Děčínsko – Krajina, lidé, zvyky

Kulisy krásné severočeské krajiny ožívaly lidmi, kteří v ní po staletí žili a zasadili do ní děje mnoha pověstí o skřítcích, pokladech, divých mužích, vílách
a jiných pohádkových bytostech. Krajina a lidé. Pevný svazek, ze kterého se zrodily zvyky, nářečí, řemesla atp., svazek, který vytváří domov.
[/]Po druhé světové válce zůstala pouze krajina. Lidé se vyměnili. Na místní folkór nešlo navázat a veškeré novodobé pokusy jej oživit vycházejí naprázdno. Padesát let je příliš krátká doba na zrod hlubokého pouta mezi lidmi a krajinou, ve které žijí. A tak nezbývá, než čekat…[/]
Krajinný ráz národních parků České a Saské Švýcarsko je víceméně shodný, obdobný
byl i způsob obživy obyvatel tohoto regionu v minulosti. Paralely nalezneme rovněž při srovnání pověstí z obou stran hranice. Připomeňme si i fakt, že v minulých dobách neexistovala jazyková bariéra mezi Saskem a severočeským pohraničím a tak se do lidové slovesnosti původních obyvatel Českého Švýcarska mohli dostat saští Pumphuti a šedí mužíčkové, zázrační lékaři Weitzmannové,
bezbožní Bern-Dittrichové, zaniklá města Frohnau a Breitenau, rozličné ohnivé příšerky atd. Saské pověsti naopak obohatili čeští loupežníci Babinský, Karasek, Raschauer a Stülpner, divý Rotpelz a např. duch v podobě bíle oděné dívky s věnečkem růží na hlavě (Rosenmädchen), který nelítostně likvidoval děvčátka, která si s ním hrála. Přes tyto shody však život v obou oblastech tepal jinak. Základním rozdílem bylo samozřejmě náboženství. Strohá zbožnost saských protestantů se výrazně odlišovala od okázalého prožívaní katolického církevního roku v severočeském pohraničí.[/]
Oslava katolických svátků byla, podobně jako v nedaleké Lužici, spojena s nejrůznějšími lidovými zvyky. Nad ránem velikonoční neděle sedláci na řadě míst (Děčín, Růžová, Lipová, Lobendava atp.) osedlali a ozdobili své těžkopádné silné koně a „rozváželi“ po okolí Boží požehnání, kterého se jim dostalo
od faráře v kostele. Ještě v polovině 19. století se v Krásné Lípě o masopustu provozovala kostýmní hra o sedlákovi a hornících, v níž vystupoval mazaný sedlák, kterého tlupa horníků chtěla připravit o pozemek k dolování. Hru provozovali výhradně lidé z Kyjova a z Dlou hého Dolu. Dalším pozoruhodným zvykem bylo tzv. „Hahnschlagen“ (bití kohouta) při tzv. císařském posvícení (svátek posvěcení kostela). Děti zhotovovaly z peří drůbeže kohouty, které připevnili na násadu, v druhé ruce třímaly kladivo a obcházely kolemjdoucí s dotazem: „Wollen Sie den Hahn schlagen““ (Chcete zabít kohouta“). Oslovený většinou odmítl a vložil do koledníkovy kapsy drobný peníz, vyskytli se však i tací, kteří přitakali a dětem kohouty rozbili. V některých místech byl dokonce zabíjen kohout živý (např. v Děčíně). Veškeré dobové kritiky tohoto „zbytku
pohanského kultu“ nepadaly na úrodnou půdu a tak často „vřískot zabíjeného zvířete na okamžik prořízl veselou dechovou hudbu“. O svatém Mikuláši chodíval po vesnicích Šluknovska „Rupprich“ (Ruprecht) buď v podobě medvěda, nebo jako černý muž řinčící řetězy, který napomínal a pak teprve nadílel. O vánocích putovali malí koledníci představující Krista, sv. Petra, Mikuláše, anděla a Rupp richa od domu k domu. Štědrovečerní noc byla nazývána „Kutternacht“. „Tu čarují staří, mla dí divnými říkadly a věštbami, přežilými z dob pradávných“, poznamenává J. V. Šimák v popisu českého Nizozemí (Niederland), jak se Šluknovsku říkávalo. Štědrý den patřil dětem, dospělí si většinou žádné dárky nenadělovali. Po půlnoci nebo brzy ráno byly děti buzeny a šly si pod rozzářený stromek pro dárky a cukroví. I ten nejchudší se musel o vánocích dobře najíst.
Hospodáři také nezapomínali na svůj dobytek a telata dostávala „k vánocům“ jména. Kromě zvyků, které byly spjaty s oslavami církevního roku, krátily čas předtelevizního věku různé tradiční akce. Každoroční volba krále ostrostřelců,
„Hon na divého muže“ /Wilde mannjagen/ a další lidové zábavy byly doménou mnoha spolků a tak snad nebylo týdne, kdy by se něco nedělo.[/]
Co se krojů týče, nepatřilo ani Šluknovsko ani Děčínsko k oblastem, kde by se příliš nosily a příslušnost k určitému kraji či obci se určovala pomocí nářečí. Šimák na konci 19. století napsal, že bývalý kroj dovedou popsat jen staří pamětníci. Nebyl údajně bohatý ani živých barev: „Muži nosili dlouhý kabát o velikých kapsách, modrou kamizolu, červenou vestu, vše posázené velikými knoflíky, černé koženky a vysoké boty s holínkami. Vlasy zčesávali za uši a zdrhovali mosazným hřebenem, hlavu kryli kulatým kloboukem o širším rovném dnu nebo končitou čapkou. Ženy oblékaly úzký živůtek se sponami, barvy černé nebo šedé, vzadu varhánky, krátký řásný kabátek téže barvy, zástěru květovanou, punčochy červené, střevíce na špalíčkách. Na hlavu brávaly čepec s vázankou,
spjatý pod bradou stuhou ze světlého hedvábí. Děvčata zdobila kadeře třeslicemi.“
[/]Lidé se po druhé světové válce vyměnili.
Zůstala jen krajina, ke které si lidé teprve vytváří pouta. Doufejme, že si je vytvoří.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu
Reklama
Reklama