Děčínsku, Českokamenicku i Šluknovsku jsou společné nepříliš příznivé půdní a klimatické podmínky pro intenzivní zemědělskou výrobu. Šluknovsko patřilo v minulosti k průmyslově nejrozvinutějším a nejlidnatějším oblastem Rakousko-Uherska i prvorepublikového Československa. Dnes zde nalezneme mnoho opuštěných chátrajících továren, které kdysi zaměstnávaly převážně německy hovořící obyvatele dřevěných chalup s břidlicovými štíty.
Děčínsko
V minulosti byl Děčín centrem kopcovitého a málo úrodného panství, kde lidé odedávna bojovali s nouzí. Nejvýznamnějším zdrojem obživy místních byla kromě lodní dopravy stavba lodí a labský rybolov. Jiná specializovaná řemesla se zde příliš nerozvinula a tak byl Děčín ještě na počátku 19. století nevýznamným a málo lidnatým poddanským městem, kterému se vyhýbaly trasy hlavních cest. Situace se změnila až na počátku 19. století, kdy správu děčínského panství vykonával vzdělaný a pokrokový hospodář, hrabě Franz Anton Thun-Hohenstein. Inteligentní aristokrat podporoval vznik průmyslových podniků, osobně se s prvními továrníky znal a všemožně jim usnadňoval začátky jejich podnikání. Za svůj velký průmyslový rozvoj Děčínsko vděčí zejména podnikatelům ze sousedních německých států, především ze Saska. Nejstarší průmyslové podniky vznikaly ve vsích kolem Děčín a (Březiny, Staré Město, Podmokly, Dolní Oldřichov, Bynov) na řece Ploučnici a Jílovském potoce.
Zásadním přelomem v hospodářském i stavebním vývoji města Děčína a okolních vsí bylo otevření železniční trati Praha-Drážďany v roce 1851. Po stupem času se bývalé poddanské městečko změnilo v důležitý dopravní uzel se dvěma říčními přístavy a čtyřmi nádražími. Zavedení ochranných cel ze strany Rakouska v sedmdesátých letech 19. století dalo vzniknout mnoha filiálním závodům německých firem(čokoládovny, chemické výroby, strojírenské podniky).
Českokamenicko
Ani na Českokamenicku, které od roku 1614 patřilo šlechtickému rodu Kinských, nebyla zemědělská výroba v minulosti příliš rentabilní. Kinští ji velmi omezili, část vrchnostenských dvorů rozparcelovali a na jejich pozemcích založili nové vesnice (např. Rynartice). Stejným způsobem zakládali nové vesnice na uvolněné lesní půdě. Noví osadníci dostávali pozemky na domky a malé kousky půdy k obhospodařování, neboť jejich hlavním zdrojem obživy byla řemeslná výroba(přadláctví, plátenictví, dřevozpracující výroba a sklářství). Kořeny sklářské výroby v této oblasti sahají až do středověku. V Doubici probíhá od roku 1996 archeologický výzkum zaniklé sklárny z přelomu 14. a 15. století, která byla zřejmě předchůdkyní sklárny v Chřibské. Tradiční zušlechťování skla a obchod jím se na přelomu 18. a 19. století staly hlavním zdrojem obživy celých vesnic.
Šluknovsko
Šluknovsko mělo obdobné a spíše horší výchozí podmínky. Podnebí tu bylo a je chladné a půda méně úrodná než v českém vnitrozemí. Tyto faktory v minulosti ovlivnily charakter obživy místních obyvatel, kterým zemědělská výroba sotva pokrývala vlastní potřebu. Ve skoro každé zdejší chalupě bylo, zejména v zimních měsících, vyráběno plátno nebo příze a nejinak se dělo v sousedním Sasku a Lužici.
Od poloviny 18. století se celá společnost začala přetvářet. Snaha státu a místních vrchností o hospodářské oživení přilákala do lidnatých příhraničních oblastí Čech mnoho zahraničních podnikatelů (ze sousedních německých států, ale i z Anglie) a po čase se do podnikání zapojili i místní obyvatelé. O několik desetiletí později se domácí výroba plátna, punčoch, knoflíků, přezek, příze, stuh, umělých květin, lýkového a košíkářského zboží začala přesouvat do továren, které často vznikaly uprostřed malých vesnic. Sousedství nízkých podstávkových domů s průmyslovou architekturou vytvořilo charakteristický vzhled naprosté většiny měst a obcí v tomto kraji.
Dalšímu rozvoji výroby výrazně napomáhalo zejména výhodné silniční spojení s vnitřními Čechami i německými státy na severu. Zavádění parních strojů pro pohon průmyslových podniků vyžadovalo dostatečný a levný přísun kvalitního uhlí, které bylo v této době těženo v okolí Teplic a Duchcova. O hnědé uhlí z těchto lokalit byl zájem nejenom v severních Čechách, ale i v sousedním Německu, zejména v Sasku. Železniční propojení Šluknovska s vnitrozemím 16. ledna 1869 způsobilo nebývalý hospodářský rozvoj oblasti a bylo impulzem pro budování dalších drah. Koncem 19. století se Rumbursko s Varnsdorfskem stalo jednou z průmyslově nejvyspělejších a nejlidnatějších oblastí rakousko- uherské monarchie. Po vytvoření první Československé republiky v roce 1918 se rozvinutý textilní průmysl, orientovaný na vývoz do rakouského soustátí, ocitl v hluboké krizi, ze které se již nikdy pořádně nevzpamatoval.
Politická rozhodnutí po roce 1945 otřásla ekonomickým potenciálem všech tří regionů. Vsi i města se vylidnily a již nikdy nebyly odpovídajícím způsobem dosídleny. Podniky byly jeden po druhém zavírány a jejich demontovaná zařízení putovala do méně průmyslově rozvinutých oblastí Československa. Prázdné tovární objekty uprostřed měst a vesnic Šluknovska jsou smutným svědectvím o zašlé slávě místního průmyslu.