Nedaleko dnešní hráze Lipenské přehrady, u jeskyně s kamenným klekátkem a prostým oltáříkem, se ještě v dobách po druhé světové válce nacházela dřevěná deska s nápisem „Poustevna. Na desce byl také text, který uváděl:“Zde žil poustevník Godoš, muž Mandy, dcery cikánského hejtmana Wolfa. Manda zemřela po čtyřech letech manželství následkem prostřelení plic, které utrpěla při obléhání cikánského tábora dne 29. května 1715. Manda je pochována vedle kostelíka sv. Oldřicha u Vltavy. Godoš zemřel po mnoha letech a byl vedle Mandy pohřben“.
Po ukončení třicetileté války došlo k velké migraci Cikánů z Uher směrem proti proudu Dunaje. Skupina příslušníků tohoto etnika se usadila i v jižní části Šumavy. Několik desítek z nich se usadilo v zalesněném kopci na pravém vltavském břehu, mezi Uhlířským vrchem a Vyklestilkou. Místo doposud nese název Cikánský vrch. Tady mezi různými štěrbinami a převisy žilo na konci 17. století padesát až šedesát příslušníků tlupy. Bandu netvořili jen Cikáni, ale žili tu i lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů ukrývali před spravedlností. Byl mezi nimi i syn německého uprchlíka z Porýní, jménem Godoš. Godoš v táboře vyrůstal spolu s Mandou, dcerou náčelníka tlupy Wolfa. Banda dlouho úspěšně kradla, až v květnu 1715 bylo rozhodnuto o vojenském přepadení Wolfova tábora.
Při přestřelce, která během vojenské akce vypukla, se Wolfovi a většině mužů podařilo utéci. Na místě zůstalo ležet třináct mrtvých, převážně žen a dětí. Za ranního svítání byl vykopán hrob a mrtvá těla pohřbena. Později na tom místě nechal vyšebrodský farář Albernik postavit pomníček, který se na onom místě nachází dodnes. Kosti zemřelých byly ve dvacátých letech 19. století převezeny k antropologickým výzkumům do Vídně.
Okolní lesy pročesávali vojáci celé čtyři dny a snažili se pochytat zbytek bandy. Jedenáct pobitých uprchlíků nalezlo společný hrob u Kapliček, kde také býval pomníček. Tuto drobná sakrální památka zanikla spolu s celou sousední vesnicí. Vojáci nakonec polapili i náčelníka Wolfa. Byl zabit v Martínkově, když se chystal pomstít hajnému za to, že vojákům ukázal cestu.
Samotnou Mandu zasáhla při přestřelce jedna ze střel do plic. Podařilo se jí uprchnout do domku rybáře vedle kostela sv. Ondřeje u Vltavy, kde jí ranhojič z plic kulku odstranil. Godoš nalezl svůj úkryt poblíž Čertovy stěny. Manda se uzdravila a v květnu 1716 se za Godoše provdala. Živili se podomním prodejem krejčovských výrobků a drobného zboží. V roce 1720 se však přihlásily následky Mandina poranění. Žena chřadla a na jaře 1721 zemřela. Pohřbena byla vedle zdi kostela svatého Oldřicha. Godoš se vrátil do rodného Porýní, když ale zestárl, vrátil se do tohoto kraje. Přes zimu žil v rybárně, přes léto ve staré poustevně, kterou znal od dětství. Poustka tu zůstala po poustevnících z kláštera v Přední Výtoni. Godoš pobýval v poustevně celou řadu let, až jednoho dne byl nalezen mrtvý s růžencem v rukou. Podle své poslední vůle byl pochován vedle své životní družky Mandy. Příběh se stal inspirací vyšebrodskému mnichu Zephyrinu Tobnerovi k sepsání románu „Der Ziegeunerwald“. Poustevna by měla být v dohledné době zpřístupněna v rámci okruhu lesácké naučné stezky s výchozí i cílovou zastávkou na hrázi lipenské přehrady.