Západní okolí Prahy nikdy nebylo nijak společensky autonomním regionem. Vždy bylo spíš jakousi okrajovou zónou Prahy.
Společenské a hospodářské dění se zde odvíjelo od držitelů toho kterého panství či vsi, což byly převážně kláštery (hlavně břevnovský, zbraslavský, strahovský a do husitských válek ostrovský) nebo bohatí pražští měšťané. Z toho vyplývá, že většina zvyků a tradic v kraji byly tradičně křesťanské poutě a rituály. Tam, kde ves vlastnil nějaký feudál nebo zbohatlík, panovaly občas i dost specifické podmínky, jako ve vsi Úholičky ještě v roce 1837. Tehdy ves koupil despotický měšťan Martin Novák, který zde zřídil i obecní šatlavu a uvězňoval v ní domnělé provinilce zcela podle svých choutek. Uvedený příklad má naznačit fatální vliv rostoucího velkoměsta a jeho bohatých obyvatel na naši oblast. Větší míry autonomie se dostávalo pouze velmi specifickým, většinou odlehlým nebo vysloveně strategickým oblastem " u nás spojených s vorařstvím nebo těžbou kovů (železa a zlata).
Jednou z takových oblastí bylo od dob svého založení někdy okolo 13. století Jílovsko " těžilo se zde zlato, což dodávalo městu různá privilegia a značnou důležitost. Ačkoliv se zde už zlato netěží, kraj z této historie žije dodnes " svědčí o tom muzeum hornictví nebo placené prohlídky v zakonzervovaných důlních šachtách. Další, poměrně autonomní oblastí, jsou Hřebeny a jejich východní úpatí. Mníšek pod Brdy a okolí vlastně představuje dodnes poměrně zachovalou krajinu barokního rázu. Od středověku se díky průchodu Zlaté stezky a těžbě železa těšil poměrně značné samostatnosti. Před příchodem komunizmu měly v naší oblasti značný význam křesťanská poutní místa: patřil sem klášter Skalka, Hájek, Levý Hradec a Budeč. Dnes se tato tradice postupně obnovuje. Například svatováclavské poutě na Budeč jsou opět poměrně hojně navštěvované. Nedosahují však zdaleka takové intenzity jako v předchozích stoletích, neboť během komunizmu výrazně klesl počet křesťanů. Výše zmíněná vorařská tradice a kultura zanikla v první polovině 20. století, kdy dojely do Prahy po Vltavě poslední vory. Poté zde byla vystavěna Vltavská kaskáda a řeka se stala neprůjezdná.
Hlavní, v nedávné minulosti naprosto stěžejní sociologický fenomén naší oblasti, bylo chatařství, zahrádkářství a chalupářství (dnes ho předstihla trysková suburbizace obytnými komplexy). Vyvinulo se z trampingu, vzniklého hlavně v oblasti dolní Sázavy a Soutoku ve 20. letech 20. století. Původně několik trampských osad v údolí Sázavy, Vltavy a Berounky (mezi nejznámější patří osady Proudy a Ztracenka) se začalo během 20. století rozrůstat. Vzniklo zde i několik zajímavých, dnes tradičních akcí, například "Libiřický osadní klub" od Petrova pořádá vždy o velikonoční neděli dopoledne lesní běh v Zahořanském údolí na trati dlouhé 6 a 12 km. Závod se běhá nepřetržitě už od roku 1935, a tak je třetím nejstarším závodem v České republice. Během komunizmu v této oblasti vzniklo prakticky kontinuální chatové sídliště, které už nemá s původní ideou trampingu vůbec nic společného. Trampské osady zhruba v podobě, ve které vznikaly, můžeme spatřit snad už jenom v několika zapadlých lůmcích na Hřebenech. Posledním stadiem trampingu se staly zahrádkářské kolonie natěsnané prakticky kdekoliv. Jejich hlavním posláním je vypěstovat co nejvíce ovoce a zeleniny.
Ráz krajiny a architektury Bez nadsázky lze říci, že celá oblast je posledních 200 let rekreační a výletní zónou Prahy. Pouze některé agrární vesničky v severní a severozápadní části regionu si zachovaly svůj zemědělský charakter. Díky intenzivnímu stěhování obyvatel za prací do blízké Prahy však často značně zpustly a daly vzniknout zóně, která se dnes výstižně nazývá "vnitřní Sudety". Architektonický ráz je ve velké části vesnic i městeček následující: většinou barokní nebo klasicistní náves nebo náměstíčko, na kterém nechybí hranaté socialistické nákupní středisko. Na něj navazuje několik velkých, většinou barokních statků (které často vznikly jako přestavěné gotické tvrze " například tvrz v Litovicích. Na okraji vsi většinou trůní obrovský socialistický velkostatek. Vedle vsi, která bývá často v dost dezolátním stavu, rostou obrovské, často uzavřené obytné zóny, nerespektující krajinný a historický kontext (typickým příkladem jsou Velké Přílepy, kde hraje svou roli pravděpodobně i princip "nomen omen").
Velmi specifickým urbánním fenoménem je hornická architektura často spojená s německým etnikem. Dochované ukázky jsou především díky socialistické destrukci dost vzácné. Jedním takovým místem jsou Bohuliby u Jílového, kde jsou dodnes zachovány hornické chalupy z 18. století (čp. 10 a 11 a statek čp. 3). Shrňme si to. Dnes se na našem území nejvýrazněji projevuje masová suburbizace (i na místě bývalých zahrádkářských kolonií, jelikož ty byly doménou dnes již vymírající generace) a nesmělé znovuoživování turistických a křesťanských tradic. Za zmínku stojí obrovský počet hlavně hudebních letních festivalů (podpořených blízkostí Prahy). Již tradičně se pořádají například v Řevnickém lesním divadle nebo na Okoři.
Některé význačné osobnosti
Jindřich Šimon Baar (1869"1925): katolický farář a chodský spisovatel, který působil také na faře v Ořechu.
Joachim Barrande (1799"1883): objevitel paleontologie a geologie Českého krasu (dílo "Silurský systém středních Čech").
Antonín Borovička (1895"1968): hudební skladatel, který po celý život bydlel a komponoval skladby pro dechovou hudbu v Davli.
Jan Hanuš (1915"2004): rodák z Jílového u Prahy, hudební skladatel a hudební a teoretik. Odborník na chrámovou hudbu. Čestný občan města Jílového.
František Hrubín (1910"1971): básník, který své dětství prožíval v Lešanech u Sázavy. Toto místo jej inspirovalo v básnické tvorbě.
Jan Morávek (1888"1958): spisovatel, rodák z Kamenného Přívozu. Ve svých románech popisoval život plavců, kameníků i pytláků kolem Kamenného Přívozu a řeky Sázavy (Kamenný Přívoz uváděn pod jménem Závoz).
Benedikt Roezl (1824"1885): horoměřický rodák, cestovatel (hlavně střední Amerika) a botanik. Čeněk Rýzner (1845"1923): v roce 1880 objevil pohřebiště únětické kultury u Únětic.
František Xaver Svoboda (1860"1943): Mníšek pod Brdy " podbrdský básník a spisovatel pohřben na Vyšehradě.
Vladislav Vančura (1891"1942): spisovatel, který dětství a první školní léta prožíval v Davli. Později žil na Zbraslavi.
Marie Wagnerová"Černá (1887"1934): rodačka z Mníšku pod Brdy, autorka románu Kája Mařík (žila v domě čp. 38) ■