Při postupném osídlování krajiny soupeřily o sféry vlivu nejprve jednotlivé rody. Jejich moc se soustřeďovala zpočátku na hradištích, od 13. století pak na hradech a tvrzích. Z těchto velkých "rodin" se pozvolna profilovala vyšší i nižší šlechta. Ta se vedle panovnického rodu a církve stávala postupně také vlastníkem pozemků.
Na Litoměřicku se prosazovali Hrabišici a Markvartici (Michalovici). Z příslušníků rodu Ronovců pak vzešli páni z Lichtenburka a Škopkové z Dubé.
Právě Hynek ze Žlebu a Lichtenburka získal počátkem 14. století městečko Libochovice, jež původně patřilo klášteru tepelskému. Od jeho syna Hynka jej koupil okolo roku 1314 král Jan Lucemburský. V jeho držení však nebylo dlouho, roku 1336 prodal hrad Klapý, Libochovice s tvrzí a čtyři vesnice - Klepy, Lhotu, Radovesice a Poplze - Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka, pánovi na Žebráce. Nový majitel přejmenoval hrad Klapý podle zajíce, svého znaku erbovního, na Hasenburg. Od té doby se psal on i jeho potomci Zajícové z Házmburka. Tento rod patřil mezi nejvlivnější rody v království, a to hned po Rožmbercích a Šternbercích.
Kryštof Zajíc prodává roku 1558 svůj díl panství házmburského Janu staršímu z Lobkovic.
Po Bílé hoře získali libochovické panství Šternberkové. Majetku se ujal František ze Šternberka a po něm v roce 1648 Václav Vojtěch ze Šternberka, který však roku 1676 prodal celé panství představiteli moravské pobělohorské šlechty, hraběti (později knížeti) Gundakarovi z Dietrichsteina. Roku 1858 převzal libochovické panství Jan Bedřich hrabě Herberstein; v majetku jeho rodu se nacházelo až do roku 1945, kdy bylo státem zkonfiskováno.
Páni z Michalovic uplatňovali svůj vliv v Úštěku, když ve 14. století přetvořili původní ves v město. Roku 1387 však panství získávají Berkové z Dubé. Ti jej roku 1426 prodali husitskému hejtmanu Václavu Cardovi z Petrovic. V té době k Úštěku patřily vesnice Lukov, Líčenice, Ostré, Zimoř, Trnobrany, Habřina, Srdov, Vysoké, Brusov, Muckov, Levín, Bukovina, Lhota a zaniklá ves Chotrčina. V roce 1475 získali sňatkem úštěcké panství Sezimové z Ústí, kteří měli právo užívat čestný titul "dědičný kráječ království českého". Své původní jméno si tento šlechtický rod záhy rozšířil na Sezimové z Ústí a na Úštěku. Panství bylo Sezimům zkonfiskováno po Bílé hoře, v roce 1622. Část získali pražští jezuité, část získal plukovník Jan hrabě Merode. Ten však svůj podíl v roce 1630 prodal litoměřickým jezuitům. Jezuité vládli nad Úštěckem až do roku 1773, kdy byl jejich řád papežem Klimentem XIV. zrušen a majetek zkonfiskoval stát.
Hradský úřad v Litoměřicích se po několik generací pokoušeli uzurpovat pro sebe příslušníci rodu Blahovců, potomků velmože Blaha z Třebušína. Ten vykonával funkci litoměřického hradského správce v letech 1177 " 1185. Litoměřice byly jako centrum oblasti a jako královské město pod neustálým vlivem panovnického rodu Přemyslovců, jinak tomu bylo v Lovosicích. Ty věnoval kníže Vladislav II. roku 1143 i s obcí Žernoseky strahovským premonstrátům. Z dlouhé řady majitelů, kteří uplatňovali v oblasti vliv, vyčnívají Valdštejnové, za jejichž správy byly Lovosice roku 1600 povýšeny na město. O jejich další rozkvět se zasloužil i nový majitel, Jan Schwarzenberg.
Významným českým šlechtickým rodem, který po deset generací uplatňoval svůj vliv na Roudnicku, byli Lobkovicové. Ti panství získali sňatkem Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic s Polyxenou z Perštejna. Pod správou Lobkoviců byl přestavěn roudnický zámek do dnešní monumentální raně barokní podoby.
Původně byla však celá oblast pod vlivem pražského biskupství. Během husitských válek však na Helfenburku zemřel pražský arcibiskup Konrád z Vechty a panství se dostalo do držení Jana Smiřického. Ten byl po rozporech s králem Jiřím z Poděbrad sťat a Roudnici získal Zdeněk ze Šternberka.
Po změnách v roce 1989 a následných restitucích ovlivňuje řada šlechtických rodů kulturní i hospodářský rozvoj v celých Čechách. Zámek Roudnice patří dnes podnikateli Williamu Lobkowiczovi.