Touláte-li se křivolakými uličkami malebného městečka vtisknutého mezi kopce, jen velkou náhodou se nám podaří nepotkat stánek prodávající pohlednice, suvenýry a samozřejmě také jakési perníkové pečivo ve tvaru kornoutů. Jedná se o věhlasné Štramberské uši. Můžete si je pořídit jen tak samotné, nebo třeba naplněné teplými malinami a šlehačkou. Zkrátka uši si ve Štramberku můžete pořídit na mnoho způsobů. Pokud byste se však někde dotazovali recept, tak se s neúspěchem potážete. Město Štramberk si svoji jedinečnou recepturu nade vše cení a nerozdává ji na potkání cizincům. Budete se muset pravděpodobně smířit s odpovědí, že uši jsou z perníku.
Pokud se ovšem optáte na historii a důvod výroby uší, budete o něco úspěšnější. Ke zdejšímu kraji a kulinářským lahůdkám se totiž váže jedna pověst... Roku dvanáctistého čtyřicátého prvního sužovaly Evropu nájezdy pohanských Tatarů. Přešli přes Rus, porazili vojska Poláků a jako krvežíznivá horda se valili na západ. Lidé z nich měli respekt, tatarskému pohanovi není radno odporovat. Kudy vojska prošla, tudy plenila zemi. Kdo neutekl, toho zabili a kdo se schoval, umřel brzy strachem v nepřátelském obležení. V květnu toho roku se do Čech dostala děsivá zpráva, že tatarská vojska se valí podél Odry. Den ode dne byla vojska blíže, na obzoru sílila rudá záře z plápolajících ohňů tatarského ležení a z vypálených vesnic. Daleko do dáli bylo cítit štiplavý pach kouře. Všichni lidé z okolí se stahoval na nepřístupný vrch Kotouč, kde se snažili ukrýt před krvežíznivými bestiemi. Lid toho kraje byl silně věřící, a tak se každým dnem na Kotouči lidé modlili o zázrak, aby je Bůh zbavil Tatarů obléhajících město i kopec Kotouč. Víra lidu byla dostatečně silná a nakonec přišlo tolik očekávané vysvobození. Bylo to večer před dnem na nebe vstoupení Páně, kdy se otevřela těžká šedá mračna a začalo pršet. Z nebe padala voda i kroupy, v tatarském ležení zvládnul zmatek, ozývaly se hromy, blesky, nad krajinou se rozpoutala mocná vichřice. Věřící lid na Kotouči pozoroval zmatek a hemžení dole pod Kotoučem, vodou unášené stany i zvířata a počal jásat. Ač byla temná noc, všichni se odebrali k rybníku Ženklavě, kde každý ruku k dílu přiložil a společně pak strhli hráz. Voda zaplatila tatarské dobyvatele a vzala je pryč z kraje, který byl takto zachráněn. Po odchodu Tatarů prý na místě jejich tábořiště zůstaly zvláštní pytle, a když je místní otevřeli, uzřeli, že jsou plny odřezaných lidských uší. Traduje se, že Tataři uši vozili svému vládci, který podle počtu pytlů soudil úspěšnost tažení.
A tak na památku dne, kdy tatarská vojska odtáhla, nechávajíc za sebou pytle uší, se ve Štramberku začaly péct perníky ve tvaru ucha.