Lounsko a Žatecko – Dějinný přehled

Mírně zvlněné Poohří přitahovalo lidskou pozornost již od nejstarších dob, neboť dostatek vody a příjemné teplé klima je výrazně odlišovaly od okolních kopcovitých oblastí. Řeka Ohře jako přirozený krajinný předěl poskytovala dostatek potravy, nabízela ochranu a od mladších dob i nevyčerpatelnou sílu vodního živlu. Není proto divu, že v jejím bezprostředním okolí doslova kráčely dějiny a společně s dolním tokem Vltavy a Labe bylo dolní Poohří nejstarší obydlenou oblastí v Čechách.[/]

Od lovců k zemědělcům

Již ve starší době kamenné se u Holedeče na Žatecku usídlila skupina lovců mamutů, kteří po sobě kromě obvyklých nástrojů zanechali unikátní svědectví v podobě malé rytiny ryby na mamutím žebru. V Dobříčanech dokonce vzniklo jakési regionální výrobní centrum kamenných nástrojů, jak napovídají stovky drobných odštěpků. Tehdejší lovci se ale ve studeném klimatu museli neustále stěhovat za stády zvěře, a proto lze jen těžko hovořit o stálých sídlištích. Teprve výrazné oteplení v mladší době kamenné (5500-4000 př. n. l.) a zároveň úbytek lovných stád způsobily zlom v životě tehdejších lidí, kteří se usazují a přecházejí od lovu a sběru k zemědělství. Sprašové půdy okolo Ohře poskytovaly příznivé podmínky pro vznik četných osad s typickými dlouhými domy, kde zřejmě žilo více příbuzných rodin. Nálezy tzv. lineární a později vypíchané keramiky z celého regionu od Chotěbudic až po Pátek dokládají husté osídlení příhodných poloh. V pozdní době kamenné (4000 – 2000 př. n. l.) se kromě převratných vynálezů kola a zápřahu objevují první opevněná sídliště, zejména na vyvýšených místech jako je například vrch Rubín u Podbořan s doklady řivnáčské kultury. Hroby bojovníků ale zároveň dokládají dramatické střety migrujících skupin, které hledaly lepší místo k životu.[/]

Věk kovů a hradišt

V době bronzové (2000 – 700 př. n. l.) se díky objevu slévání bronzu dostávají do lidských rukou podstatně dokonalejší nástroje, ale i zbraně. V Poohří se usazují početné skupiny lidí z okruhu únětické kultury, jedno z jejich sídlišť u Března je dnes v podobě skanzenu zajímavou připomínkou dávno minulých dob. Bohaté nálezy bronzových předmětů v hrobech ukazují zručnost dávných výrobců i pokračující společenskou diferenciaci, kdy v čele etnických celků stojí mimořádně zámožní a mocní jedinci. Kněžice, Liběšovice, Velemyšleves, Klobuky, Levousy či významný Žatec, zde všude se třpytí bronzové nástroje, ozdoby a meče. Následující doba halštatská a laténská (700-0 n. l.) pak za pomoci železa zcela změnily tvář společnosti i krajiny. Objevují se rozsáhlá hradiště, jejichž náročná výstavba dokládá vysokou organizovanost tehdejší společnosti, menší opevněné dvorce a roste hustota osídlení. Významnými centry se stávají hradiště v Žatci, na Rubínu nebo na Výrově u Třeskonic. Keltská expanze (od 5. století př. n. l.) pak do regionu přivádí první jménem známé etnikum na našem území. Keltové kromě nezbytných zbraní zanechali početné doklady o své vysoké materiální kultuře, zejména na sídlišti v Soběsukách. Keltského původu je nejen latinské jméno Čech Bohemia, ale i název řeky Ohře, původní Agary. Kelty kolem zlomu letopočtu vytlačují germánské kmeny, s nimiž přichází úpadek velkých hradišť a celkově nižší úroveň hmotné kultury.[/]

Slovanský středověk

Příchod Slovanů do Poohří v 6. století ukončil dobu velkých migrací a přívětivé Poohří jejich pozornosti nemohlo uniknout. Významným centrem se opět stal Rubín, kam bývá hypoteticky kladen hrad Vogastisburg, místo porážky franského krále Dagoberta kupcem Sámem v roce 631. Oblast středního Poohří se postupně stala centrem kmenového knížectví, známého z pozdější Kosmovy kroniky jako Lucko. Jeho důležitými opěrnými body byla dále hradiště Výrov, Dřevíč, Vlastislav či Levousy. Po násilném zásahu pražských Přemyslovců počátkem 10. století vstupuje na historickou scénu Žatec, mohutně opevněné hradiště a nové správní centrum celé oblasti. Žatec pak po celé tisíciletí zůstal sídlem krajských úřadů až do zrušení krajské správy v roce 1862. Počátkem 12. století byl založen klášter benediktinského řádu v Postoloprtech a brzy se stal největším pozemkovým vlastníkem v regionu. Konkurovat mu nemohla ani šlechta, neboť její ambice omezoval od poloviny 13. století rychlý růst dvou královských měst – Žatce a Loun. Za svůj vzestup vděčila kromě německojazyčných zakladatelů především frekventované obchodní cestě z Prahy do Saska a na Cheb a v předhusitské době se stala ekonomickými i kulturními centry oblasti. V průběhu 13. století se díky píli kolonistů změnila tvář krajiny a vznikla hustá síť vsí, s nepatrnými změnami existující dodnes. Počeštěná města se za vlády Václava IV. stala silnou oporou husitského hnutí, Louny i Žatec počítali radikální chiliasté mezi pět vyvolených Božích obcí. Do dějin celého státu se zapsala zejména porážka II. křížové výpravy před Žatcem na podzim roku 1421, ale husitské zbraně žatecko-lounského městského svazu se uplatnily i daleko za hranicemi království. Celé 15. století pak vyplňují spory o ukořistěný církevní majetek, neboť proti utrakvistickým městům se postavila okolní katolická šlechta. Po uklidnění sporů roku 1517 se vzájemná konkurence obou stran přenesla do oblasti ekonomiky, jedním ze symbolů doby hospodářské prosperity byla soustava dnes již zaniklých velkých rybníků.[/]

Zbraně a víra

Skutečná katastrofa pro celý kraj přišla během třicetileté války v letech 1620-1648, kdy kromě obrovských válečných škod došlo k nucené emigraci evangelíků zejména ze Žatce. Ten se z dlouholetých válečných útrap vzpamatoval poměrně rychle, zatímco Louny se na další dvě staletí propadly mezi bezvýznamná města. Neméně postižen byl také venkov, obraz vylidněných vsí dokresluje zánik rybníkářství a úpadek vinařství. Obrovský demografický úbytek ve větší části kraje byl nahrazen až po stu letech. Pobělohorské konfiskace půdy přilákaly do kraje válečné zbohatlíky a císařské generály, s nimi přibývalo i německojazyčných obyvatel a západní část regionu se postupně poněmčovala. Jazyková hranice se postupně ustálila tak, že na Podbořansku a Žatecku včetně Postoloprt získala převahu němčina, zatímco Lounsko zůstávalo české. Vítězný katolicismus během krátké doby smazal stopy jiných konfesí. Po středověké kolonizaci přichází další zásadní změna, která nově formuje tvář krajiny – barokní architektura. Od konce 17. století a zejména ve století následujícím získávají novou podobu desítky dosud gotických kostelů, staré tvrze se mění v monumentální zámky a se značným zpožděním začíná i tzv. selské baroko. Nejen zámek v Krásném Dvoře či klášterní komplex v Dolním Ročově, ale také kostely v Libočanech, Novém Sedle, Orasicích a množství dalších staveb jsou dodnes skvělými ukázkami barokní architektury. Pozvolnou obnovu země zpomalila morová epidemie v roce 1714, další ranou byly průtahy vojsk za napoleonských válek počátkem 19. století. V době velkých bitev u Chlumce a Drážďan v roce 1813 Louny hostily hlavní štáb protinapoleonské koalice včetně tří monarchů.[/]

Ve víru nové doby

Revoluční rok 1848 sice v regionu proběhl poměrně klidně, ale jeho důsledky přinesly skutečnou revoluci zejména pro venkov. Zrušení roboty a poddanství, konec vrchnostenské správy a vznik samosprávních obecních úřadů změnily životy venkovanů stejně jako rychlá industrializace dosud převážně zemědělského regionu. Krajinu obohatily komíny četných cukrovarů a od 70. let 19. století přichází symbol moderního věku – železnice. Zároveň se ale oba zemské národy dostávají do ostrých střetů, které od ekonomického soupeření vedou až k násilí. Vznik československého státu v roce 1918 byl proto na Lounsku přijat s nadšením, ovšem Žatecko a Podbořansko se hlásilo k provincii Deutschböhmen a až po zásahu armády se situace uklidnila. Od nástupu nacismu v Německu v oblasti rychle sílila Henleinova nacionalistická strana a po mnichovské dohodě v roce 1938 se větší část regionu stala součástí německé říše. Louny se staly pohraničním městem Protektorátu a útočištěm tisíců uprchlíků ze zabraných území. Poválečný odsun pak zcela změnil složení obyvatelstva a na Podbořansko a Žatecko přišly tisíce osídlenců, převáženě volyňských Čechů. Čtyřicet let socialismu znamenalo devastaci krajiny a životního prostředí vůbec, jejíž v mnoha případech neodčinitelné následky jsou zřetelné dodnes. Přesto vývoj posledních let dává naději na oživení a zvelebení regionu, který si zaslouží pozornost všech milovníků přírody a kulturního dědictví.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu

Komentáře k článku (0)

Mohlo by se vám také líbit

Krajinou povodní

Icon 15.09.2021

Naučná stezka Krajinou povodní je situována do nivy Odry na samém jihu CHKO Poodří. Prochá...

Celý článek

Mojžíšův pramen – Císařský kámen

Icon 05.10.2021

Velmi cenná oblast mezi městy Jablonec nad Nisou a Liberec má díky ČSOP Armillaria a progr...

Celý článek

Nová naučná stezka provede zájemce přírodní rezervací Hněvošický háj na Opavsku

Icon 13.10.2021

Hněvošice (Opavsko) 11. října (ČTK) – Nová naučná stezka provede zájemce přírodní re...

Celý článek

Dvě nové lokality Blíž přírodě zpřístuněny na Říčansku a Třebíčsku

Icon 19.11.2021

V listopadu 2021 byly zpřístupněny hned dvě nové lokality podpořené z programu Blíž přírod...

Celý článek