Bílovec leží v severní části okresu Nový Jičín, v místě, kde se výběžky Nízkého Jeseníku svažují do údolí řeky Odry. Jeho území v nadmořské výšce 280 m se rozprostírá na obou březích říčky Bílovky, které přecházejí v mírné okolní svahy. Dějiny města Bílovec lze sledovat od 1. poloviny 14. století. S Bílovcem sice již roku 1906 administrativně splynula někdejší samostatná obec Radotín a později i osada Labuť, ale až roku 1976 splynuly s Bílovcem do té doby samostatné obce Bílov, Bravinné, Stará Ves a Velké Albrechtice. V roce 1979 k nim přibyly vsi Bítov, Bravantice, Lubojaty s osadou Lhotka a Slatina s bývalou obcí Výškovice a s osadami Nový Svět a Ohrada. Tím se zvětšil nynější katastr Bílovec na 8 550 ha a celkový počet obyvatel vzrostl v roce 1980 na 10 722. V roce 1990 se znovu osamostatnily obce Slatina a Velké Albrechtice, v roce 1992 Bílov, v roce 1995 obec Bítov a Bravantice v roce 1998. Založení Bílovce lze časově ohraničit rokem 1316, kdy Vok z Kravař získal bývalé lichtenburské statky na Fulnecku od krále Jana Lucemburského, a rokem 1324, kdy je Bílovec poprvé jmenován v listině Voka z Kravař o prodeji pustějovského fojtství, uveden v německé podobě Woogstadt (Vokovo město) a v této formě nese bezpochyby jméno svého zakladatele (ještě výrazněji 1329 Wockinstadt). V držení pánů z Kravař zůstává město i panství do poloviny 15. století. Drslav z Kravař prodal bíloveckým měšťanům dvůr u Slatiny, Beneš z Kravař dal městu Bílovci i vsi Radotínu v roce 1383 právo odúmrti. Po smrti Jana z Kravař v roce 1434, který byl přívržencem husitství, se v poměrně krátké době vystřídali v držení Bílovce Jiří ze Šternberka, bratr jeho ženy Lacek, opavská knížata, opolský kníže Mikuláš a král Jiří Poděbradský. V téže době je v písemnostech uváděn Hanuš z Bílovce jako držitel zákupního fojtství. Kolem roku 1464 se Bílovec ocitl v rukou Fulštejnů, kteří město v roce 1543 prodali panu Janu Oderskému z Lideřova. V roce 1552 přešlo bílovecké panství na pána Mikuláše Pražmu z Bílkova. V 16. století zaznamenalo město pozoruhodný hospodářský a společenský vzestup, jehož výrazem byl nejen rozvoj řemeslné výroby a obchodu, nýbrž i výstavba města. Po porážce stavovského povstání bylo bílovecké panství konfiskováno a na město byly uvaleny tíživé pokuty. Po smrti Karla Pražmy v roce 1628 bylo bílovecké panství pro Pražmovu účast na dánské válce konfiskováno a zastaveno manželce Jindřicha Vilémovského z Kojkovic. V nastalých vleklých sporech o Bílovec a panství bylo nakonec rozhodnutím císaře Ferdinanda II. bílovecké zboží Vilemovským odňato a v roce 1648 postoupeno dceři Karla Pražmy z Bílkova Bohunce Alžbětě Pražmové, provdané za Václava Zikmunda Sedlnického z Choltic. V rukou pánů Sedlnických panství zůstalo až do roku 1945. V posledních desetiletích 19. století se začalo i v Bílovci rozvíjet dělnické hnutí, které koncem století vyústilo v četné stávky a posléze založení sociálně demokratické strany. České menšině, jež se začala koncem 19. století hlásit o svá národní práva, se nepodařilo do vzniku Československé republiky v roce 1918 dosáhnout na německé buržoazní správě města splnění svých požadavků. Teprve pak se postupně začalo budovat české školství a česká kulturní zařízení i pro české okolí. Revoluční rok 1848 přinesl změnu ve správě Bílovce a okolí. V roce 1850 zde byl zřízen okresní soud. Politickou správu Bílovecka vykonávalo okresní hejtmanství v Opavě, podřízené tamějšímu místodržitelství. Největším a nejdůležitějším průmyslovým podnikem v Bílovci se stal závod Koh-i-noor, dnes akciová společnost Massag, jehož hlavní výroba byla zaměřena na drobné kovové zboží. V Bílovci se narodil Jan Bayer (1757 - 1830), básník, hudebník, zpěvák a sběratel lidových písní, Felix Ivo Leicher (1727 - 1812), malíř obrazů s náboženskými náměty, Hugo Schmidt (1844 - 1907), pracovník mezinárodního dělnického hnutí, prezident II. internacionály v Curychu, novinář a Karel Raimund Kristinus (1843 - 1904), hudebník a skladatel, sběratel lidových písní. V Bílovci působili Heinrich Schulig, vlastivědný pracovník a spisovatel, Emil Jelonek, Alois Konvalinka, rovněž vlastivědní spisovatelé. Ve znaku má město Bílovec v červeném štítě stříbrnou zavinutou střelu, rodový erb pánů z Kravař. Objevuje se již na nejstarším, dodnes dochovaném pečetním typáři z počátku 15. století. Stejné znamení nese též červený list městského praporu uděleného Bílovci v roce 1993.