsku Brůna, aby strašila, obveselovala a nakonec rozdala dárky dětem. Představovala obyčejně bílého koně, ale někdy se podobala i žirafě, koze nebo beranu. Už jen v Nových Dvorech a v Lounkách zachytil profesor Rozum počátkem 20. století velice archaický zvyk „honění Ambrože“, realizovaný 7. prosince. „Ambrož přistrojený se objeví za soumraku u kostela a děti hrdinsky na něj pokřikují. Občas upustí Ambrož nějakou cukrovinku a tím přiláká děti ku sbírání. Vtom se za nimi s koštětem pustí a honí je,“ popisuje Karel Rozum.[/]
Pro kraj byl však zcela typický jiný obyčej – obchůzka perucht. Takto jej Rozum zaznamenal: „Na Štědrý den zvečera chodí peruchty po staveních strašit děti. Zašlehají metlou na dveře a vstupují do domu. Ve Straškově též zavěsí některé osobě zvoneček a té se pak ostatní smějí. Peruchty nerozdávají dárky, pouze straší a trestají nestřídmost. První peruchta má tváře načerněny uhlím nebo sazemi, druhá zase nabíleny moukou a hlavu si ováže větším ubrusem.“[/]
Na sv. Jiří se na Řípu konala tradiční pouť, na kterou se sešli lidé ze širokého okolí. V 19. století byla i jakousi formou národních slavností, spjatých s historickou tradicí Řípu.[/]
Kouzly byl opředen letní slunovrat, který lidová pověra spojila se svátkem sv. Jana Křtitele. Kořenářky vyhledávaly v noci léčivé byliny a někde se pálily svatojánské ohně. V Dobříni na Roudnicku děvčata večer před tímto svátkem vyhazovala věnce.[/]
Podzimní čas probíhal ve znamení posvícení. Ta se slavila od září až do listopadu. O posvícení nesměla nikde chybět tradiční husa, k ní řízné pivo a posvícenské koláče. Oblíbenou lidovou zábavou bylo shazování kozla z věže nebo jeho stínání. Tímto zvykem se bavili například v Brozanech. Obdobou tohoto obyčeje bylo stínání kohouta. Tak činili o posvícení lidé v Třebívlicích na Lovosicku nebo v Radčicích u Roudnice.[/]
Z venkovského prostředí Podřipska se však s nastupující industrializací lidové zvyky vytrácejí, mizí lidové hudební nástroje a značně se mění oděv. Krátce po roce 1848 mizí ze šatníků tradiční lidový podřipský kroj a je nahrazen oděvem podle městských vzorů. Ustupovala i typická venkovská architektura. Tradiční roubené domy s doškovými střechami nahradily zděné statky. Měnící se životní styl zasáhl i interiér. Malovaný nábytek ustupoval, černé kuchyně neměly v nových staveních místo. [/]
S nástupem průmyslové revoluce se prastaré zvyky z venkova vytrácejí a lidé, především ve městech, se věnují stále více světským „kratochvílím“. Češi i Němci si vytvářejí své zájmové spolky – sportovní i kulturní. Ať už to byl „Wandervogel“ – jakási obdoba českého Skauta, hnutí mládeže „Böhmerwaldbewegung“ nebo pěvecký spolek „Liedertafel“ na jedné straně, či litoměřický „Muzejní kroužek“ nebo roudnická dělnická a vzdělávací jednota „Budislav“ na straně druhé. Vedle sebe fungovala až do počátku 2. světové války česká a německá divadla či sportovní kluby. Nezanedbatelné byly také kulturní, společenské a hospodářské styky se sousedním Saskem. Ze vzdálenější minulosti příklad za všechny ostatní – do renesančních měšťanských domů v Litoměřicích, stavěných mistry italského původu, se vchází portály z dílen saských kameníků.[/]
Přestože se jednotlivé národní kultury vyvíjely samostatně, docházelo k vzájemnému ovlivňování. Tento vývoj však byl násilně přerušen poválečným odsunem německého obyvatelstva a dosídlováním z českého vnitrozemí. Lidové a náboženské svátky a zvyky byly také potlačovány komunistickou ideologií. Teprve v posledním desetiletí nacházejí lidé znovu vztah ke svým tradicím, ke kultuře i krajině, ve které žijí.

Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu

Komentáře k článku (0)

Mohlo by se vám také líbit

Děčínsko – Krajina, lidé, zvyky

Icon 29.01.2021

Kulisy krásné severočeské krajiny ožívaly lidmi, kteří v ní po staletí žili a zasadili do ...

Celý článek

Střední Pootaví – Strakonicko – Krajina, lidé, zvyky

Icon 29.01.2021

Dudácké tradice na StrakonickuDudy jako hudební nástroj mají svou pravlast patrně v pastev...

Celý článek

Ústecko – Krajina, lidé, zvyky

Icon 29.01.2021

[/]Ústecko je oblast bohatá na historické pověsti, pohádky nebo zkazky. Vždyť právě odtud ...

Celý článek

Mělnicko a Kokořínsko – Krajina, lidé, zvyky

Icon 29.01.2021

S postupujícím časem se mění v důsledku rozvoje společnosti charakter krajiny i život lidí...

Celý článek

Berounsko a Hořovicko – Krajina, lidé, zvyky

Icon 29.01.2021

Berounsko bylo a je silně ovlivněno blízkostí hlavního města Prahy. Sousedství s Prahou vý...

Celý článek

Okolí Prahy západ – Krajina, lidé, zvyky

Icon 29.01.2021

Západní okolí Prahy nikdy nebylo nijak společensky autonomním regionem. Vždy bylo spíš jak...

Celý článek