Na Anenském vrchu jsem prožil jednu z nejhorších chvil svého života. Jako tremp a turista jsem zapomněl na bezpečnost svou i svého okolí. Mám fenu německého ovčaka, bez které jsem v přírodě neudělal ani krok. S manželkou a Bessy jsme došli na tento kopec. Posadili jsme se do trávy a začali debužírovat. Já jsem se šel podívat do okolí a když jsem se vrátil, tak se ptám ženy, kde je pes. Ten se ztratil. Volali jsme, obcházeli bunkr a Bessy nikde. Oba jsme byli na mrtvici. Pes byl příkladně vycvičen a poslouchal jak na hvízdnutí, tak i na hlasový a posuňkový povel. Náhle jsem uslyšel takový hodně vzdálený. dutý nářek. Poprvé v životě a také naposled jsem slyšel psa plakat. Zjistil jsem, že žalostný zpěv se ozývá z bunkru. A v tom jsem zazmatkoval. Vrhl jsem se dovnitř. Všude naprostá tma. Držel jsem se podél stěny a stále slyšel její volání. Pak jsem udělal krok do prázdna a letěl jsem mnoho metrů do hloubky. Tam jsem bohužel kolenem narazil na hranu schodu. Koleno bylo v pr.... Shodou okolností k pevnosti přijelo někollik cyklistů. S baterkou se vrhnuli do bunkru. S jejich pomocí jsem se dostal ven a vzápětí s horskou službou do nemocnice. Tímto horské službě opakovaně děkuji. Následovalo dlouhé léčení a dodneška kulhám. Zkazil jsem si život. Manželka došla k Bessy, která celým tělem visela ve studni, pouze horní packy jí držely na tomto světě. Vytáhla jí za obojek. I pes byl zachráněn. Jeho pláč stále slyším. Nikdy bych nevěřil, že pes umí plakat... Václav Burle