Partner portálu

Reklama

Reklama

Reklama

Kokořínsko

Mělnicko a Kokořínsko

/images/vylet/vidim-413.jpg První část "turistické" Máchovy cesty již máme za sebou, vydáme se nyní v jeho stopách dále, přičemž trasu našeho výletu vytýčí, jak jsme předeslali v úvodu, potok Pšovka.
K němu nás z Chloumku dovede červená turistická značka " "Máchova cesta". Má svůj počátek u mělnického zámku a modrou stužku Pšovky doprovází od Lhotky. Právě zde se otevírá údolí roubené pískovcovými skalami prostoupenými desítkami dolů s bizarními skalními útvary plnými krás, záhad, pověstí" Cestou budeme míjet bývalé mlýny (Štampach, Kroužek), až se před námi rozprostře vodní hladina harasovské tůně, nad jejíž výpustí stával na skále hrádek a je zde připomínán i pověstmi opředený Krvomlýn. V těchto místech se můžeme s pokorou poklonit Ukřižování s nápisem vytesaným ve skále: "Blahoslavení pokojní, neboť oni synové boží slouti budou (1914"1939)." Odsud také směřuje cesta do obce Vysoká, jejíž název vypovídá mnohé o její poloze. Vsi dominuje pozdně barokní kostel postavený v letech 1752"1753 podle návrhu architekta A. Luraga. Měl však staršího předchůdce, o němž zmínka pochází již z poloviny 14. století. Méně nápadný je kostel evangelický, postavený roku 1786, o dva roky později doplněný empírovou farou a v roce následujícím školou. Celý toleranční areál prošel rekonstrukcí a připravuje se zde expozice památníku reformace. K návštěvě zve hlobavější turisty i evangelický hřbitov, tiché místo s překrásným výhledem do třech světových stran. Nepřehlédnutelnou je na něm hrobka rodiny Kučerovy (1909), dílo architekta Josefa Gočára a Josefa Mařatky (socha Inteligence).
Svatováclavský kostel ve Vysoké pohledově doplňuje (ne zcela šťastně) vodojem. Vysoká je totiž jednou z mnoha obcí, které se dlouhodobě potýkaly s nedostatkem vody. Na náhorních planinách je hladina spodních vod ve velké hloubce, čemuž odpovídá i hloubka studní 100 " 200 m. Např. pokud přijíždíme do Vidimi od Tupadel, jistě si všimneme jednak pseudobarokní kaple sv. Václava, ale také vodojemu v místě, kde byl roku 1902 realizován hlubinný vrt. Na vodu se narazilo v hloubce 128 m, s hloubením se pokračovalo až do hloubky 213 m.
Obec Vidim, poprvé připomínaná roku 1294, se skládá ze dvou částí. Horní Vidim se rozprostírá na kopci (350 m n. m.) mezi hlubokými údolími a v prudkém svahu, na který navazuje údolí, v němž se nachází Dolní Vidim. Obec tvoří hodnotný soubor lidové architektury, proto byla Vidim vyhlášena vesnickou památkovou zónou.
Obdélná náves v Horní Vidimi je na východě uzavřena pseudogotickým kostelem sv. Martina z roku 1878, i když kostel je zde připomínán již ve 14. století. Na západní straně náves ohraničuje zámek a hospodářský dvůr. Původní barokní zámek byl upraven pseudobarokně v letech 1897"1898, kdy se také přeměnil přístavbou křídla jeho půdorys do tvaru písmene H. Tato stavba byla realizována novým majitelem panství Theodorem Grohmannem, teplickým továrníkem. Čelo zámku se otevírá do zámeckého parku se sochařskou výzdobou, pocházející patrně z doby úpravy roku 1898, možná podle starých vzorů. Zámek je využíván jako domov důchodců.
Se jménem rodiny Grohmannovy je spojeno i budování přemostění blízkých divokých roklí, nejprve roku 1902 (Theodorova stezka) a následně roku 1904 (Mariina stezka). Procházková trasa po desítkách železobetonových můstků je dlouhá asi 1 km, dnes však neschůdná. Vzhledem k tomu, že se můstky po dlouhou dobu neudržují, některé se zřítily, zmizelo zábradlí. Při pohledu na ty zbývající si však jistě dokážeme udělat představu o kdysi romantické procházce mezi pískovcovými skalami v obklopení lesními porosty.
V blízkosti Dolní Vidimi, při cestě k bývalému pivovaru objeví pozorný turista skalní relief madony a podle turistického značení jistě najde tzv. Starý zámek, jeden z četných skalních hrádků Kokořínska.
Ale to nás zmínka o "kraji trpícím žízní" hodně odklonila od námi sledované trasy výletu, vytyčené tokem Pšovky, a tak rychle zpět k Harasovu, kdysi významnému výletnímu místu, kde občerstvení a ubytování nabízel hotel s restaurací v "zámečku" s podloubím. Původně býval majetkem Bedřicha z Lobkowicz, později sloužil jako podnikové rekreační středisko a dnes již polorozbořený čeká na opravu a následné využití. Dříve však poskytne turistům zázemí nově budovaná rybářská bašta.
Na naší další cestě údolím mineme trampskou osadu Harakoko ze 30. let 20. století a mlýn Mlčeň, abychom od hospody U Grobiána vystoupali na Hradsko, nejlépe s knihami v ruce. Záleží na tom, jak jsme zaměřeni " buď můžeme listovat Štorchovým Zastaveným přívalem, nebo odbornější publikací Miloše Šolleho Hradsko na Kokořínsku " Canburg franckých králů. Dozvíme se, že právě zde, na strategicky položené vyvýšenině, bylo vybudováno v 8. století opevněné hradiště, kde byla zastavena roku 805 vojska Karla Velikého při tažení do Čech (ve franckých kronikách země "Beheim").
Z řady míst je odsud pěkný výhled na další cíl výletu " hrad Kokořín, vybudovaný v 1. polovině 14. století Hynkem Berkou z Dubé na pískovcové skále, jejíž tvar určil půlměsícovitý půdorys hradu. Za husitských válek byl dobyt a pobořen, na sklonku třicetileté války byl zařazen mezi pevnosti, které nesměly být opravovány, aby se nemohly stát opěrným bodem nepřátelského vojska. Hrad se tak rychle měnil ve zříceninu, které její majitelé nevěnovali pozornost, zato přitahovala mnohé umělce. Z těch nejznámějších to byli malíři Antonín Mánes, Josef Navrátil, na kresbách ji zachytil Karel Hynek Mácha, jemuž se dostala i do řádků románu Cikáni: "Stavba hradu toho, a obzvláště kulaté věže, jest zcela přiměřena rozmnožiti tichou hrůznost údolí. Je bleděžlutá, základ její zdá se z jediného kusu pozůstávati. Zeď její náramné je tloušťky, a až k špičaté, taktéž přižloutlé kamenné střeše ani jedinkého okénka nemá. Zcela jest hladká, a drobné ozdoby, jako hříčky na krku velikána, pod přístřeším jejím umístěné, činí, že hrozná její síla tím strašněji doléhá na zbloudilého, zadiveného poutníka. Na něco širším přístřeší se chvěje mladá bříza, a přiléhajíc k špičaté nevysoké střeše, od ní na důl se kloní co jednotlivé péro za kloboukem loupežníka."
Roku 1894 hrad koupil Václav Špaček, velkoobchodník povýšený do šlechtického stavu, jehož syn Jan v letech 1911"1918 hrad zachránil od zániku nákladnou restaurací podle projektu E. Sochora za odborné účasti Augusta Sedláčka, Zikmunda Wintera a Čeňka Zíbrta. Částečně však hrad ztratil romantické vyznění a původní ráz. Opravena byla 36 m vysoká věž, hlavní obranný prvek hradu, jejíž zdi dosahují šíře 3 m a zakončení tvoří kuželová kamenná helmice. Vedle věže byla postavena nová budova se sochou (Jarmila Špačková) od Josefa Kalvody na nároží a s obytnými místnostmi a místností pro umístění sbírek (mj. zde měl své místo Brožíkův obraz Hus před koncilem, který představoval jakousi studii pro obraz vystavený na Staroměstské radnici). K síni se vystupuje po točitém schodišti se znaky šlechticů, kteří podepsali protestní list proti uvěznění Jana Husa v Kostnici. Stavba byla slavnostně otevřena k pětistému výročí upálení mistra Jana Husa. Radikální dostavbou prošla budova původního paláce hradu, jehož první patro je upraveno jako rytířský sál, lovecký předpokoj druhého patra je vyzdoben malbami Julia Fischera, znázorňujícími rytířské klání a v loveckých scénách rodinu Špačkovu. Přes novodobé zásahy je hrad jednou z turisticky nejnavštěvovanějších památek Mělnicka, kterou neustále objevujeme při putování Kokořínskem, neboť se na řadě míst překvapivě vynořuje ze zeleně lesů a nabízí se nám jako parádnice ze všech možných stran.
Silnice, kterou jsme se vydali z údolí k hradu Kokořín a dále k obci Kokořín, byla vybudována v době světové hospodářské krize podle projektu ing. dr. Valiny a byla nazvána jménem prezidenta dr. Edvarda Beneše. Slavnostní otevření se uskutečnilo 6. června 1937.
Obec Kokořín leží výše než hrad. Nachází se v blízkosti někdejší tvrze, pravděpodobně původního sídla majitelů panství před stavbou nového hradu Kokořína. Dnes nesou zbytky prvního kokořínského hradu název Staráky. Jsou zde zachovány místnosti vytesané do skály ve třech patrech nad sebou, spojení mezi jednotlivými částmi obstarávalo dřevěné schodiště a můstky. Toto romantické místo při okraji Kokořínského dolu se stalo inspirací pro Karla Hynka Máchu, který sem umístil část děje románu Cikáni a do místnosti v nejvyšším patře údajně umístil obydlí cikánky Angeliny. V současné době dochází k rekonstrukci můstků a areál je přístupný na požádání v zámku.
Barokní zámeček při návsi postavili v polovině 18. století Sweerts-Šporkové, dnešní podoba je výsledkem přestavby z konce 19. století, kdy se majitelem velkostatku stal Václav Špaček. Zámek dnes slouží jako ubytovna. Na návsi si můžeme prohlédnout barokní sousoší sv. Mikuláše Tolentinského se sochami sv. Šebestiána, Rocha, Martina a se sochou sv. Rozálie ve výklenku podstavce z roku 1700.
Než povedeme náš výlet cestou zvanou Ochozka zpět do Kokořínského dolu, projdeme ještě Šemanovickým dolem, kde najdeme za sebou hned několik prostorů různého charakteru vyhloubených ve skalách. Prvním z nich je Klemperka, ve které ožívá příběh, jehož hlavním hrdinou je podle pověsti loupežník Klempera, který na Kokořínsku dlouho působil " přepadával tudy procházející poutníky, ale zvláště kupce, sedláky i šlechtice. Nahromaděnou kořist prý ukrýval v okolních skalních skrýších. Avšak ani Klempera neunikl spravedlivému trestu. Po deseti letech řádění byl i se svými druhy dopaden a pověšen. Klemperova mrtvola však údajně ještě v den oběšení zmizela " prý si pro jeho černou duši obtíženou hříchy, ale i pro jeho poklady přišel sám ďábel. Proto je nikdy nikdo nenašel. Nicméně existuje Klemperův náhrobní kámen s vytesaným letopočtem 1821. Takže pověst, či skutečnost"
O kus dále se nachází skalní byt Rozbořenka, dnes útočiště trampů, a vydáme-li se dolem ještě dále, přivítá nás Kostelíček, opevněné sídlo snad ještě z přelomu 13. a 14. století (o všech jeskyních, skalních hrádcích a mlýnech se nejvíce dočtete v publikacích Václava Zimermana a Jiřího Pillera). Nachází se pod obcí Šemanovice, jež je známá působením Ondřeje Suchého, který zde v hospodě Nostalgická myš (dříve Nostalgie) pořádal pravidelně setkání s významnými osobnostmi kulturního života, vysílané Českým rozhlasem pod názvem Nostalgické muzeum.
Než budeme v našem výletu pokračovat Kokořínským dolem, zastavíme se ještě na dvou místech. Prvním je dnes již zanikající samota Nový dvůr, dříve opatřená pamětní deskou s nápisem: "V tomto dvoře narodil se 18. srpna roku 1818 Václav Bolemír Nebeský, český spisovatel." Rodný kraj, který se stal svědkem setkání Nebeského s jeho láskou, Boženou Němcovou, se promítal i do jeho tvorby. A tak se ve skladbě Protichůdci otevírá pohled na dolinu s potokem, jezero, skály a lesy...
Výhled z blízkých Nedam (pod Novým dvorem), které jsou dalším skalním hrádkem oblasti, nás vrátí zpět k hradu Kokořín, přesněji vrátíme se zpět do podhradí, do dolu k potoku Pšovka. Toto místo sice dnes pomalu ožívá, ale vše je zatím jen odleskem bývalé slávy: "V prvém okamžiku nevíme, máme-li se dříve obdivovati té nádheře přírody, která právě zde byla nejštědřejší, či přímo překvapujícímu lázeňskému životu pod samým hradem, mezi dvěma hotely s pensiony vzorně vedenými... Několik set koupajících oživuje stále obrovské, majetníkem hradu (Jan Špaček) zřízené koupaliště, jeho břehy i verandy obou hotelů; tenisová hřiště, pak kulečníky, kuželníky, kavárny, koncerty, tělocvična, umělý chov pstruhů v 9 rybníčcích atd. - to vše doplňuje účelně zdejší zařízení."
Sledujíce tok Pšovky mineme Pokličky, projdeme obcí Vojtěchov, kde se možná necháme zlákat k cestě Vojtěšským dolem s dalšími "pokličkami" a reliéfem Ukřižování. Vede k němu cesta od křížku při silnici. Pokud se jí necháme vést dále, budeme směřovat k místu zvanému Ráj, které je křižovatkou cest, z nichž každá nabízí lákavé turistické cíle. Nejprve se odchýlíme od Máchovy cesty, abychom navštívili významné turistické centrum oblasti, jímž je město Mšeno, prohlášené roku 2003 městskou památkovou zónou. Jeho výrazné panorama určují tři hlavní dominanty " novorománský kostel sv. Martina s vysokou věží ze 70. let 19. století, novogotická radnice v podobě z roku 1864 a škola, která je kvalitní stavbou období první republiky. Tehdy také, na počátku 30. let, vzniká pozoruhodný areál městských letních lázní, jehož hlavní budovu ve stylu art-decó doplňují dvě věžovité fontány při vstupu do bazénu. Koupaliště se nachází v blízkosti rybníčku Blížka, nad nímž na skále stávala původní mšenská tvrz, která existovala už ve 12."13. století. První písemná zmínka o Mšeně je spojena již s rokem 1080, kdy se zde připomíná kostel sv. Václava, jehož románské základy byly objeveny při opravách kostela sv. Martina. Pokud 16. století můžeme označit jako období prosperity, opakem se stalo období třicetileté války a roky následující. Válečné útrapy umocnily požáry, které byly stálou hrozbou města (i zde platí naše poznámka o suchém kraji). Nejzhoubnější vypukl 27. června 1867, kdy červenému kohoutu podlehlo 54 objektů. To vysvětluje podobu již zmíněných dominant města i patrovou řadovou zástavbu pozdně klasicistního a historizujícího charakteru na náměstí a v hlavních ulicích. Ozvěnou starší doby (1. polovina 18. století) je sousoší Panny Marie se sochami sv. Pavla a Šebestiána na náměstí. V okrajových částech města jsou dochovány patrové roubené i hrázděné domy, některé stavby stále střeží sv. Florián, ochránce před ohněm.
Mšeno žilo bohatým spolkovým a kulturním životem, působil zde jeden z nejstarších ochotnických souborů. Mšeno mělo štěstí i na významné osobnosti. Působil zde např. Václav Krolmus (1790"1823), kněz, archeolog"amatér, národopisec, Josef Ladislav Píč (1847"1911), "otec české archeologie", nebo Jan Křtitel Píšek (1814"1873), operní pěvec. V současné době připravuje Regionální muzeum Mělník otevření muzea ve Mšeně.
Ze Mšena se můžeme vydat na příjemnou a nepříliš náročný výlet po cestě nazývané Mšenský okruh či Cinibulkova cesta (žluté turistické značení), což je pojmenování jistě přesnější. Josef Cinibulk byl jedním z největších propagátorů a obdivovatelů krás Mšenska a Kokořínska, který na sklonku svého života navrhl stezku, jež by návštěvníkům Mšena ukázala v jeho nejbližším okolí nejkrásnější, nejzajímavější a nejpůvabnější části kraje. Sami můžete posoudit, zda Cinibulkova myšlenka, realizovaná Klubem československých turistů, naplnila jím vytyčený cíl. Kudy povede náš výlet, co vše uvidíme, kde se zastavíme" Čekají nás zajímavé turistické cíle: skalní jeskyně Obraznice, Prolezovačky " pískovcový blok s dutinami, které jsou spojeny průlezy, Bludiště " labyrint mezi rozpraskanými vysokými skalami, Průsečná skála " úvozová cesta vyhloubená za třicetileté války Švédy, řada podivných skalních útvarů, které probouzejí lidskou fantazii, např. Slon, Faraon, Obří hlava a Žába. Na řadě míst se před námi odkryje zajímavá vyhlídka " na Vlhošť, Nedvězí, Housku,... A nakonec si můžeme odpočinout v přírodním parku Debř, doplněném výtvory lidských rukou, např. miniaturou hradu Kokořín, památníkem M. Jana Husa. Naším východiskem pro výlet do Mšena však byla obec Ráj s křižovatkou cest, a tak se na ni vraťme zpět. Červená turistická značka nás odsud povede dále ve stopách Máchových směrem ku hradu (zámku) Houska.
Hrad Houska náleží mezi nejlépe dochované královské hrady Přemysla Otakara II., vybudovala jej táž huť, která následovně vystavěla Bezděz (z Housky ho máme "nadohled"). Byl vybudován na skalnatém vrchu, takže místy je se skálou přímo srostlý (např. v Loveckém salonku). Architektonicky nejnáročnějším a nejreprezentativnějším prostorem byla kaple v nároží severního křídla prostupující přízemí a patro. Na jejích stěnách je dochována značná část fresek z 1. poloviny 14. století (např.: Ukřižování, výjevy ze života Panny Marie, archanděl Michael, sv. Kryštof). Mladší malby najdeme v raně gotické místnosti s křížovou klenbou ve východním křídle, souvisejí s přestavbou hradu v renesanční zámek na konci 16. století za Hrzánů z Harasova. Mj. je zde zachycena podoba Housky s raně gotickou velkou věží, zbořenou v roce 1658. Dále bourací akce, které měly zabránit možnosti, aby se objekt případně stal opěrným bodem nepřítele v zemi (srovnej s Kokořínem), naštěstí nepokročily. V 18. století však přestal být zámek sídlem vrchnosti a byl pouze nouzově udržován. K jeho částečné obnově došlo roku 1823, k celkové rekonstrukci potom v letech 1929"1930. Tehdy byl majitelem (od roku 1924) Josef Šimonek, ředitel Škodových závodů v Plzni. Po roce 1989 byl zámek v rámci restituce navrácen jeho potomkům, kteří hrad v roce 1999 poprvé zpřístupnili turistické veřejnosti, a to nejen jako prohlídkovou trasu. Hrad ožívá dobovými jarmarky, konají se zde výstavy, probíhají svatební obřady, jsou zde pořádány plesy a jiné společenské akce. Housku však nemůžeme opustit bez zmínky o pověstech, které jsou s hradem spojeny. O hradu se mluví jako o Bráně do pekel, již údajně střeží černý mnich; Orant, švédský loupežník na Housce, se stal hrdinou jedné z jarmarečních písní, která končí slovy: "A teď, milí lidé zlatí, poučení z toho plyne, na věky vždy že platí: lotrovi osud vše splatí."
Rodině Šimonkově patří také zámek Lobeč, patrová barokní budova, postavená v polovině 17. století přibližně na místě bývalé tvrze. Dnes nabízí možnost ubytování na vyvýšenině na kraji svahu ke vsi. Je odsud pěkný výhled, a to i na vrch Vrátenská hora (508 m.n. m.) s rozhlednou otevřenou v roce 1999. Výška konstrukce činí 42 m, přičemž vyhlídková plošina se nalézá ve výšce 25 m. Obhlédneme odsud velkou část Čech " od Řípu přes modré kužely Českého středohoří, Lužické hory, siluetu Ještědu až ke vzdáleným vrcholkům Krkonoš a naopak blízkému Bezdězu... Myšlenka zřídit zde rozhlednu nebyla na konci 90. let 20. století nová. Název obce Libovice napovídá, že si skutečnost pěkného (libého) výhledu odsud uvědomovali lidé odpradávna, což je přivedlo ke zbudování dřevěné rozhledny již v roce 1893.
Na vyvýšeném místě je i lobečský hřbitov s kostelem Povýšení sv. Kříže, původně gotický, ale dochovaný v barokní podobě. V jeho průčelí je nad půlkruhovým vstupním portálem reliéf se dvěma psími hlavami a rytířskou přilbicí. Je připomínkou pověsti, která vypráví o vzniku kostelíka. Na tomto místě totiž málem našel smrt pán z Romanova, jenž stíhal zdejší pytláky, kteří se mu za to chtěli pomstít. Zbili ho a pověsili za nohy na strom, hlavou dolů do vysokého mraveniště. Tehdy mu pomohli jeho dva psi. Jeden se snažil překousat provazy, druhý běžel do Romanova, odkud skutečně včas přišla pomoc. Na památku této události byl na místě, kde se odehrála, postaven kostel a do kamene byli vytesáni zachránci. Na hřbitově je pochován zakladatel rodového majetku Josef Šimonek, najdeme zde i hrobku spisovatele Eduarda Štorcha, který zde žil, podílel se na archeologických výzkumech a do míst lobečských nálezů situoval děj románu pro mládež Minehava (1950).
Ač na Housce nekončí Máchova stezka (to bychom museli až ke královskému hradu Bezdězu), pramení pod ní potok Pšovka, který nám byl pomyslným průvodcem Kokořínským dolem. Na tomto začátku končí náš výlet údolím Pšovky a my se přeneseme k dalšímu pramenu " pod Nový Bernštejn, kde se na cestu k Labi vydává Liběchovka. Na jejím toku, dříve zvaném Dubský potok, se zastavíme na třech turisticky zajímavých místech. Jimi budou Tupadly, Želízy a Liběchov.
Obec Tupadly se rozkládá ve dvou údolích " dubském a vidimském. Nad místem, kde se spojují, se tyčí na náhorní rovině Kostelec majestátní Slavín, zámeček vystavěný (ale nedokončený) ve 40. letech 19. století Antonem Veithem, majitelem liběchovského panství. Původně měl být jeho letním sídlem a muzeem jeho uměleckých sbírek. Později svůj záměr upravil a rozhodl se "vystavět nejznamenitějším mužům české minulosti chrám slávy" " Slavín. Měly zde být umístěny sochy, jejichž zhotovení bylo zadáno mnichovskému sochaři Ludwigu Schwanthalerovi. Při úvahách, jaké sochy pro Slavín vybrat, se Veith rozhodl spolupracovat s Jungmannem, Palackým, Šafaříkem, Hankou, Vocelem, Riegrem. Proto jmenované osoby navštívil "" a požádal je o jejich laskavou radu a pomoc ve věci té, pro náš národ velmi významné a důležité." Dnes neznáme přesný výsledek jednání, v literatuře a pramenech neexistuje shoda ani v počtu soch, ani ve výběru historických postav. Proto zmíníme pouze ty, které byly dokončeny: Přemysl Otakar II., Eliška Přemyslovna, kníže Přemysl, sv. Václav, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Arnošt z Pardubic, Jiří z Poděbrad, který byl spolu se sochou Libuše zaslán králem Ludvíkem I. Bavorským za souhlasu Veitha na světovou výstavu do Londýna. Po roce 1848 sochy přestaly být dodávány. Příčinou bylo úmrtí Schwanthalera, revoluční události i finanční tíseň Antona Veitha. Stavba Slavína (v maurském slohu, který se příliš nehodil pro český Slavín) byla zastavena a zůstala dodnes nedokončena. Sochy na základě závěti Antona Veitha připadly Národnímu muzeu, kde si je dodnes můžeme prohlédnout. V současné době probíhá rekonstrukce areálu, která by měla objekty otevřít pro turistickou veřejnost a nabídnout jí možnost relaxace, a to i s využitím malebného prostředí, v němž se nachází.
O něco níže po toku Liběchovky, v místě, kde se od dubského údolí s potokem a lukami odděluje zasněné zimořské údolí, leží obec Želízy, vyhledávané turistické letovisko a dříve i lázeňské místo. V penzionu Stüdl opakovaně pobýval Franz Kafka poté, co onemocněl v srpnu roku 1918 tuberkulózou. Poprvé tomu tak bylo od 30. listopadu 1918, potom opět přijíždí 22. ledna 1919. V listopadu 1919 píše v Želízích "Dopis otci", který nikdy nebyl odeslán ani doručen, ale má význam pro poznání Kafkovy osobnosti. Kafka se znovu vrátil do Želíz na léčení v srpnu a v září 1923. Tentokrát tady pobýval s nejmladší sestrou Ottlou, svou oblíbenkyní a důvěrnicí, které také adresoval dopisy ze Želíz, respektive z Liběchova. Zdejší prostředí se v nich objevuje minimálně, snad pouze tato zmínka z 24. února 1919: "Tady je teď taky velice teplo a hezky, i teď k večeru sedím bez přikrývek na verandě a obědval jsem na slunci u otevřeného okna. Pod oknem čekají psi Meda a Rolf, až se nahoře objevím se zbytky jídla, podobají se lidem, kteří na Staroměstském náměstí vyhlížejí apoštoly." Na domě, kde Franz Kafka opakovaně pobýval, byla 16. listopadu 1999 za přítomnosti zemského rabína Karola Sidona odhalena pamětní deska. Každému turistovi spolehlivě ukáže, které místo je spojeno se životem nejvyhledávanějšího autora z okruhu pražské německé literatury.
Pouze krátce nás již Liběchovka povede ke svému konci, tedy k obci, od níž je odvozen její název. Mohli bychom však zvolit i jiné trasy. Z Tupadel i ze Želíz je možné vydat se po modré turistické značce k Liběchovu a procházka to jistě nebude nudná, neboť naším průvodcem bude sochař Václav Levý, který zde na několika místech proměnil pískovcové skály. Někdy veden jejich tvary, které probouzely Levého obrazotvornost, jindy skále vnutil svou ideu. Co uvidíme" Na cestě z Tupadel Hada, jeskyni U Ještěra, Harfenici a kapli sv. Maří Magdalény, na cestě ze Želíz Čertovy hlavy (dříve je nezakrýval les, a tak těm, kteří procházeli údolím, skutečně mohly nahánět strach) a především Klácelku. Zde je nutné se zastavit na delší dobu. Klácelku tvoří pět do kruhu stojících skal se dvěma námětovými skupinami, které se vážou jednak k minulosti, jednak k autorově přítomnosti (ovšem formou nepřímého vyjádření). Blaník nás zavádí do našich národních dějin a pověstí vytesanými postavami Jana Žižky, Prokopa Holého a Zdeňka Zásmuckého, postavičkami trpaslíků, kteří kují zbroj blanickým rytířům. Ti jsou zde pouze naznačeni, Levý je nedokončil. Vlastní Klácelka, dříve zvaná Kulíškov, je uměle vyhloubená jeskyně, vyzdobená reliéfy zvířat. A kde se vůbec vzal tento název" Pojmenování nese po filozofovi Františku Matouši Klácelovi, který pobýval na liběchovském zámku v letech 1844"1845 u tehdejšího majitele Antona Veitha. Jeskyně mu měla sloužit jako letní byt. Během pobytu v Liběchově napsal tři práce, pro nás má vzhledem ke Klácelce význam bajka Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově (čili Kratičká historie zlopověstných kousků starého Reineke), jíž se Klácel nepřímo vyjádřil ke své současnosti " vzhledem k podmínkám Metternichova absolutismu přímé vyjádření nebylo možné. Postavičky bajky ožily pod rukama Levého právě na stěnách jeskyňky, i když jejich podobu převzal od francouzského karikaturisty a ilustrátora Grandvilla. Výjimku tvoří samotný hlavní hrdina Ferina Lišák, zvaný Kulíšek. Jméno je sice roztomilé, ale jeho nositel byl zlý, zákeřný, lstivý, ubližoval jiným zvířátkům " vlku Zubíkovi, kocouru Aurelovi, kohoutu Kokešovi, králíku Břešťálkovi a dalším. Přes své nehezké vlastnosti se dokázal ve zvířecí říši vyšvihnout až na královský dvůr " ze všech špatných zvítězil nejchytřejší. Závěr bajky nevyznívá příliš optimisticky, stejně jako osud skalních plastik Václava Levého, prvních projevů romantismu v sochařství u nás. Trpí vlivy životního prostředí a bohužel i lidskou rukou. Proto zde už v roce 1893 nechal Klub českých turistů osadit ozdobné mříže.
A nyní již k obci Liběchov, podle níž bývá nazývána i celá oblast. Dnes je její součástí i Boží Voda při pravém břehu Liběchovky. Svůj název získala od mocného pramene, který zde vyvěrá a nad nímž dal roku 1750 hrabě Pachta vystavět kapli a v její blízkosti lázeňský dům. Ten se později změnil v nemocnici, kterou vystřídal hostinec. Dnes je objekt součástí rybářství (chovají se zde pstruzi) a měl by se opět stát pohostinným místem. Z Boží Vody nás k Liběchovu dovede alej, na jejímž konci se před námi objeví liběchovský zámek a my už si začneme pomalu uvědomovat, že se pohybujeme v jedinečném celku barokních staveb, a brzy poznáme, že se jedná i o jedinečný celek krajinářský.
První zmínka o Liběchově pochází ze 14. století v souvislosti s pány z Liběchova, kteří zde sídlili na své tvrzi, jež se v 2. polovině 16. století za Kašpara Belvice změnila v renesanční stavbu. Pro rozvoj panství i pro podobu Liběchova měli zásadní význam dva rody, a to Pachtové z Rájova (1709"1801) a Veithové (1801"1878). Pachtové, stavitelský rod, přistoupili k přestavbě zámku (1720"1731), která byla svěřena Františku Maxmiliánu Kaňkovi, jehož spolupracovníky byli sochař Matyáš Bernard Braun (mytologické postavy ve vnějším prostředí zámku) a malíř Václav Vavřinec Reiner (malby nedochovány). Zámek se změnil v náročné letní společenské sídlo řešené v souladu s okolím " parkem, zahradou i dalšími budovami. V okolí zámku probíhala barokizace liběchovské krajiny. V letech 1725"1728 byl vystavěn nový farní kostel sv. Havla (snad s využitím starší gotické stavby) na vysoké terase, kde zřejmě Kaňka rozvinul schodiště, jež obepnulo skalnaté návrší a dalo vyniknout vstupnímu průčelí. Malby na klenbách jsou dílem Jana Petra Molitora, na levě straně jsou v kostele umístěny náhrobní desky Kašpara Belvice z Nostvic a jeho manželky Evy ze 16. století. Roku 1780 byla vystavěna křížová cesta lemovaná lipovou alejí. Směřuje od kostela sv. Havla ke kostelu sv. Ducha a sv. Hrobu (Kostelíček), který je zdaleka viditelnou stavbou tyčící se nad řekou a liběchovskými vinicemi. Kdysi sloužil jako pachtovská hrobka, následně i jako hrobka Veithů, nyní bojuje o své přežití.
Za Veithů, především za Antona, který byl vlastníkem liběchovského panství v letech 1733"1753, se Liběchov změnil ve společenské, kulturní, ale i politické centrum tehdejší obrozenecké společnosti. Potkat bychom zde mohli např. Františka Matouše Klácela, Bernarda Bolzana, tedy osobnosti nepohodlné režimu, a především vynikající představitele výtvarného umění: Františka Tkadlíka, Antonína Machka, Josefa Navrátila, Václava Levého ad. Dříve zde soustředěná jejich díla byla ve své době galerií romanticko-klasicistního a romantického výtvarného umění a i dnes by byla ojedinělou reprezentativní ukázkou českého malířství 1. poloviny 19. století. Nyní je zde zastoupeno již pouze dílo Josefa Navrátila, který vymaloval sallu terrenu (Dívčí válka) a Orientální salon (Prodej koček v přístavu, Čínská slavnost, Kuřáci opia). Především ty byly poškozeny v době povodně v srpnu roku 2002, kdy voda z nedalekého Labe vystoupila až do výše 3,8 m a utopila tak vlastně celé přízemí. V té době byl zámek sídlem Muzea asijských kultur. Zdá se, že toto je již minulostí, neboť zámek byl v restituci v roce 2004 vrácen potomkům meziválečného majitele Františka Homolky.
Liběchov je pozoruhodným turistickým centrem oblasti, jíž vede trasa našeho výletu. Zmiňme nyní již pouze výčtem další objekty, které by neměly uniknout turistově pozornosti: konírna (1781) a oranžerie v areálu zámku, barokní sochy, bývalý pivovar, mlýn, "milionová čtvrť" " např. tzv. Moučkova vila, soubor staveb JUDr. Jaromíra Rašína, empírový milník, který označoval místo, kde se setkávaly tři kraje, litoměřický, mladoboleslavský a slánský, později (po mnichovské dohodě) zde začínaly Sudety.
Podívejme se však přes řeku Labe, která v blízkosti liběchovského zámeckého parku přijímá vody Liběchovky. A budou to na našem výletu už naše poslední zastavení. Na dohled máme zámek v Dolních Beřkovicích, kterému současnou podobu s výraznými šestibokými nárožními věžicemi dala pseudorenesanční přestavba roku 1853. Ještě o něco mladší, z roku 1866, je pseudogotická stavba kostela Stětí sv. Jana Křtitele ve Vliněvsi, jejíž z dálky viditelná bílá věž se zvonem od Jakuba Mělnického (1612) se tyčí nad řekou Labe. Bohužel při její výstavbě došlo k již nenapravitelnému kroku. Byl rozebrán románský kostelík z poloviny 11. století. Za románským slohem se však můžeme vydat o několik kilometrů dále, do Cítova.
Mnoho turistických zajímavostí nabízí Mělnicko a Kokořínsko, a to i mimo místa, o nichž jsme se zmínili. Očím zvídavého turisty máloco zůstane ukryto a někteří objeví krásu i tam, kde jiným zůstává utajena: "Pak jsme se vydali do Liběchova, kde Vladimír, ač už bylo tma, objevil pod košatým stromem u potoka sochu, která neměla hlavu. Tím jsme navázali komunikaci se sochou u Rokytky, která byla taky bezhlavá. Pak jsme si spravovali chuť po ludmilce pivem a v noci jsme vystoupili křížovou cestou k rozbořenému kostelu. Svítil měsíc, a tak z hlubokého stínu košatých stromů alejí jsme vkračovali do vápna měsíčního světla. Na kopečku u kostelíka táhl hrůzný průvan, ulehli jsme do zátiší a dívali se do krajiny, krásně svítil blázinec v Beřkovicích. Pak Vladimír ohmatal vrata a tiše je otevřel. Vešli jsme do rozbitého kostelíka, dírou ve zdi svítil měsíc. Tři korouhve v objímkách u lavic. Vladimír ustlal si na oltáři, ulehl, pod hlavu si dal cihlu, ... Měsíc tak svítil do kostela, že oslňoval. Vladimír pak natáhl nohu, dotkl se špičkou boty věčného světla beze světla a rozhoupal tu dekorativní nádobu, zavěšenou na třech grošovaných řetízcích tak, že nádoba dosáhla až do toho chlórového měsíčního světla a zaplála, až oslnila ... kyvadlo věčnosti vždy mizelo ve tmách jako noční pták, avšak když se objevilo ve světle měsíce, zaplála ta nádoba jako překrásný bažant, jak pták Fénix, chvíli setrval nehnutý, to když dosáhl vrcholné fáze, a gravitací a přirozeným pohybem Vladimírova střevíce se vrátil do tmy." (Bohumil Hrabal)
Reklama:

Poslední komentáře -

super popis místa Výletníku -

Bohacek - 21.03.2008 - 13:45

jen dodám,že tu lze najít v skalních dutínách českou verzi slíďáka a sklípkana černého.Velmi...

Zdenka

Zdenka - 24.07.2007 - 08:32

Putování celým Kokořínskem je opravdu zážitek. Především pokud si vyberete méně \"profláknutá\"...

Reklama:

Reklama:

Kokořínsko - informace k místu

Kokořínsko - služby v okolí

Reklama

Výletník doporučuje

Beroun

Beroun

Královské město Beroun , ležící na soutoku řek Berounky a Litavky, láká k návštěvě nejen svými...
Olešnice na Moravě

Olešnice na Moravě

V městečku Olešnici se nachází několik míst, za kterými se stojí vypravit na vycházku. Jsou...
Pevnost poznání v Olomouci

Pevnost poznání v Olomouci

Místo, kde se zamilujete do vědy  Na první pohled vidíte historickou...

Doporučujeme pro ubytování:

  • Pokud si chcete rezervovat ubytování a pěkné chaty a chalupy k pronájmu, doporučujeme Vám navštívit portál MegaUbytko.cz. Najdete zde vše od luxusních penzionů až po levné ubytování v soukromí. Rezervujte si Vaše ubytování ještě dnes přímo u majitele za nejlepší ceny na trhu.