Kuks a betlém

Výlet na Kuks, spojený s návštěvou nedalekého meditativního areálu Betlém, je výletem celkem nenáročným, který zvládnou i méně zdatní turisté. Tato památková rezervace je velmi snadno přístupná, a to i v případě, že před jízdou automobilem dáte přednost cestování vlakem. Pozůstatky velkolepého barokního areálu v Kuksu se nachází v bezprostřední blízkosti stejnojmenné železniční zastávky, která leží na trati spojující Starou Paku s Hradcem Králové na úseku mezi městy Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř. Poutní místo Betlém nalezneme v lesích zhruba 2 km na západ od Kuksu ve svahu na jihovýchodním konci Kozákovsko-libotovského hřbetu nad obcí Žírec. [/]

Kuks

Reklama

Kuks, dříve německy nazývaný Kukus, rozložený na dvou protilehlých návrších nad údolím Labe poblíž města Dvora Králové, žije dnes především ze své historie a památkového nakupení. Přitom jsou dějiny Kuksu poměrně nedávné a umělecké hodnoty, které zde nalezneme, vznikly jen v několika desetiletích 18. století. Kuks byl založen koncem 17. století hrabětem Františkem Antonínem Šporkem původně jako lázeňské místo, avšak již v první čtvrtině 18. století se rozvinul ve společenské centrum dobové šlechtické společnosti a byl vybudován tak, že i v dnešním zlomkovém stavu zachování je významným památníkem barokního architektonického umění, obohaceného o výzdobu perlami barokního sochařství, spojenými se slavným jménem sochaře Matyáše Bernarda Brauna.[/]

Vznik Kuksu

Ještě koncem 17. století pokrýval krajinu na místě dnešní osady Kuks les, skrývající pramen, o němž lidová pověst hlásala, že je léčivý. Hrabě Špork, který v té době pomýšlel na stavbu nového zámku, jenž by lépe vyhovoval módnímu způsobu života než dosavadní hlavní šporkovská rezidence v Lysé nad Labem, nechal vodu tohoto pramene přezkoušet věhlasnými lékařskými kapacitami z pražské univerzity i z ciziny. Když lékaři v roce 1694 léčivou hodnotu tohoto pramene skutečně potvrdili, začal zde hrabě Špork budovat své nové honosné sídlo. Kukská rezidence byla vystavěna během necelých třiceti let v průběhu jediného uměleckého slohu – baroka. Odtud také ona čistá harmonie a dokonalý soulad proporcí celého sídliště. Na koncepci tohoto monumentálního objektu se podepsal duch doby, kdy šlechta, ztrácející v atmosféře vzrůstajícího panovnického absolutismu vliv na politické dění ve státě, se více věnovala správě svých panství a společenskému životu vůbec. Vznikaly tak šlechtické stavby napodobující skvělé panovnické dvory a byl do nich zaváděn čilý společenský ruch, přičemž šlechta se bavila pěstováním umění všech odvětví. V zámeckých divadlech se pravidelně pořádala činoherní i operní představení z děl nejslavnějších dobových dramatiků či komponistů, bez koncertů zámecké kapely se neobešla žádná hostina. Kuks si po této stránce nezadal s ostatními zámky jeho druhu, naopak, tato rezidence byla zejména ve 20. letech 18. století shromaždištěm nejvznešenější společnosti. V současnosti se k této dobové tradici navrací festival barokního divadla Theatrum Kuks, jímž areál Kuksu každoročně ožívá na konci srpna.[/]

Koncepce Kuksu

Koncepce tohoto sídla byla velkolepá. Osu areálu tvořila řeka Labe, která oddělovala symetricky osově komponované celky duchovního života na jižním a světského života na severním břehu řeky Labe. Na severním svahu labského údolí nechal hrabě Špork v roce 1694 nejprve vybudovat lázně a v ruchu lázeňského střediska byl vystavěn i jeho malý dvůr. Nad léčivým pramenem vyrostla následně centrální kaple Nanebevzetí Panny Marie, mezi dřevěnými staveními byl vybudován hostinec U zlatého slunce. Údolím k Labi byly položeny schody, pod nimiž se v nádrži objevil výjev Dianiny lázně, později vystřídaný kašnou se zurčící sochou Polyfemovou. Řeka byla překlenuta mostem s pestrými postavami harlekýnů a na obou březích Labe byly vysázeny sady s řadou fontánek. V roce 1702 vedle hostince U zlatého slunce vyrostlo i dřevěné divadlo. V roce 1710 byl prozatímní lázeňský dům nahrazen zděnou zámeckou stavbou, v níž byly v přízemí umístěny vanové koupele a v patře vlastní Šporkův byt. Na obě strany údolí se potom rozrůstaly arkády a přibývaly domy pro hosty i zaměstnance, byl vystavěn další lázeňský dům, prádelna, dům filozofů s knihovnou, hospodářské a správní budovy a druhý hostinec. Z veškeré této zástavby se však dnes bohužel dochovalo pouze schodiště s kaskádami a domky u jeho paty, později přestavěné stejně jako oba hostince a správní dům. Ze zámku, hranolové budovy s představeným portikem, zbořené roku 1901, se dochovaly jen zlomky kamenné výzdoby a portál ve zdi při schodišti.[/]
Také na jižní stranu labského údolí pronikly prvky Šporkova lázeňského komplexu. Byl zde vybudován letohrad, velký holubník, větrný mlýn a především podélné, plastikami vyzdobené závodiště. Ačkoli lázeňský světský živel přesáhl i na druhý břeh řeky Labe, s jeho návrším měl však hrabě Špork jiné plány. Mínil zde vystavět honosný kostel, v němž zamýšlel vybudovat svoji hrobku, a v jeho sousedství založit špitál pro přestárlé ze svého panství. František Antonín Špork byla totiž osobnost velmi nábožensky smýšlející, i když se u něho záměry ryze ideové často střídaly s účely až příliš praktickými. Měl také silně vyvinuté sociální cítění, což se projevovalo především jeho mecenášstvím a zakládáním duchovních či sociálních ústavů. Rovněž Šporkovo heslo „Pravda a spravedlnost“, přestože se později projevovalo hlavně jeho nezřízeným sudičstvím, vzniklo zajisté z pohnutek velice ideálních.[/]
Stavba kostela na jižním návrší labského údolí v Kuksu probíhala v letech 1707-1710 pod vedením Giovanniho Battisty Alliprandiho a za účasti jiných slavných Italů, stavitele Pietra Netoly, kameníka Pietra della Torre a dalších. Již od roku 1708 a zvláště pak v letech 1715-1716 vyrostly po obou stranách kostela budovy špitálu, za nímž byla založena zahrada. Až na severozápadní část je dvoupatrová špitální stavba výtvarně zcela nenáročná, o to působivěji však z této strohé jednoduchosti vystupuje architektura barokního kostela, včleněná mezi předstupující křídla uprostřed severního průčelí. V roce 1717 byl kostel Nejsvětější Trojice konečně vysvěcen a posléze Netola přistavěl ještě hřbitov s malou kaplí. Když Mikuláš Bernard Braun osadil kolem roku 1719 na terasu před špitálem řady svých alegorických soch, byla zhruba dokončena výstavba i této části Kuksu. [/]
Špitální budovy se dodnes uchovaly v původní rozloze i podobě protáhlého obdélníku délky přes 150 metrů, neuzavřeného na jižní straně, kde se branou vstupuje do zahrady. Ve druhé polovině 18. století se připravovalo výrazné přebudování špitálu, přičemž dvojice věží měla změnit i vzhled kostela, jak o tom vypovídají plány pořízené až mnohem později roku 1801 trutnovským stavitelem L. Niederöckerem. Uskutečněna však byla kolem roku 1770 jen přestavba severozápadního špitálního křídla, jehož čelo získalo rozeklaný rokokový štít s hrubou sochařskou výzdobou. V přízemí severního křídla špitálu se nachází stará lékárna s původním mobiliářem Milosrdných bratří z 18. století. Tento církevní řád byl do hospitálu uveden v roce 1743, aby se staral o staré a nemocné chovance podle stanov Šporkovy kukské nadace. Přímo ke kostelu přiléhají prostory tzv. staré kaple, oratoře a sakristie s vyřezávaným zařízením z druhé čtvrtiny 18. století.[/]

Kuks a M. B. Braun

Od samého začátku výstavby Šporkovy rezidence v Kuksu sem bylo umísťováno velké množství sochařských prací, ovšem zprvu to byla plastika ryze výzdobná. Teprve v osobě Matyáše Bernarda Brauna nalezl hrabě Špork sochaře, jenž dokázal vyjádřit všechny jeho představy a názory a vytvořit tak dílo, které by přispělo k obecné nápravě mravů. Braunova dílna se uplatnila již při sochařské výzdobě závodiště v roce 1713. Z řady žertovných figurek callotovských trpaslíků se však dochovaly jen některé, dnes umístěné při vstupu do špitální zahrady. Do roku 1715 tovaryši Braunovy sochařské dílny vytesali osm soch Blahoslavenství, umístěných na terase před kostelem, a roku 1718 dodal Braun před špitál dvojici nadživotních soch andělů Šťastné a Žalostné smrti. Posléze kolem roku 1719 vytvořil Braun ústřední sochu Náboženství a konečně slavné řady dvanácti alegorických soch Cností a dvanácti alegorických soch Neřestí, které nejen nevšedností námětu, ale zvláště svým podáním Brauna velmi proslavily. Avšak práce na těchto sochách nepříslušela jen Braunovi. Jen vskutku velmi výkonná dílna mohla v tak krátké době zvládnout vysochat tak početnou zakázku kamenných nadživotních soch a přitom pracovat i pro jiné zákazníky. Mezi Braunovy spolupracovníky patřili jeho tyrolští krajané bratři Thenyové a Antonín Perlwanger, Braun přibíral k práci i některé umělce místní jako například bratry Pacáky ze sousední Žírce. Je však třeba zdůraznit, že celý soubor, od nejlepších až po průměrné sochy, je projevem umění Braunova, celý vznikl podle jeho modelů a za jeho vedení v rukou sochařů, kteří Braunův sloh přijali dočasně za vlastní, a proto dodnes působí jako harmonický celek. Zde je nutné ještě upozornit, že na terase před špitálem najdou návštěvníci dokonalé kopie, neboť originály jsou uloženy v lapidáriu uvnitř zámku. Doposud proběhly jen nepatrné změny v rozmístění kopií Braunových soch, jedna ze Ctností (Střídmost) byla přemístěna na nádvoří špitálu a na konci řady Neřestí byla roku 1883 umístěna nová socha Podvodu, poněkud nevýrazná práce B. Seelinga.
Tím však Braunova umělecká činnost v Kuksu neskončila. Po sochách Ctnostní a Neřestí vznikla dle předlohy drážďanského sochaře Permosera socha velikého obrněnce Herkomana-Zvykomila, vztyčená roku 1721 uprostřed lázeňského ruchu před hostincem jako ztělesnění Šporkova vzdoru a výsměchu advokátským praktikám. Když byl Špork posléze obviněn z kacířství, nechal tuto sochu v roce 1729 proměnit v Goliáše připojením protějškové hybné sochy Davida. Z obou soch tzv. Křesťanských vojínů, vzniklých v letech 1731-1732, stojících dnes v Kuksu na nádvoří a v zahradě špitálu, byla zde původně umístěna zřejmě jen ta menší „Miles Christianus“. Velký „Miles“, nadživotní postava mečem mávajícího rytíře, kdysi totiž vyzývavě stávala na hranicích se sousedním panstvím žíreckých jezuitů, s nimiž Špork vedl dlouhé soudní spory. [/]

Betlém

V době, kdy se Kuks podle Šporkovy představy blížil k závěru své výstavby a výzdoby, zaujala Šporka nová myšlenka – vybudovat v nedalekém lese u Stanovic západně od Kuksu výtvarné divadlo biblických scén zvané jednotně Betlém. Myšlenka, která se dnes může zdát poněkud výjimečná a udivující, však zcela odpovídala duchu barokního uvažování. Již roku 1711 byla při cestě z Kuksu postavena poustevna sv. Františka, k níž posléze Braun vytesal působivý kamenný reliéf světcova zázraku. Také plastická výzdoba Betléma, jež vznikla v letech 1726-1729 a 1731-1734 po ukončení Šporkova sporu se žíreckými jezuity, byla opět svěřena Braunovi. Vznikly tak monumentální balvanovité postavy legendárních poustevníků Onufria, vyzáblého, přesto svalnatého starce skloněného nad lebkou, a Garina s rozevlátým vousem, vylézajícího po kolenou z jeskyně, kde za pokání pobýval jako zvíře. V sousedství těchto plastik se nacházejí zbytky dalších obřích postav, a to odpočívajícího Jana Křtitele s pasoucí se ovečkou a kajícnice Máří Magdalény na kamenném loži. V reliéfu byla ztvárněno Vidění sv. Huberta a část velkého výjevu Narození Páně, které bylo doplněno volnými sochami v popředí. Dnešní zlomky jsou však jen stínem původního barokního živého celku. V sousedství tohoto Betlému, který dal celému meditativnímu areálu jméno, vznikla posléze scéna Příjezd tří králů, dochovaná opět jen ve zbytcích. Nedaleko Jestliček se uchovala Studna Jákobova s postavami Krista a Samaritánky s podivuhodně přesvědčivými torzy těl sklánějícími se k vodě. Oživený les v Betlémě nebyl jediný projekt svého druhu, ani Kuks nebyl jediným místem, kde sochařská výzdoba exteriérů zaujala tak významné místo. Výjimečnost těchto míst však spočívá v Braunově provedení, neboť dovedl dát honosné barokové dekoraci hlubší smysl, lidskou naléhavost a váhu uměleckého díla.[/]

Z Betléma do Žírce

Z Betléma se snadno, pouhý půl kilometr cesty, dostaneme na železniční zastávku Žírec a pokud máme ještě dostatek času, zavítejme na skok i do opodál ležící stejnojmenné obce, kde je k vidění také spoustu barokních uměleckých děl, ovšem poněkud zastíněných přítomností sousedního monumentálního barokního komplexu v Kuksu. Žírec je starobylá obec, která zažila svůj největší rozkvět v období, kdy jej vlastnil jezuitský řád. Jezuité toto panství získali v roce 1635 při konfiskacích za třicetileté války a drželi jej až do roku 1773, kdy byl jezuitský řád zrušen. Za jezuitské správy byl původní žírecký renesanční zámek přestavěn v letech 1652-1669 v barokní rezidenci. Současně nechali jezuité vystavět hřbitovní kapli sv. Odilona a v letech 1668-1698 byl vybudován barokní konventní kostel sv. Anny. Ves Žírec byla za jezuitské správy v roce 1698 povýšena na městečko a ve 20. letech 18. století zde vznikla další pozoruhodná stavba, a sice trojboká baldachýnová kaple Nejsvětější Trojice. Významné, po Žírci rozmístěné barokní sochařské práce pocházejí z 18. století z rukou místních rodáků Jiřího a Františka Pacákových, kteří vyšli z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu
Reklama
Reklama