Pokud se touláme v Beskydském podhůří, nezřídka kdy se nám stane, že narazíme na dřevěný kostelík, mlýn, či podobnou dřevěnou stavbu. Některé z nich jsou proměněny na muzea a skanzeny, některé jsou udržovány a jiné prostě chátrají. Krásným příkladem typické stavby karpatského typu je Kotulova dřevěnka v Havířově, která je typickou stavbou jedné etapy dějin, kterou prošel Ostravský region. Věnovat se budeme této konkrétní stavbě, ovšem základ lze vztáhnout ke kterémukoliv stavení karpatského typu. Dřevěnka je roubená stavba o cihlovém základu, a aby neprofukovala těsní se mechem. Střecha je ze slaměných došků. A sláma to není ledasjaká. Velmi záleží na stéblech, které mají délku až 170 centimetrů. Používá se sláma žitná, jež se sklízí před tím, než pole dozraje a mlátí se samozřejmě ručně. Taková střecha vydrží dobrých šedesát let. Došky ze slámy se však používají pouze na hlavní střechu, na přístěnek a hospodářské stavby se používal šindel. Ten se vyráběl ze štípaného dřeva. Prvotní výrobek je destička na které se udělá špičatý zářez do kterého se zaklesne další šindel, a tak dále. Kde se na tuto techniku hrabou moderní stavební materiály. Půdorys dřevěnky je zpravidla obdélníkový, je to tak nejpraktičtější. Uprostřed, proti vchodu se nachází síň, ve které jsou dvoje dveře, zpravidla proti sobě. Jedny jsou hlavní a jedny vedlejší. V síni bychom mohli najít ještě pec na chleba. Dveře se užívaly i jako větrání, protože okna v té době nebyla otevíratelná, sloužila pouze k propouštění světla do světnice.
Jak jsme už zmínili, ze síně vedou dvoje dveře. Jedny vedou do místnosti chladnější, tam byla ubytována domácí zvířata no a ve druhé světnici žili obyvatelé rodu lidského. Zde byla i polopec. Zajímavé je že kouř odcházel dírou ve stropu na půdu a odtud unikal přes došky, komíny jsou vynálezy pozdějšího data.
Pokud rodina zbohatla, zpravidla postavila přístěnek pro zvířata, čímž získali další místnost pro obydlení, vzniká tak malá jizba, která je narozdíl od té větší nepodsklepená.
Postupem času začala přibývat další zemědělská stavení, jako je stodola, chlév či malý mlýnek zvaný vjatrák, který sloužil k mletí obilí.
Pokud mluvíme o mletí obilí, každá rodina si ho musela mlít sama, vzdálenosti mezi usedlostmi často čítaly nějaký ten kilometr, a rodina se tedy musela spoléhat spíše sama na sebe. To samé platí i o doktorech. Nejen, že doktoři byli pro průměrného sedláka drazí, byli také špatně dostupní a proto se kolem stavení často pěstovaly různé bylinky.
Tak takhle nějak tedy vypadal život ve stavení v beskydském podhůří na konci 19. století.