Kladensko

Město Kladno

Původně nevelké poddanské městečko Kladno se od poloviny 19. století proměnilo v jedno z největších průmyslových center habsburské monarchie a posléze i samostatného československého státu. Bouřlivý růst smazal původní tvář tohoto města a ponechal mezi novou výstavbou pouze některé architektonické památky, především z období baroka a přelomu 19. a 20. století. V polovině 20. století vzniklo tzv. Velké Kladno, které v sobě spojilo do té doby samostatné obce Kladno, Kročehlavy, Rozdělov, Dubí, Vrapice, Újezd pod Kladnem. Zatímco nás autobusy z Prahy a dalších míst dovezou až do centra Kladna, kde budování autobusového nádraží padl v 70. letech za oběť městský park Dubice, z vlaku vystoupíme v místní části Kročehlavy na tzv. Výhybce, jejíž název připomíná, že se v těchto místech vyhýbaly vozy původní koněspřežné dráhy Praha – Lány.[/]

Reklama

Dominantou náměstí Starosty Pavla je novorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie postavený v letech 1898 – 1900 podle plánů architekta Ludvíka Láblera na místě původního gotického kostela, který svou velikostí nedostačoval rychle rostoucímu počtu obyvatel města Kladna. V předsíni kostela je zazděn figurální náhrobek Jiřího Žďárského ze Žďáru, jednoho z nejvýznamnějších členů šlechtického rodu, jemuž patřilo kladenské panství v letech 1543–1670. Přibližně ze stejné doby pochází novorenesanční budova radnice, navržená architektem Janem Vejrychem. Na štítě je kovová plastika rytíře, pravděpodobně dílo Antonína Poppa. Výzdobu průčelí s vystupujícím bosovaným portálem navrhl malíř Adolf Liebscher, který je také autorem triptychu s alegorií hornictví a hutnictví v zasedací síni radnice. Horní části náměstí vévodí Mariánské sousoší, které z podnětu břevnovského opata Benno Löbla vytvořili stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer a sochař Karel Josef Hiernle. Ve spodní části jsou reliéfy sv. Jana Křtitele, sv. Josefa, sv. Anny a sv. Jáchyma, nad nimi na konzolách sochy sv. Benedikta, sv. Benona, sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého a na úplném vrcholu Panna Marie s Ježíškem v náručí. Sousoší bylo dokončeno a vysvěceno v roce 1741. [/]
Kolem kostela projdeme do Zádušní ulice, kde stojí barokní zámek, postavený podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera v letech 1738–1740 jako rezidence opatů benediktinského kláštera v Břevnově a zároveň i centrum jejich hospodářského dvora. V patře západního křídla je umístěna oválná opatská kaple s barokní freskovou výzdobou od Jana Karla Kováře a s oltářními plastikami Karla Josefa Hiernla. V současné době je v zámku umístěna Zámecká galerie města Kladna, stálé expozice Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně a půjčovna Městské knihovny. V zámecké zahradě bylo vybudováno medvědárium.
Nově upraveným parkovištěm můžeme projít na Floriánské náměstí s barokní kaplí sv. Floriána, která je poslední církevní stavbou vyprojektovanou Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Její základní kámen byl položen v roce 1751, ale dokončena byla až v roce 1872. Hlavní oltářní obraz sv. Floriána je dílem Viléma Kandlera stejně jako obrazy sv. Benedikta a sv. Prokopa v bočních kaplích.[/]
Nedaleko kaple se na Masarykově třídě nachází novorenesanční lékárna U České koruny, jejíž sgrafitovou výzdobu navrhl Mikoláš Aleš. Po Masarykově třídě nebo postranními uličkami dojdeme k budově gymnázia na náměstí Edvarda Beneše.
Budova byla postavena v letech 1904–1905 podle návrhu architekta Aloise Dryáka. K nejhodnotnějším částem stavby patří původní školní kaple sv. Kříže s dřevěným malovaným stropem, která dnes slouží jako tělocvična. V červnu 1942 byly v budově gymnázia soustředěny lidické ženy a děti a odtud odvezeny do koncentračních táborů, kde byla většina lidických dětí zavražděna.
Naproti gymnáziu na rohu Kleinerovy ulice stojí vila Libochvíle, v níž bydlívali profesoři kladenské reálky, mj. i profesor Alois Bouda se synem Cyrilem, pozdějším významným grafikem a ilustrátorem. [/]
Kolem Libochvíle projdeme k Hornickému domu na rohu Saskovy ulice. Budova postavená v letech 1922–1923 pro Revírní radu v Kladně je dílem architekta Václava Stádníka. V přízemí jsou po obou stranách vchodu výklenky s plastikami Rubání uhle a Důlní měřič od sochaře Vojtěcha Zeilmana.[/]
Dělnickou minulost Kladna připomíná Dělnický dům na Náměstí Svobody, který byl od roku 1907 sídlem sociálně demokratické strany a působil v něm také Antonín Zápotocký. Protože po vzniku KSČ v roce 1921 budovu zabrali komunisté, postavili si sociální demokraté na rohu náměstí Svobody a dnešní třídy Československé armády Hornický lidový dům, v němž byla i restaurace a dva velké sály nad sebou. V nedávné době byl celý objekt přestavěn pro potřeby České spořitelny a. s.[/]
Odtud můžeme dojít až do Rozdělova, kde bylo v letech 1954–1957 postaveno šest věžových domů podle projektu architektů Josefa Havlíčka, Karla Filsaka a Karla Bubeníčka. Třináctipodlažní domy na půdorysem písmene T mají bohatě členěné fasády z barevných keramických materiálů a po obou stranách každého vchodu keramická domovní znamení zobrazující různá zvířata. Autory této výzdoby jsou významní čeští umělci Marta Jirásková, Hana Wichterlová, Břetislav Benda nebo Bedřich Stefan.[/]
Svou procházku skončíme u kostela sv. Václava v Rozdělově, který byl postaven v letech 1925–1927 v tzv. byzantském slohu. Řezba tyrolského mistra Ferdinanda Stufflesera z konce 19. století umístěná na hlavním oltáři zobrazuje zavraždění sv. Václava. Jezdecká socha tohoto světce nad vchodem do kostela je dílem akademického sochaře Ladislava Vocelky z Prahy. [/]

[/]
Z náměstí Starosty Pavla se ale můžeme vydat i na jih ulicí Plk. Stříbrného. Kolem budovy Komerční banky, která stojí na místě dvou domů, v nichž se narodili světově proslulý architekt Antonín Reimannn – Raymond a dramatik Václav Štech, dojdeme k bývalé židovské synagóze, postavené v r. 1884. Dnes stavba slouží jako Husův sbor Církve československé husitské a její původní určení dokládají mramorové desky s Desaterem v západním štítě a členění oken s Davidovou hvězdou. V interiéru je umístěn model plastiky Ukřižovaného Krista pro Svatovítskou katedrálu od sochaře Františka Bílka.[/]
Odtud dojdeme do Dvořákových sadů s pomníkem Antonína Dvořáka, který je dílem kladenského sochaře Jaroslava Volfa a architekta Jaroslava Beránka. V tomto parku byla v letech 1910–1912 postavena budova Městského divadla.
Projekt vypracoval kladenský stavitel Emil Hrabě a začínající architekt Jaroslav Rössler. Poměrně střízlivá stavba upoutává především svým průčelím s dvěma věžovitými křídly, mezi nimiž je široká terasa. [/]
Odtud je už jen kousek k bývalému Okresnímu domu v ul. Generála Klapálka. Nárožní budova se secesní fasádou a dvěma mohutnými hrotitými štíty byla postavena v letech 1909–1910 jako sídlo samosprávných orgánů kladenského okresu (okresního zastupitelstva a okresního výboru). V současné době slouží jako hlavní budova Středočeské vědecké knihovny.[/]
Pod autobusovým nádražím dojdeme k jedné z nejzajímavějších budov novodobé architektury v Kladně – Domu hostů Poldi v Příční ulici. Dvojposchoďovou budovu, jejíž vzhled v poslední době proměnila přestavba na Hotel Hoffmann, navrhl v roce 1903 významný vídeňský architekt Josef Hoffmann jako hotel pro návštěvy přijíždějící do Poldiny hutě. V době panující secese vytvořil stavbu, která svými progresívními tendencemi předběhla vývoj evropské architektury. I dnes upoutá její fasáda z neomítnutých struskových cihel.[/]

Za sv. Václavem na Budeč

Nejvýznamnější architektonickou památkou, za níž stojí za to se na Kladensko vypravit, je rotunda sv. Petra a Pavla na Budči. Po roce 895 ji nechal postavit kníže Spytihněv I. a její kompletně dochovaná hlavní loď je nejstarší dosud stojící stavbou u nás. Na výlet se vydáme nejprve vlakem. Z Kladna nebo z Kralup nad Vltavou dojedeme do železniční stanice Zákolany, odkud se vydáme dál po červené turistické značce. Také je možné vystoupit na zastávce Kralupy nad Vltavou – Minice a výlet si prodloužit o procházku příjemným údolím Zákolanského potoka. Také v tomto případě se budeme držet červené značky a do Zákolan dojdeme pěšky. Zde projdeme kolem opravené kapličky, proti níž stojí někdejší továrna na známé klavíry a pianina značky Dalibor, a pod viaduktem na náves. Výrazně malovaná tabule s rotundou nás nasměruje do kopce mezi domky. Mineme přitom parčík se sochou Antonína Zápotockého, který se v Zákolanech podle tradice v roce 1884 narodil. Cestou do kopce uvidíme vlevo ve stráni kříž postavený v baroku jako dík za záchranu místního sedláka.[/]
Než se před námi objeví červená střecha budečské rotundy, projdeme dvěma valy, které kdysi byly mohutnou hradbou, jež dosahovala šířky až 13 metrů a výšky 9 metrů. Cesta nás dovede na akropoli hradiště, která má rozlohu 3,3 hektaru. Kdysi tu stál knížecí dvorec a řada dalších staveb, dnes z těch nejstarších zůstala právě jen rotunda sv. Petra a Pavla. Návrší obtékané Zákolanským a Týnickým potokem bylo opevněno v poslední čtvrtině 9. století za vlády knížete Bořivoje. A jeho syn tu nechal postavit kostel zasvěcený původně jen sv. Petrovi. K předrománské hlavní lodi z přelomu 9. a 10. století byla ve 12. století přistavěna čtvercová románská věž a v 16. a 17. století kněžiště a sakristie. Kostel je podle tradice spojován s výukou budoucího světce Václava, který se podle legend učil na Budči čtení a psaní. Druhý kostel, zasvěcený Panně Marii, byl zbořen na začátku 19. století a připomíná ho jen maketa z opukových kvádrů. K rotundě sv. Petra a Pavla přiléhá hřbitov zbudovaný v roce 1836, na němž najdeme nejstarší náhrobek přenesený sem z kostela Panny Marie z roku 1625 a hrobku významného pedagoga a propagátora Budče Karla Slavoje Amerlinga. [/]
Od konce května do konce září je rotunda o víkendech zpřístupněna návštěvníkům, v tomto období se v rotundě vždy poslední neděli v měsíci konají pravidelné bohoslužby. V neděli nejbližší červnovému svátku sv. Petra a Pavla a v sobotu nejbližší svátku sv. Václava se na Budči konají poutní slavnosti. Ještě předtím než opustíme akropoli hradiště a vydáme se po červené značce na další cestu, zastavíme se u oltáře Církve československé husitské z roku 1933, od nějž se nám otevírá vyhlídka do Kovárského údolí. Cestou dolů se buď můžeme držet červené značky a jít po ní přímo na Okoř, nebo cestou odbočíme vlevo po upravené cestě a sejdeme do Kovár. Jak jejich jméno naznačuje, byly Kováry služebnou osadou, jejíž obyvatelé byli povinni dodávat na budečské hradiště kovářské výrobky. Na návsi stojí kaplička zasvěcená patronu rolníků sv. Isidorovi Madridskému, postavená v roce 1863, v níž se konají příležitostné výstavy. Po silnici pak dojdeme k cestě, kde se opět napojíme na červenou značku.[/]

Hornická sláva pohasla, ale příroda kvete dál

Objev uhlí u Vrapic v roce 1772, k němuž došlo podle pověstí díky krtkovi, jenž vynesl na povrch kousky uhlí, zahájil proměnu do té doby zemědělských panství Buštěhrad a Kladno na průmyslovou oblast, v níž těžbu uhlí doplnila od roku 1855 i hutní výroba. Těžba uhlí v tomto regionu ale definitivně skončila 29. června 2002, kdy byl na dole Libušín (Schoeller, Nejedlý) vytěžen poslední vozík kladenského uhlí. Následovala rychlá likvidace budov i zařízení někdejších dolů. Prakticky posledním místem, kde je možno zavzpomínat na zašlou slávu zdejších dolů, je dnes už jen Hornický skanzen Mayrau u Vinařic.
Můžeme se k němu vydat buď autobusem MHD, nebo pěšky po žluté turistické značce z Rozdělova z konečné autobusů u Energie. Jakmile za sebou necháme poslední zbytky městské zástavby, pohltí nás překvapivě zachovalé lesy přírodního parku Džbán. Pokud jsme obdařeni orientačním smyslem a zajímáme se o vše živé kolem sebe, dáme před vyznačenou turistickou stezkou přednost údolíčku, které probíhá podél této stezky. Údolí nalevo od cesty nese jméno V Krnčí, je v něm zřízena vojenská střelnice a vstup do něj je proto zakázán. Ačkoliv i v něm lze objevit mnoho krásných rostlin, nebudeme riskovat zastřelení a raději zvolíme údolí Volešky, vedoucí od cesty vpravo. Odměnou nám v časných jarních měsících bude pestrobarevná scenérie sestávající z květů sasanek, podléšek a o něco později také lilií nebo třeba vraního oka čtyřlistého, které si zcela jistě stále pamatujeme jako učebnicový příklad jedovaté rostliny. V místě, kde se údolí rozšiřuje a objevují se první stavení, spojí se naše cesta opět se žlutou turistickou značkou, po níž budeme pokračovat ještě asi půl kilometru k Hornickému skanzenu na „Majrovce“.[/]
Hloubení dolu Mayrau u vrchu Homole začalo v červenci 1874, ale teprve v říjnu 1877 horníci narazili na první uhlí. Důl byl pojmenován po tehdejším předsedovi správní rady Pražské železářské společnosti Kajetánu Mayerovi, svobodném pánu z Mayrau. Těžba tu byla ukončena v roce 1997. Už před tím byl v roce 1994 v souvislosti s útlumem těžby na dole vytvořen skanzen a důl prohlášen za kulturní památku. V expozici je možné vidět například dosud fungující těžní stroje z počátku 20. století, nebo štolu s dobývací technikou. Součástí skanzenu je i Evropská industriální galerie provozovaná ve spolupráci s občanským sdružením Arteum. Značná rozloha areálu skanzenu připadá na odval hlušiny z bývalého dolu. V současnosti se zvažuje zřízení naučného okruhu seznamujícího s historií i současností tohoto prostoru. Také není vyloučeno, že v průběhu několika let vznikne možnost projet se v areálu hornickým vláčkem, nicméně zatím se musíme spokojit jen s výše popsanou expozicí.[/]
Ze skanzenu se vydáme po žluté značce do Vinařic, jejichž dominantou je přírodní památka Vinařická hora (413 m n. m.). Toto chráněné území bylo vyhlášeno v roce 1985 na ochranu čedičového stratovulkánu (složené sopky) třetihorního stáří, který je nejlepší ukázkou tohoto typu sopky v českých zemích. Také zde se můžeme potěšit pohledem na celou řadu vzácných rostlin a budeme-li pozorní i živočichů. Zajímavou geologickou stavbu odhaluje několik lomů, které zde byly v minulosti otevřeny. Z temene Vinařické hory se za příznivé viditelnosti naskýtají překrásné výhledy na České středohoří a možná dohlédneme dokonce i na Krušné hory. Na jihovýchodním obzoru snadno přehlédneme i panorama celého města Kladna. Se zajímavostmi této lokality nás seznámí necelá desítka informačních panelů naučné stezky, která začíná ve Vinařicích u domku čp. 454. K němu se dostaneme, vydáme-li se od kapličky směrem na Třebichovice a vzápětí odbočíme kolem rybníčku doprava.[/]

Za bájnou kněžnou Libuší

Na výlet za bájnou kněžnou Libuší, tedy na hradiště U sv. Jiří nad Libušínem, se vydáme od kostela sv. Václava v Kladně – Rozdělově po modré turistické značce. Ta nás povede kolem sídla někdejšího podniku Výstavba kamenouhelných dolů, dnes Energie Kladno, a. s. k rozcestí Na Cimrmanském, jehož názvu využívají každoročně v říjnu pořadatelé recesistického běhu Járy Cimrmana (běhá se na vlak do Liptákova – pochopitelně s kufrem a v zimníku, aby to bylo jako ze života…). Budeme sledovat trasu závodu a vstoupíme do lesů přírodního parku Džbán. [/]
Nedaleko místa, kde se sbíhá modrá značka se zelenou, leží přírodní rezervace Pašijová draha. Mohutné kužely lesních mravenišť, lemující cestu, nás nejspíše zaujmou stejně tak jako teplomilná doubrava s výskytem vzácné rostliny třemdavy bílé, na jejíž ochranu byla rezervace zřízena. Mějme však na paměti, že dojde-li k oslunění pokožky potřísněné šťávou z třemdavy, mohou se dostavit nepříjemné a bolestivé reakce podobně jako u nechvalně proslulého bolševníku velkolepého. Po modré značce sestoupíme do městyse Libušína, tam se od ní odpojíme a po zelené dojdeme na hradiště U sv. Jiří. [/]

Libušín

Dnes je hradiště známo jako místo, pod nímž se každoročně o svatojiřské pouti koná Libušínská bitva, jedno z největších setkání skupiny historického šermu u nás. Vystoupáme do svahu ke hřbitovu s gotickým kostelem sv. Jiří. Hradiště zaujímalo celou ostrožnu a směrem od silnice Kladno – Smečno bylo chráněno třemi hradbami, z nichž jsou dodnes v lese patrné valy. Zajímavostí byla opevněná studánka pod svahem na severní straně hradiště, která byla jediným zdrojem pitné vody pro obyvatele a obránce hradu. Středověký kronikář Kosmas ve své Kronice české spojil hradiště s bájnou kněžnou Libuší. Odtud měla vyslat poselstvo do Stadic pro Přemysla Oráče a odtud měla také věštit slávu Prahy. Někteří historikové se ale domnívají, že Kosmovu popisu Libušina hradu spíš než hradiště U sv. Jiří odpovídá hradiště v Praze – Šárce. Na hřbitově u kostela najdeme v jihozápadním rohu pomníček s křížem. Z viditelné části nápisu se dozvídáme, že je pod ním pohřben Jiřík Šmejkal zastřelený z pistole v roce 1644. Podle pověstí Jiříka zastřelil buď otec dívky, který si nepřál, aby si jeho dcera chudého chasníka vzala, nebo ho zabili Švédové, když chránil majetek místních lidí za třicetileté války. V časném jaře můžeme na hradišti obdivovat mohutný exemplář dřínu obecného, nepříliš běžné dřeviny naší přírody. Sotva sejde sníh, jeho koruna se jako jedna z prvních obalí množstvím žlutých květů. Po zelené značce se vrátíme zpátky do Libušína a odtud se po modré značce vydáme kolem kostela, zasvěceného patronu horníků sv. Prokopovi, do Svinařova a do Smečna. [/]

Smečno

Někdejší ves se v roce 1515 stala městem s poněkud tajuplným názvem Muncifaj, zatímco starší název Smečno zůstal zámku. Jméno Muncifaj bývá vysvětlováno jako zkomolenina latinského Mons fagi = Buková hora, nebo jiného latinského slova Municipium = město. Smečno je jedním ze dvou míst oblasti, kde najdeme řadu renesančních památek. Původní gotická tvrz byla přestavěna do podoby renesančního zámku za Jiřího Bořity z Martinic v roce 1586. Pro renesanci je typická zejména věž s arkádovým ochozem a renesanční štít vedle věže. Ze zámku se dochovala i renesanční kachlová kamna z roku 1603 s erby Jaroslava Bořity z Martinic a jeho manželky Marie Eusebie ze Šternberka, která jsou dnes umístěna ve stálé expozici Vlastivědného muzea ve Slaném. Trojlodní kostel Nejsvětější Trojice s hranolovou věží na jižní straně byl postaven za Jiřího Bořity z Martinic a Elišky Bruntálské z Vrbna, jejichž znaky jsou na sloupech u hlavního vchodu. Dodnes se v kostele dochovaly renesanční dřevěné oratoře a varhany z konce 16. století, které jsou nejstaršími dochovanými varhanami u nás. Na varhanní skříni opět najdeme erby patronů kostela a malbu sv. Kryštofa, malovaná oltářní křídla v minulosti, bohužel, zanikla. Sochařská a malířská výzdoba interiéru je výsledkem barokní úpravy, na níž se podílel například sochař František Ignác Platzer. Fara naproti kostelu byla dokončena v roce 1601 a je unikátní zejména dochovaným renesančním malovaným stropem a zbytky renesanční malířské výzdoby – např. Tanec Smrti, sv. Kateřina a sv. Barbora. Před kostelem stojí barokní sousoší Nejsvětější Trojice od F. I. Platzera a před faru byla z polí u Kačice po restaurování přemístěna socha sv. Donáta. Také se tu můžeme zadívat do větvoví třísetleté státem chráněné lípy malolisté. V období baroka byla v zámecké zahradě podle plánů K. I. Dientzenhofera postavena salla terrena s malířskou výzdobou s antickými náměty od J. K. Kováře. Za zdí zámecké zahrady vpravo od silnice na Ledce je u lehkého pěchotního opevnění někdejší Pražské čáry Vojenský skanzen Smečno. Tady náš výlet ukončíme a autobusem se můžeme vrátit do Kladna, nebo se vydat do Slaného.[/]

Do rodiště sv. Václava

Putování do rodiště sv. Václava zahájíme u železniční zastávky Kamenné Žehrovice na trati Praha – Kladno – Chomutov, odkud se přesuneme do místní části Tuchlovic zvané Srby. Jejich rozvoj nastal v souvislosti se zahájením provozu na koněspřežné železnici z Prahy do Lán ve 20. letech 19. století a vybudováním dolu Wannieck na začátku 20. století. Ze Srb můžeme pokračovat po hrázi Malých Záplav do Tuchlovic. V obci, kde se každoročně koná Středočeský folklorní festival – Tuchlovická pouť, je nejvýznamnější památkou starobylý kostel sv. Havla ze 14. století, před jehož vchodem stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1779. Archeologické nálezy ale posunují historii obce mnohem hlouběji do minulosti a dokládají, že na katastru dnešní obce už Keltové tavili železo a vyráběli i elegantní černé náramky ze švartny (sapropelitu). Z Tuchlovic dojdeme, či dojedeme do blízkosti Stochova. Nádraží v místní části Slovanka se kdysi jmenovalo Lány, protože bylo nejblíže sídlu prezidenta T. G. Masaryka. [/]

Stochov

Stochov je podle pověstí místem narození sv. Václava. Nedaleko Dientzenhoferem zbarokizovaného kostela zasvěceného sv. Václavu stojí dub, jehož stáří je odhadováno až na 1000 let. V roce 903 tu měla sv. Ludmila na památku narození vnuka Václava zasadit dubový proutek. Ten hned druhý den obrostl listím a chůvy ho zalévaly vodou, ve které koupaly malého Václava. A když povyrostl, sušili na větvích dubu pleny. A protože těch chův bylo sto, dostalo místo jméno Sto-chov. Od roku 1887 stojí u dubu socha sv. Václava od sochaře F. Kříže a dubové listy se žaludy jsou i součástí nového městského znaku. Nedaleko od dubu bývala i Svatováclavská studánka údajně s léčivou vodou. V Honicích, dnes místní části Stochova, najdeme zajímavé selské statky, odkazující k původně hlavnímu zdroji obživy zdejších obyvatel. Náměstí Míru s okolní výstavbou v duchu socialistického realismu je výsledkem výstavby v 50. a 60. letech minulého století, která reagovala na potřeby horníků z dolu Nosek u Tuchlovic.[/]

Drvotovou stezkou za klapotem kamenických kladívek

Od železniční zastávky Kamenné Žehrovice na chomutovské trati také začíná okružní naučná stezka Povodím středního Kačáku, jinak též zvaná Drvotova (na počest předčasně zesnulého pracovníka ochrany přírody Václava Drvoty, který se o její zřízení nejvíce zasloužil). Naučná stezka vede kolem největší vodní nádrže na Kladensku Záplavy, které jsou od roku 1992 vyhlášeny přírodní rezervací. Jak už název napovídá, vodní nádrž vznikla zaplavením pozemků v okolí bývalého Turyňského rybníka, které poklesly v důsledku poddolování. Krátce poté se Záplavy jako jedna z mála větších vodních ploch Kladenska staly významným hnízdištěm mnoha ptačích druhů a také zázemím krátkodobé rekreace pro Kladno.[/]
Zastávky naučné stezky na jedenáctikilometrové trase upozorňují na pozůstatky koněspřežky do Lán, na zaniklou osadu Německá Lhota nebo na těžbu a zpracování načervenalého hrubozrnného pískovce – žehrováku v místních lomech. Slavný kámen se mimo jiné dodával i parléřovské stavební huti na stavbu svatovítské katedrály v Praze a v 19. století i na stavbu Národního divadla. Žehrovák se používal i jako sochařský materiál pro tvorbu uměleckých děl – v samotných Žehrovicích je to sloup se sochou sv. Rocha, socha sv. Anny u hřbitova, ale i sloup se sochou Panny Marie před kostelem v Družci a mnohé další. Další zastavení naučné stezky jsou věnována především přírodním zajímavostem území. Všimneme si vysazených leknínů na hladině zatopeného pískovcového lomu, seznámíme se s ptačími obyvateli Záplav a zastavíme se u zdejšího druhého chráněného území – mokřadu Kalspot. Pod tímto nelibozvučným jménem se skrývá nepříliš hluboká tůň s přilehlými břehovými porosty, v níž dochází k rozmnožování celé řady vzácných obojživelníků. V pískovcovém masivu vypínajícím se nad tímto územím vznikl lidskou činností celý labyrint pískovcových strží, stěn, roklí a hřbítků vybízející k pořádání orientačních závodů stejně jako bojových her. Pěknou vycházku si můžeme zpestřit posezením v motorestu Na Plůtku, k němuž dojdeme při překonávání karlovarské silnice. Stále nabízí vcelku slušnou nabídku, i když asi pamatuje mnohem lepší časy – to ještě v dobách, než byl dokončen příslušný úsek karlovarské dálnice probíhající nyní o kilometr dále. Mimochodem při trasování této dálnice se zvažovalo několik variant. Podle jedné z nich měla komunikace procházet přímo po břehu Záplav a pokračovat směrem na Doksy malebným údolím Kačáku, které je v tomto místě ne nadarmo nazýváno Údolím lásky. To že se zdejší krajina dochovala v současné podobě, je tedy mimo jiné zásluhou obětavé práce a nadšení tehdejších ochranářů.[/]

Křivoklátsko za humny

Železniční zastávka Kamenné Žehrovice je také poměrně vhodný výchozí bod pro návštěvu jediné nepatrné části chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko vybíhající na území Kladenska. Vydáme se po modré turistické značce podél Záplav do obce Kamenné Žehrovice, které od stejnojmenné zastávky leží nečekaně daleko. Kamenné Žehrovice necháme za zády, ale modrou značku budeme sledovat i nadále. Po pravé straně mineme někdejší nejmladší důl Kladenského kamenouhelného revíru hloubený od roku 1941 a postupně známý pod názvy Důl Jaroslav – Nosek – Důl Tuchlovice. Těžba tady skončila v roce 2002 a dnes už dolování připomíná jen mohutná halda hlušiny, o níž se zajímají jak developeři, tak ochránci přírody. Modrá značka nás poté křivoklátskými lesy dovede až ke kaštanové aleji nedaleko Ploskova, za níž odbočíme po silnici směrem na Lhotu, čímž se dostaneme ke Skanzenu výroby dřevěného uhlí. [/]
Pálení uhlí v milířích má v této oblasti dlouhou tradici vzhledem ke snadné dostupnosti bukového dřeva z přilehlých lesů. Seznámení s tímto pradávným řemeslem si proto nesmíme nechat ujít. Po prohlídce skanzenu se opět vrátíme na modrou značku, po níž dojdeme až do Bratronic, které se v posledních letech proslavily pořádáním mezinárodního hudebního festivalu Bratroňský džbán.[/]

Poutní místa na Kladensku

Období baroka a rekatolizace roznítilo v lidech víru v pomoc zázračných obrazů a soch především Panny Marie. Na Kladensku je nejvýznamnějším poutním místem Družec, ležící asi 6 km jižně od Kladna. Podle tradice se zázračnost dřevěné sochy Panny Marie Družecké, která stávala na hlavním oltáři kostela Nanebevzetí Panny Marie projevila už v období husitství, kdy při vypálení obce i kostela husity se ve spáleništi nalezla tato socha nedotčená ohněm. Jiná tradice popisuje stejný zázrak, ale klade ho až do období třicetileté války. Lidé proto začali věřit na zázračnou moc sochy, takže se do Družce konaly slavné pouti na svátek Navštívení Panny Marie 2. července. Přímluva Panny Marie totiž mohla přinést zázračné uzdravení. Se sochou byly spojovány ale i jiné zázraky. Kámen, který dnes stojí v rohu u družeckého hřbitova, byl v pověstech označován za křivopřísežného člověka, který když se zaklínal, přičiněním Panny Marie zkameněl. Na nejstarších vyobrazeních sochy Panny Marie Družecké je vždy nakreslen i tento „zkamenělec“ ve tvaru lidské postavy, která ale na kameni u zdi není patrná. Moderní doba vysvětluje jinak i původ tohoto kamene. Má jít o jeden z menhirů. [/]
Od družeckého kostela se vydáme na další cestu po červené turistické značce, která prochází přírodním parkem Povodí Kačáku. Nejprve nás dovede do Dolního Bezděkova a odtud po ní budeme pokračovat podel potoka Kačáku k Mosteckému mlýnu a k Mlýnu Roučmída, proměněnému dnes na rekreační středisko. U něj začíná zelená značka, která nás zavede ke kapličce Ve Žlábku. Kapličku nechali postavit v roce 1649 manželé Pěnkavovi jako poděkování Panně Marii za uzdravení dcerky. Poutě ke kapličce se konají vždy v neděli na Hod Boží svatodušní. Kaplička leží v CHKO Křivoklátsko. Po zelené značce můžeme pokračovat dál, až se spojí s červenou značkou a po té se vydáme k Bělči, jíž se ale zatím vyhneme a kolem hájovny Kouty můžeme dojít ke zřícenině hradu Jinčova, která leží v národní přírodní rezervaci Vůznice, takže je nutné se pečlivě držet vyznačené cesty.[/]
Patrně nejmenší český hrad Jinčov či Jenčov založil na skalce v meandru potoka Vůznice pravděpodobně Přemysl Otakar II., stavebník nedalekého Nižboru. Tvořila ho obdélná obytná věž a pod ní dvoj či trojprostorový palác, na jehož vstupní straně lze předpokládat dřevěné opevnění malého dvorku. Poloha hradu uprostřed hlubokého Přemyslovského loveckého hvozdu i jeho podoba napovídají, že se jedná o lovecký hrádek. Stejnou cestou se pak musíme vrátit k myslivně Skalka a odtud po silnici do Bělče.[/]
Ves patřila ve středověku jako součást křivoklátského panství českým panovníkům. Ti také měli patronátní právo nad zdejším kostelem sv. Mikuláše, postaveným ve 14. století, k němuž byla v roce 1717 přistavěna dřevěná zvonice. U sochy sv. Jana Nepomuckého v dolní části obce stojí památná lípa chráněná státem. Z Bělče můžeme odjet autobusem do Kladna, nebo pěšky pokračovat do Bratronic a teprve odtud autobusem. Protože mnohé spoje jezdí pouze v pracovní dny, je lépe si možnosti předem zjistit.[/]

Za mlýny na Kačáku

Od nádraží ČD v Kladně – Kročehlavech můžeme vyrazit na výlet za mlýny na Kačáku (Loděnickém potoce). Po silnici na Braškov nejprve dojdeme k rozcestí na Pletený Újezd, kde silnici křižuje cyklotrasa a kde byl nedávno obnoven obraz Panny Marie Kožovohorské a k němu zasazen kámen s křížem. Odtud dojdeme až k odbočce k někdejší turistické chatě s rozhlednou, dnes hotelu Kožová Hora. Modrá turistická značka nás pak bude od Kožové Hory vést na další cestě. Kolem letiště ve Velké Dobré, Braškova a Valdeka dojdeme lesem k místní části Unhoště zvané Amerika, kde bylo ještě donedávna možné spatřit dům s malbami naivního malíře Václava Žáka, kterého proslavil ve své povídce Bambini di Praga 1947 Bohumil Hrabal. Dům, na němž kdysi byly v nadživotní velikosti postavy Jana Koziny a husitského hejtmana Kuneše z Bělovic malované podle vzorů Mikoláše Alše, má už dnes, bohužel, novou fasádu. Modrá značka nás povede kolem někdejších lázní Čeperka s minerální vodou, která tu byla stáčena i do láhví. Před druhou světovou válkou byly lázně oblíbeným místem odpočinku Pražanů. K prominentním hostům patřil i pozdější protektorátní prezident E. Hácha.
Na další cestě vstoupíme do přírodního parku Povodí Kačáku – nejvyhlášenější rekreační oblasti v okolí Kladna. Čekají nás zde nádherné scenérie meandrujícího potoka a lesnatých svahů, nenáročný vycházkový terén, ale také nemalé množství dnes již tradičních výletních restaurací a podniků, které v chatařské sezóně nedostatkem zákazníků rozhodně netrpí. Za všechny jmenujme například známý hostinec U Spalů v nedalekém Nouzově, místě klidného bydlení uprostřed lesa. Prvorepublikovou hospodu U netopýra můžeme navštívit, když za Malými Kyšicemi odbočíme po červené turistické značce podél potoka Kačáku k mlýnu Poteplí (nebo také Poteply), který je nejlépe dochovaným, a proto také památkově chráněným, mlýnem v této oblasti se zařízením z 19. století. Odtud se opět po červené značce vrátíme zpět a přes Malé Kyšice a kolem Červeného mlýna nás značka dovede k druhému dobře zachovanému Markovu mlýnu. Cestou nás ještě může zlákat svou výbornou kuchyní vyhlášená restaurace Hřebenka, ležící nad Dědkovým mlýnem při silnici první třídy do Berouna. Nedaleko Markova mlýna se nachází stejnojmenná přírodní památka, kterou si nenecháme ujít především v časném jaře, nejlépe hned poté, co sejde sníh. V tu dobu zde žlutě vykvétá nepatrný a velmi vzácný křivatec český. Už jeho jméno napovídá, že jde o vzácnou rostlinu vyskytující se jen v České republice (a ještě na Slovensku a v Maďarsku) a pak už nikde jinde na světě. Od Markova mlýna se vydáme po modré značce k Unhošti. Cestou mineme další mlýny – Nový, Suchý a Kalivodův. Kolem rybníku Bulhar pak dorazíme do Unhoště, kde si můžeme prohlédnout nově upravené Žižkovo náměstí s kostelem sv. Petra a Pavla a barokními sochami sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Nad parkovištěm u budovy fary najdeme památkově chráněný dům čp. 8, což bývala nejstarší škola ve městě. Ve Staré radnici čp. 1 můžeme navštívit Melicharovo vlastivědné muzeum a najdeme tam i místní Informační centrum.[/]

Údolím Lidického potoka

Buštěhrad

Putování po mikroregionu Údolí Lidického potoka začneme v Buštěhradě, kam se snadno dostaneme autobusem z Prahy i z Kladna. Nejvýznamnějšími majiteli Buštěhradu, povýšeného v roce 1497 na městečko, byl rod pánů z Kolovrat. Dědictvím pak v roce 1689 přešlo celé panství na Annu Marii Františku velkovévodkyni Toskánskou a přes vévody bavorské až na rod Habsburků. Z památek v Buštěhradě si prvořadou pozornost zaslouží zbytky hradu, zachované dnes většinou v přízemí domů v areálu Starého hradu, které jsou součástí nedávno zřízené Stezky historií Buštěhradu. Jedná se o naučnou stezku s 25 zastaveními na místech, která jsou zajímavá z hlediska historického vývoje nejstarších staveb v Buštěhradě. Najdeme na ní původní hradní kapli sv. Maří Magdalény, jedinou dochovanou kruhovou dělovou baštu i dům, v němž údajně cestou do Prahy přespal „zimní král“ Fridrich Falcký. Barokní zámek byl postaven podle plánů K. I. Dientzenhofera a A. Luraga a hostil ve 30. letech 19. století mimo jiné sesazeného francouzského krále Karla X., básníka Chateaubrianda a geologa J. Barranda. Na jedno křídlo zámku navazuje empirová kaple Povýšení sv. Kříže, která slouží jako farní kostel. Nejvíce Buštěhrad u široké veřejnosti proslavil pobyt novináře a spisovatele O. Pavla (1930-1973), který své dětství prožité v Buštěhradě zachytil v povídkové knize Smrt krásných srnců (zfilmováno Karlem Kachyňou). Tuto významnou osobnost připomíná Muzeum Oty Pavla v domě U Rotta. [/]

Lidice

Po silnici kolem areálu někdejšího státního statku, v němž se konají nechvalně proslulé Buštěhradské burzy, dojdeme k pietnímu území v Lidicích. Historie původní obce, stojící v těchto místech, se tragicky uzavřela 10. června 1942, kdy ji němečtí nacisté pro údajné spojení obyvatel s pachateli atentátu na Reinharda Heydricha vypálili, všechny muže zastřelili a ženy a děti odvlekli do koncentračních táborů. Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem 340 lidických občanů. Ve výroční den tohoto barbarského činu se koná u hrobu lidických mužů na místě někdejšího Horákova statku pietní akt. Kamenné základy vyznačují i místa, kde stávala škola a kostel sv. Martina. Pietní území je prohlášeno za národní kulturní památku a spravuje je Památník Lidice. V posledních letech se podařilo obnovit zanikající Růžový sad, v němž jsou keře vysázeny do tvaru Lidické růže. Do pietního areálu byl umístěn Památník dětským obětem války od sochařky M. Uchytilové, odhalený až po její smrti v roce 2000. V Památníku Lidice je od roku 2006 nová multimediální expozice A nevinní byli vinni… Lidická galerie v bývalém Kulturním domě v nových Lidicích představuje návštěvníkům obrazy, které Lidicím po válce věnovali umělci z celého světa. Nové Lidice byly vybudovány v letech 1947-1961 západně od pietního areálu podle projektu architektů V. Hilského, Z. Jirsáka, F. Marka, R. F. Podzemného a A. Tenzera. Od nového hřbitova na svahu jižně od pietního areálu se vydáme do Makotřas. [/]

Makotřasy

Původně zemědělská obec se díky blízkosti ke Kladnu proměnila v zázemí tamních dolů a hutí. Archeologické výzkumy, prováděné v souvislosti se stavbou silnice I/7 Praha – Slaný, přinesly pozoruhodné doklady o pravěkém osídlení tohoto území. Na 16. kilometru této silnice severně od Makotřas byla objevena ohrazená plocha z 3. tisíciletí před naším letopočtem (lid s kulturou nálevkovitých pohárů), která je podle astronoma Z. Horského jedním z nejstarších dokladů astronomických znalostí na evropském kontinentě. Spojnice západní a východní brány se severozápadním a jihovýchodním rohem ohrady totiž odpovídají orientaci na východ a západ Slunce o letním a zimním slunovratu a lze tu vyčíst i další astronomické údaje. Někteří odborníci ale tento výklad zpochybňují. Z Makotřas můžeme dojít přes Hřebeč zpět do Kladna a v letním vedru zakončit putování na koupališti Bažantnice v Kladně – Kročehlavech. Další možností je pokračovat po zelené značce do přírodního parku Okolí Okoře. Ten je z Makotřas vzdálen coby kamenem dohodil.[/]

Pro milovníky vojenské historie

Následující výlet je určen především zájemcům o vojenskou historii našeho státu. Při jeho zdolávání se neobejdeme bez automobilu, neboť jednotlivé zastávky leží příliš daleko od sebe. Seznámíme se s průběhem vojenského opevnění (tzv. Pražské čáry) v regionu. Jeho jednotlivé objekty byly budovány v letech 1935 až 1938. V současnosti je zrekonstruováno celkem sedm objektů. Jejich provozovatelé v sezóně vyhlašují vždy na jednu sobotu v měsíci oficiální otvírací den, během něhož je možné všechny objekty navštívit. Tyto termíny je třeba předem ověřit.[/]
Jako první navštívíme objekt u Drnova poblíž Slaného, který je součástí smečenského skanzenu. Na rozdíl od všech ostatních zpřístupněných pevnůstek jde o vzor 36, všechny ostatní jsou vzoru 37. Od drnovského objektu se přesuneme do Smečna, kde u západní zdi zámecké zahrady navštívíme Vojenský skanzen Smečno. Kromě dochovaného a plně zrekonstruovaného lehkého objektu vz. 37 typu B2 se nám v areálu skanzenu naskytne pohled na několik desítek vozidel vojenské techniky, z nichž velká část je stále funkčních. Po prohlídce skanzenu se přesuneme do obce Doksy, kde ve svahu u lesa nad rybníkem nalezneme další z objektů, tentokrát vz. 37 typ A. Šipka k němu je umístěna na komunikaci vedoucí směrem ke Družci. Tento objekt byl rekonstruován teprve v nedávné době a ještě stále na něm probíhají nezbytné úpravy. Prozatímní nedostatky nám vynahradí mladý a velice ochotný průvodce. Další zastávka nás čeká v Dolním Bezděkově, kde nad hospodou spočívá objekt vz. 37 typu D. Možná budeme mít štěstí a objekt bude otevřen. Není to ovšem zaručeno, a to ani v oficiální otvírací dny. Mezi místními obyvateli se proslýchá, že o tento objekt se v současnosti vedou jisté majetkové spory. Nenecháme se odradit případným neúspěchem a vydáme se k pravděpodobně největší raritě trasy a zároveň poslednímu objektu ležícímu v oblasti Kladenska. Tím je atypický objekt vz. 37 umístěný v náspu pod silnicí z Dolního Bezděkova do Bratronic. Protože projekt zpřístupněné Pražské čáry nijak nerespektuje naše členění, můžeme v našem výletu pokračovat ještě v sousedním Berounsku, kde navštívíme objekt vz. 37 typu E přímo v Berouně vpravo nad výpadovkou na Vráž. V Berouně také můžeme rovnou poobědvat v některé z útulných hospůdek a celodenní putování pak zakončíme v dalším netradičním „bunkru“ opatřeném dokonce přístupovou chodbou, který se nachází vedle infocentra v centru Karlštejna.

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu
Reklama
Reklama