Úštěcko
Úštěcká oblast, ležící ve východní části Českého středohoří, nemá přece jen tak příhodné podmínky pro zemědělskou výrobu jako Litoměřicko a Podřipsko.
Úštěcké panství bylo zkonfiskováno v roce 1622 Sezimům. Část získali pražští jezuité. V tomto období docházelo k rozvoji řemesel a zakládání cechů. Pozadu nezůstávalo ani zemědělství. Rozvíjelo se pěstování lnu, a tím i domácí textilní výroba. Pěstování chmele zaznamenalo bouřlivý rozvoj od 18. století a o sto let později dosáhlo světové proslulosti. S tím šlo ruku v ruce pivovarnictví. Zemědělství mělo velký vliv i na rozvoj města. Jezuité vládli nad Úštěkem až do roku 1773, kdy byl jejich řád papežem Klimentem XIV. zrušen a majetek zkonfiskoval stát. Město Úštěk mělo v 19. století dostatečnou míru vlastní hospodářské, soudní a vnitřní samosprávy, což mělo příznivý vliv na jeho rozkvět. Vznikaly zde první továrničky - chemická továrna J. J. Leitenbergera, továrna na punč a likéry I. Krause a továrna na kostice a jehlice D. Hirsche.
Blízký Levín proslul již od raného středověku výrobou svébytné keramiky. Vrcholným obdobím hrnčířského řemesla bylo 18. století, kdy osobitá levínská keramika konkurovala ostatním domácím výrobcům a byla exportována i do zahraničí. Ještě dnes se můžeme setkat s označením hrnců jako "levíňáky". S vyčerpáním ložisek kvalitních jílů došlo k postupnému úpadku. V údolí pod Levínem vznikly někdy v první třetině l9. století klimatické lázně Levín - Jeleč na katastru Horní Vysoké. Založil je František Kittel. Roku 1839 prodal lázně dr. Mayerovi, za jehož vlastnictví dosáhly velkého rozmachu a konkurovaly dokonce Jeseníku. Lázně však po druhé světové válce upadly v zapomnění.
Podřipsko
Hlavním hospodářským centrem Podřipska se stala Roudnice nad Labem. Už od 12. století byla sídlem i útočištěm biskupů. Největší rozkvět zažívala oblast od počátku 17. století za vlády Lobkoviců. Roudnice se stala centrem celé zemědělské a ovocnářské oblasti. Vedle zemědělství proslul kraj také pěstováním vinné révy a dnes je druhou ze zbylých vinařských oblastí na Litoměřicku, která úspěšně navazuje na dřívější slávu.
Užší kontakty s Prahou znamenaly i ráznější pronikání průmyslové revoluce do jižní části litoměřického kraje v 19. století. Převahu má průmysl strojírenský, jehož výrobky v řadě případů směřují do zemědělství. Postupně se zde rozvíjí průmysl chemický, dřevozpracující a potravinářský. Město se stává významnou dopravní křižovatkou.
Od počátku 90. let minulého století prošla většina průmyslových podniků bouřlivým vývojem. Řada z nich zanikla, jiné však po restrukturalizaci fungují dál - Koh-i-noor v Budyni nad Ohří, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Roudnici (specializace na silikátovou chemii, zdobení keramiky, skla a porcelánu), MEVA Roudnice (hrubé obaly, dýchací technika, spotřebiče na propan-butan, nádoby na odpad), Union-Sklotaz (řezání skel pro průmysl, číselníky pro letecký a automobilový průmysl), Butonia (dámské knoflíky, spony).
Nedaleké Štětí bylo v minulosti centrem zemědělství a drobných řemesel, která zaznamenala v 18. století bouřlivý rozvoj. Raritou byl cech punčochářů. Štětí je však nyní proslulé především zpracováním papíru - první základy budoucích rozsáhlých papíren byly položeny v roce 1949.
Odvrácenou stranou intenzívního zemědělství od poloviny 20. století byla i v této oblasti nadprůměrná spotřeba umělých hnojiv s negativními dopady na krajinu. I tento problém se v poslední době daří řešit.
"Litoměřická krajina se zaslouženě nazývá zahradou Čech, neboť se v ní vyskytuje všechno, co je dobré. Už odpradávna přitahovala příchozí svou úrodnou půdou a příznivým klimatem. Má veškeré druhy nejlahodnějšího zahradního ovoce, její doliny se vlní obilím, hory jsou ověnčeny révou." Tak o Litoměřicích psal v roce 1679 Bohuslav Balbín.
Určující pro celou oblast bylo tedy vždy zemědělství. Od 18. století se lidé stále více věnovali chmelařství, řeky Labe a Ohře umožňovaly rozvoj říčního rybolovu. V 19. století se postupně rozmáhal lehký zpracovatelský průmysl, své místo zde našly i chemické továrny a slévárny. Důležitým se stal i turistický ruch, neboť kraj oplývá množstvím historických památek i nespočtem přírodních zajímavostí.
Litoměřicko
Oblast charakterizují nížiny podél řek a dominanty sopečných vrcholků Českého středohoří. Kulturními i hospodářskými centry se staly Litoměřice a nedaleké Lovosice. Tato centra byla důležitými křižovatkami obchodních cest z Německa do vnitrozemí. O rozvoj měst i vesnic se zasloužili nejen místní řemeslníci a stavitelé, ale také řada cizích architektů, kteří zde léta působili. Lidé se od nepaměti věnovali pěstování obilí a ovoce. Důležitou úlohu hrálo vinařství. Po třicetileté válce však došlo k jeho úpadku. Současné vinice se rozprostírají na jižních svazích u břehu Labe a na jižních svazích Českého středohoří, především v okolí Velkých Žernosek. Místní odrůdy bílých vín získávají v současnosti stále lepší pověst v celé Evropě.
Řeka Labe nejen určovala tvář krajiny, ale byla především významným zdrojem obživy. Hladiny řeky brázdili voraři. Své nezastupitelné místo zde měli převozníci, ale i pískaři a ledaři. Nejrozšířenějším řemeslem však byl již od 13. století říční rybolov. V Labi byli loveni lososi i jeseteři. Vlivem postupné regulace řeky, a také kvůli jejímu rostoucímu znečištění, došlo k úbytku ryb a k pozvolnému zániku rybářského řemesla.
Na počátku 2. poloviny 19. století se začala projevovat průmyslová revoluce. Ta však na Litoměřicku stála poněkud ve stínu prosperujícího zemědělství. Projevovala se nejprve v potravinářském průmyslu. Městský mlýn v Litoměřicích se stal jedním z největších podniků v zemi. Rozvíjelo se pivovarnictví, které postupně dosáhlo stejné proslulosti jako zdejší vinařství. Měnila se doprava. První parník (Bohemia) plul po Labi v roce 1841, přes Lovosice vedla nově zbudovaná železniční trať Praha - Drážďany. V roce 1874 byl zahájen provoz tzv. Severozápadní dráhy a na samém konci století byla uvedena do provozu Severočeská transversální dráha (Lovosice - Litoměřice - Česká Lípa - Liberec).
S rozvojem průmyslu v 19. století se lidé začali orientovat i na průmyslové plodiny. Pěstovali cukrovku, brambory, řepku a ve vyšších oblastech i len.
Ovocnářskou tradici měly i Třebenice, v nichž byla v roce 1896 postavena konzervárna. Prosluly však především těžbou a zpracováním českých granátů. Vliv města však klesal s postupným rozvojem nedalekých Lovosic. Ty se velkého rozmachu dočkaly v 19. století za vlastnictví Jana Schwarzenberga. Byla zde založena továrna na cikorku, cukrovar a pivovar. Na počátku 20. století našel v Lovosicích své místo i chemický průmysl. Právě jeho vlivem, ale také nešetrným hospodařením na zemědělské půdě ve druhé polovině 20. století, utrpěla příroda viditelné šrámy. Ty se však daří postupně zahlazovat, také díky soukromým zemědělcům a chovatelům, kteří vracejí krajině její původní ráz.
Od konce 18. století se v západním cípu litoměřického okresu, v obci Mšené " Lázně, rozvíjelo lázeňství. Pod patronací rodu Kinských byl postupně vybudován lázeňský areál, kde se dodnes léčí nemoci kloubů a pohybového ústrojí.