Pololeželi u bývalého modřanského přívozu. Opírali se o strom nedaleko sebe. Najednou koukají na řeku, jak labuť před sebou strká nějakou šedou kouli. Za ní -tak jak to bývá- plulo šest labuťátek. Koukli se na sebe a v duchu si řekli, co to tam ta labuť vyvádí... Netrvalo to dlouho a matka tu šedou kuličku vystrkala na břeh. Naštěstí to bylo tam, kde z vody je vykamenovanej výstup z brodu pro nákladní auta a tanky. Šedá kulička se nemotorně dala na pochod k ornitologům. Stále postrkovaná mámou, neboť se jí k lidem moc nechtělo. Najednou Roman Bělohlávek kouká, že mimino je celé obfačované do rybářského vlasce. Mrknul na kolegu a ten mu lehce hodil nůž. Roman opatrně začal vlasec přeřezávat. Netrvalo to dlouho a labuťátko uhánělo k vodě a ani se neotočilo. Stará přistoupila a zobákem počechrala Romana ve vlasech a to včetně několika přátelských klofnutí. Jako kdyby klukům říkala děkuji...

Doba se mění, prý je to pokrok. Podle mé maličkosti si myslím, že k horšímu. Kde jsou ty doby, když parníky byly narvány až po střechu. U každé vesnice, významného místa, bylo přístaviště. Plout parníkem na Slapy to byl nádherný zážitek na celý život. Vybalily se řízky, vajíčka na tvrdo, uzeniny, hořčice a pořád se chodilo pro vynikající přírodní limonády a pro pivo. Ne - ono se pitivo roznášelo v takových dřevěných nebo drátěných přepravkách. \"Horké párky, limonáda, pivo...\". Přístaviště už neexistují. Parníky až na pár výjímek po Vltavě nejezdí. Pouze v Praze. Jest-li se nepletu, tak jízdenka z Prahy na Slapy stála deset korun. V Třebenicích, což byla konečná parníků pod přehradou, byly hospody obleženy výletníky a především zájezdy ze škol z celé republiky. Dnes by takový výlet stál rodiče majlant. A to je ten důvod proč ten nádherný zážitek z plavby parníků skončil. Škoda. A to prý pokrok je to nejlepší co jsme si mohli přát... Teď se vše řeší za pomoci aut. Věřte, ale že to není to pravé ořechové. Ještě štěstí, že máme staré české filmy a to hrané i dokumentární, které nám plavbu na Vltavě alespoň někdy připomenou... Klikni na Barrandovské terasy!!!

Od soutoku Vltavy s Berounkou po Prahu lehávaly u řek tisíce lidí. Hrál se volejbal, fotbálek, ale i se mastily karty. Přístaviště parníků sloužily jako skokanské můstky. Celý den se na nich hrálo na babu. Tady se všechny děti z okolních vesnic naučily plavat. Hodily se do vody a ukaž co umíš. Nejdříve to byla čubka, potom kraul, prsa. Plavat pod vodou uměl každý. Dokonce byli borci, kteří podplavávali jedoucí parník. Co je důvodem, že lidi od řek, rybníků, nádrží, utekli do aquaparků. Noviny dokonce psaly, že v Západočeském kraji lidi, než by se uvelebili v přírodě, tak raději vyrazí do těch moderních středisek na západ. Je to tam prý dokonce levnější než u nás. Stejně v přírodě je to nejlepší. Mám pocit, že dokonce přestávají lidi se nudovat. Nebo se mýlím? Jenom jsem zapomněl dodat. Tak kde se kolem Vltavy lehávalo, je dnes přeobrovské smetiště do výšky až deseti metrů. Je třeba ještě něco dodávat?

Jdouce kolem Vltavy na čundr, narazil jsem na partu ornitologů. Tak jsem se k nim přidal. Natáhli sítě a začali odchytávat své miláčky. K večeru zasedli u ohně a vzájemně se špičkovali. V této partě vynikal Roman Bělohlávek. Jak on umí napodobovat hlasy ptáků... Užasné! Něco takového jsem v životě neslyšel. Kdyby v televizi byla soutěž, tak by určitě neměl protivníka. Nebyl to jenom zpěv ptactva nebeského, ale také takové divné zvuky jako mlaskot, klapot, sípot, ani se to nedá vyjádřit. A zde je jeho první příběh... Zrovna se šel podívat k řece na kachny, když uviděl jak dělníci llkvidují u potoka stojan s velkou reklamou. Přisedl poblíž a sledoval cvrkot. Najednou se trubky vyvrátily a on kouká na obnažené hnízdo potkana. Malí vypadali, ale Roman nezaváhal. Vrátil je zpět do obnaženého kanálu, který přikryl velkým kamenem. Posadil se opět pod strom a pozoroval ptáky. Z ničeho nic ucítil škrábot na těle. Podíval se a u nohy mu stála potkanice, která nožkou ho šimrala na lýtku. Přišla mu poděkovat...