Vlajka pro Tibet

Slavnost v sídle tibetské exilové vlády v indické DharamsaleDne 7. října 1950 vtrhlo do Tibetu 30 000 vojáků čínské Lidové osvobozenecké armády (LOA). Malá tibetská armáda se zastaralými zbraněmi a vybavením se jim statečně postavila na odpor, ale brzy byla poražena.

Po dobu trvání čínské okupace zahynulo v důsledku hladomorů, poprav, věznění nebo při neúspěšných povstáních pravděpodobně víc než milion Tibeťanů. Tisíce dalších, včetně 14. dalajlamy, byly donuceny odejít do exilu.

10. března 2007 si lidé na celém světě připomenou 48. výročí povstání Tibeťanů proti čínské okupaci Tibetu. Také v České republice si tento den připomínáme dnes již celosvětovou akcí Vlajka pro Tibet, kterou mohou podpořit městské části, obce, města a kraje vyvěšením tibetské vlajky dne 10. března na budovách příslušných úřadů. V rámci Dnů Tibetu jsou také v březnových dnech pořádány akce na podporu Tibeťanů (výstavy, přednášky, koncerty atd.). Seznam měst a obcí, které 10. března vyvěsí tibetskou vlajku a program na podporu Tibeťanů naleznete na www.tibinfo.cz.

Povstání ve Lhase v roce 1959

Losar, tibetský Nový rok (je jako západní velikonoce pohyblivým svátkem, který obyčejně připadá na únor nebo březen), už tradičně znamenal začátek třítýdenního modlení a veselic. Navzdory politickému napětí nebyl počátek roku 1959 výjimkou. Na svátky přicestovaly do Lhasy podle očekávání tisíce poutníků, obchodníků, řemeslníků a hodnostářů a navíc dorazilo asi sedmnáct tisíc mnichů na Velké modlení (Mönlam), které následovalo po Losaru. Spolu s deseti tisíci uprchlíky utábořenými mimo město bylo ve Lhase asi sto tisíc lidí, tedy dvakrát tolik než obvykle…
Dalajlama neustále žádal o klid, ale jeho výzvy zůstaly nevyslyšeny. Lhasa se rychle měnila v potenciální bojiště a nervózní majitelé domů se začali připravovat na dlouhé obléhání. Zásobili se jídlem, ohradili ploché střechy ostnatým drátem a sami se opevnili pytli s pískem a solí. Ve vzduchu bylo nadšení, které však věštilo katastrofu, neboť Tibeťané začali věřit, že jsou nepřemožitelní. Byli přesvědčeni, že Číňany ze Lhasy vyženou stejně jako vyhnali v roce 1912 Mandžuy a že stejně jako tehdy završí porážku nepřátel ženy, které je budou kamenovat z domovních střech. Nikoho nenapadlo se zamyslet nad tím, že porážku Číňanů v roce 1912 umožnila pouze revoluce v Číně, čínské jednotky jsou spořádané a dobře vycvičené a že Číňané rozmísťují do strategických palebných postavení minomety a kulomety a celé lhaské údolí je obklíčeno těžkým dělostřelectvem. Jakou naději měli Tibeťané vyzbrojení zastaralými moždíři, malým dělem z 1. světové války a hromadou pušek, holí, kamenů a nožů? Lidová osvobozenecká armáda neponechávala v blížícím se střetnutí s lidmi nic náhodě…

Jeho Svatost se setkal s vůdci z lidu a naléhal, aby rozvášněný dav uklidnili. V poslední zoufalé snaze dokonce napsal Ngaphöovi (který se teď víc než kdy předtím stavěl na stranu Číňanů) a nabídl, že pokud tím zabrání masakru obyvatelstva, sám se Číňanům vydá.

Když ráno 17. čekal na Ngaphöovu odpověď, lidé spatřili, jak se ze severu a z východu k městu blíží stovka čínských nákladních aut. „V paláci všichni vycítili,“ napsal dalajlama, „že nastává konec.“ Orákulum při konzultaci vykřiklo: „Jdi! Jdi! Dnes v noci.“ Krátce nato byly na Norbulingku vypáleny dva šrapnely, které vybuchly v zahradě. Kabinet poté rozhodl, že dalajlama musí odejet, a okamžitě se začalo s přípravami na útěk…

Dalajlama v té době nezamýšlel pokračovat až do Indie, ale chtěl se zastavit poblíž hranice a pokusit se znovu začít s Číňany jednat. Avšak 24. března ho na cestě zastihla otřesná zpráva, že nakonec přece jen došlo ke katastrofě, které se tolik snažil předejít. Lhasa ležela v troskách a tisíce jejích obyvatel bylo povražděno…

Všichni ve Lhase očekávali, že Číňané budou zuřit, ale nikdo si neuměl představit, že jejich skutečná reakce bude tak divoká a barbarská, ani že by mohla vyústit v podobné krveprolití.

Útěk se podařilo udržet v tajnosti a dalších osmačtyřicet hodin uplynulo v horečnatém neklidu. Dne 20. března Číňané o dalajlamově odchodu stále nevěděli, ale přesto ve dvě hodiny ráno, když většina Tibeťanů spala, začali z opevněných pozic ostřelovat Norbulingku. Tibeťané byli zaslepeni dýmem a neviděli, kdo na ně útočí, ani odkud střely dopadají. S bombami se předtím ještě nikdy nesetkali. Než se rozednilo, mezi hořícími troskami paláce a okolních chrámů ležely stovky mrtvých a raněných. LOA si své vítězství navíc pojistila tanky a obrněnými vozidly, a vojáci uboze vyzbrojené tibetské obránce odrazili a zahnali k řece, jejíž silný a vířivý proud s sebou mnohé z nich strhl. Vojáci si nebyli jisti, kde dalajlama je, a začali hledat jeho mrtvolu. To, že uprchl, pochopili až druhého dne. Pozemní jednotky a průzkumné letouny okamžitě zahájily pronásledování, ale bylo již pozdě…

Jakmile dělostřelectvo začalo ostřelovat Potálu, lékařskou fakultu na vršku Čagpori a ohromný klášter Sera, Tibeťané rozpoutali pouliční boje a zpoza narychlo vztyčených barikád z nábytku a vyrvaných dlažebních kamenů házeli do čínských budov podomácku vyrobené zápalné bomby. Tisíce jich pozabíjeli čínští ostřelovači, kteří pálili z chráněných pozic na střechách. Kláštery, školy a mnohé obytné budovy byly rozbity šrapnely a více než deset tisíc lidí, kteří přežili, našlo úkryt v nejposvátnější budově ve Lhase, jedné z nejuctívanějších svatyň Asie, v chrámu Džókhang.

Dne 22. března krátce po svítání začala LOA zasypávat Džókhang šrapnely a kulomety ostřelovat civilisty utábořené na náměstí před jeho vchodem. Na scéně se objevily tři čínské tanky. Kolem poledního začal poničený chrám hořet a kolem tanků zůstaly hromady mrtvol. Po celém městě leželo deset až patnáct tisíc mrtvých…

Z knihy Mary Craigové: Krvavé slzy. Čínská okupace Tibetu 1951-1991(více na www.dharmagaia.cz) ISBN 80-86685-39-X

Reklama
Sdílejte článek s přáteli:

Našli jste nějakou chybu? Nahlašte nám ji

Report Nahlásit chybu