Ústecko je oblast bohatá na historické pověsti, pohádky nebo zkazky. Vždyť právě odtud pochází mýtický Přemysl Oráč, zakladatel první české panovnické dynastie. Ve starých pověstech českých najdeme také zprávu o zjevení svatého Václava a jeho orlice v bitvě u Chlumce v roce 1126. Český zemský patron a zároveň patron královského svobodného města Ústí nad Labem tak pomohl uhájit svobodu a nezávislost svého národa.
K nejstarším publikacím o místních pověstech patří bezesporu práce prvního ústeckého archiváře Fridricha Sonnewenda, na kterého navázal především první ústecký profesionální muzejník Adolf Kirschner. Vedle nich samozřejmě publikovala ještě řada dalších autorů, kteří více či méně kvalifikovaně v desítkách článků nebo samostatných publikacích rozvíjeli téma místní lidové slovesnosti.
Přibližme si tedy alespoň některé z pověstí spojených s krajinou Ústecka, které se v písemných pramenech objevují. Při cestě z Brné na Němčí v Českém středohoří je dodnes kámen "Spitzstein", který prý vyhodil ze své boty obr, který tudy kdysi kráčel. O těžkém soužití lidí s obry vypráví další pověst, jak nemocného obra z Blanska svého času utloukli Ústečané na soutoku řek Bíliny a Labe. Podle jiné báje se v zimních bouřích u starého dubu v Němčí zjevoval divoký lovec se svými ohnivými psy, byl viděn také u Těchlovic, Rytířova a Svádova a na dalších místech. V roce 1577 odnesl podle pověsti ze dvora jednoho domu v Ústí nad Labem velký dravý pták malé děvčátko. Jak děvčátko začalo křičet, pták ho upustil, z výšky spadlo na dvůr do hnoje a nic se mu nestalo. Na hřebeni Krušných hor mezi Cínovcem a Petrovicemi se podle lidových vyprávěnek vyskytoval domovní duch Äfftemannl " malý černý muž s hnusnou hlavou. Když ho někdo viděl, že vstupuje do nějakého stavení, tak se v tom stavení stalo brzy nějaké neštěstí. Ústeckým bájím a pověstem se věnuje expozice ústeckého muzea " Ústecká strašidla.
Během staletí se na Ústecku potkával živel český a německý a později i židovský. Německá kolonizace probíhala od raného středověku v několika etapách. Ta první proběhla už ve 13. století, poslední v dobách pobělohorských. Všechny národnostní skupiny pěstovaly svou vlastní kulturu, ale také se vzájemně ovlivňovaly a přejímaly zvyky sousedů. Od 9. století ovlivňovalo život místních lidí stále více pronikající křesťanství a potlačovalo "pohanské" obyčeje.
Při oslavách náboženských svátků nehrály jazykové rozdíly mezi Čechy a Němci žádnou roli. Slavili všichni společně, možná s drobnými rozdíly. O Velikonocích chodili Němci koledovat ve čtvrtek a Češi v pondělí. Občas šli všichni v oba dny, aby si veselých svátků pořádně užili.
V pobělohorské době, spojené s rekatolizací, zaujímaly v životě lidí zvláštní místo poutě a procesí. Nejslavnější v severních Čechách byla pouť do Bohosudova na Teplicku, jež se konala 8. září. V hojné míře se jí účastnili také lidé z Ústecka.Kromě náboženských cílů měly poutě i ekonomický efekt. Konaly se jarmarky, hostince se plnily lidmi. K oblibě svatodušních svátků přispívala vystoupení střelců ze Střeleckého spolku, kteří dodržovali složité rituály a volili svého krále.
Lidové obyčeje, jejich vytváření a "dodržování" jsou typické především pro zemědělský kraj. Severozápadní Čechy prodělaly v 19. a ve 20. století významné proměny v důsledku několika vln industrializace, jejichž jedním z vrcholů byla také obměna obyvatelstva po roce 1945 v důsledku vyhnání a odsunu Němců a příchodu nového českého obyvatelstva. Toto nové obyvatelstvo nemělo valného zájmu identifikovat se s novým prostředím a případně navázat na historické dědictví předchozího jinojazyčného obyvatelstva. Bylo to jak v důsledku drastické historické zkušenosti s nacistickou okupací, tak také sociálním charakterem nového osídlení. Významná část první vlny osídlenců totiž po několika letech volila návrat "domů" a teprve až během pozdějšího období došlo k postupné stabilizaci osídlení. Ale již v počátcích průmyslové revoluce na Ústecku v devatenáctém století postupně zanikly i na venkově lidové kroje nebo řada tradičních zvyků. Z odlišných tradic proti českému vnitrozemí se dnes na Ústecku udržely například vánoční svícny, jako bývalá hornická tradice Krušnohoří, a také zvyk darovat dětem u příležitosti jejich prvního školního dne velký kornout plný cukroví.
Dokladem o způsobu života "obyčejných" lidí je lidová architektura. Na severu Čech, tedy i na Ústecku, byly stavěny patrové domy s dřevěnou pavlačí. Měly balustrádové štíty ukončené "sluncem" a složité lomenice. Dalším modelem, typickým pro sever Čech, byly hrázděné domy. Ty se stavěly od středověku až do 19. století.
Jak se prastaré zvyky z venkova vytrácely, lidé, především ve městech, se věnovali stále více světským "kratochvílím". Češi i Němci si vytvářeli své zájmové spolky " sportovní i kulturní. Od počátku 19. století přestává být kultura striktně spojena s církví. Už v roce 1818 ústečtí měšťané zakládají amatérskou divadelní společnost, která se udržela až do otevření profesionálního divadla v roce 1909.
Z původních tradic vznikaly i další spolky. Jeden z nejstarších je již zmiňovaný Střelecký, jehož kořeny lze vystopovat až do roku 1490. S ohledem na národnostní strukturu obyvatelstva byla většina spolků německých, například turistická organizace "Gebirgsverein", která se podílela na vybudování výletní restaurace Ferdinandhöhe (Větruš) nebo "Lawn Tennis Club", založený v roce 1905. K nejvýznamnějším českým spolkům patřily spolky Polaban, Česká beseda, Koruna východu či divadelní ochotnický spolek Jirásek.
Český živel se na Ústecku prosazoval velmi těžko, přesto vedle sebe fungovala až do počátku 2. světové války česká a německá divadla, či sportovní kluby. Nezanedbatelné byly také kulturní, společenské a hospodářské styky se sousedním Saskem. Kulturní novinky, uváděné například v drážďanské státní opeře, byly nedlouho poté s úspěchem uváděny na půdě opery ústecké.
Pouť ke sv.Anně na Annaberku.
V neděli,26.7.2009 se uskutečnila,tak jako každý rok,pouť ke sv.Anně na  Annaberku,kopečku,který leží mezi vesničkami Lípovou a Lobendavou.Zde u barokní kapličky z druhé poloviny 18.století se každoročně koná slavná poutní mše sv.pod širým nebem,kde stín obstarávají staleté lípy,které i když v tuto dobu jsou odkvetlé,tak příjemně voní.Pouťě se zde konají každým rokem někdy od roku 1775.kdy tato kaplička zde byla postavena,díky nalezené dřevěné soše sv.Anny.Původně měla být kaplička postavena na nedalekém vrchu v lesích na Jáchymberku,ale vždy když sochu donesli lidé sem,tak v noci zmizela a objevila se na nynějším Annaberku.Když se toto několikráte opakovalo,tak zdejší kopec byl pojmenován po sv.Anně a kaple byla patronce Lobendavy a Lípové postavena zde.
Letošní nedělní a tím vždy jaksi slavnější mše se opět konala pod širým nebem za účasti cca  700 poutíků jak z blízkého okolí,tak z daleka.Máme doloženou i účast poutníků z daleké Francie i Itálie.Mši svatou celebroval nový biskup litoměřické diecéze  Mons.Th.Dr.Jan Baxant a koncelebrovali P.Jacek Kotisz,kněz zdejších farností a P.Pavel Procházka ze Šluknova.O  zpěv a hudební doprovod se postarali opět zpěváci z Vilémovského chrámového sboru,z pěveckého sboru Cecilia ze Sebnitz a část sboru ze saského Neustadtu.
Barokní Křížová cestalákala k procházce i zamyšlení nad během světa .Tzv.annaberský Oktáv,začal právě touto nedělí a pokračuje do příští neděle,t.j.2.8.2009,kdy mše sv.bude opět v 10.00 hodin,jinak ve všední dny až do soboty 1.8.2009 se mšeš sv.konají vždy od l8.l5 hodin.